Článek
Václav Klaus u tebe v divadle nikdy nebyl?
Jeho vztah ke mně byl taky zvláštní. Kdykoliv jsme přišli do styku, choval se ke mně s jakýmsi respektem. Do divadla k nám nikdy nepřišel, i když jsem ho zval. Když jsem měl osmdesátiny, poslal mi velice krásnej dopis a vzpomínal v něm na starý semaforský písničky. Byl to osobní, sympatizující, nikoliv oficiální dopis.
Nechceš z dopisu Václava Klause něco ocitovat?
Kousek mohu: „Patříte k fenomenálním postavám českého divadla a písničkové tvorby. Doba divadla Semafor se stala pro celé poválečné generace něčím stejně významným, jako v předválečném období bylo Osvobozené divadlo, na které jste v jiných, stejně obtížných podmínkách s Jiřím Šlitrem geniálně navázali… Často veřejně říkám, že Vaše Kočka na okně a další podobné songy byly větším průlomem do zkamenělého ovzduší totalitního Československa než mnohé sjezdy spisovatelů a dalších organizací, které politicky připravovaly pražské jaro 1968. Bylo to obdivuhodné, je a zůstane to nedoceněné…“
Později jsem se ale dozvěděl, že když Národní divadlo chystalo oslavu ke vstupu do Evropský unie a vyzvalo mě k účasti – chtěli ode mne čtyři fejetony –, Václav Klaus dohlížel na přípravy a divil se, proč byl vybrán zrovna ten Suchý. Ale jindy zase, když jsme pochovávali Waldemara Matušku a já jsem tam měl projev, po pohřbu ke mně přišel a říkal, že to byla nejhezčí řeč a gratuloval mně. Asi mě respektoval, ale rozhodně mi nefandil.
Nyní máme za prezidenta Miloše Zemana…
Když nastoupil do prezidentského úřadu a poté se chystala státní vyznamenání, navrhla skupina brněnských občanů mě. Což bylo nereálné, protože jedno státní vyznamenání už jsem dostal od Václava Havla. Miloš Zeman se tedy rozhodl, že mi udělí Řád TGM, přestože jsem v době, kdy stál v čele ČSSD, odmítnul jeho nabídku přidat se k jeho straně. Takové gesto bylo možno brát jako taktiku, ale i jako projev jisté velkorysosti.
Když bylo zveřejněno, kdo má být vyznamenán, dostal jsem několik e-mailů a dopisů, ve kterých mně lidé, které jsem neznal, ukládali, jak se mám zachovat. Někteří z nich trochu přitlačili na pilu a oznamovali, že jestliže vyznamenání přijmu, přestanou si mě vážit. Protože jsem do té doby netušil, že si mě váží, nevadilo mi ani, že s tím přestanou. Spíš mi vadilo, že se snažili mě, člověka svéprávného, zmanipulovat, abych dělal, co by rádi viděli. To bych si já vůči nikomu nedovolil.
Kdyby mě oslovil prezident, kterého podržely ve funkci sovětské tanky, zachoval bych se stejně, jako když jsem podepsal Dva tisíce slov, odmítl jsem svůj podpis odvolat, a pak jsem za to pykal, podepsal jsem Několik vět, a zase jsem pykal, odmítl jsem podepsat antichartu, podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla, a jelikož si člověk zvykne i na pykání, brojil jsem dál. Odmítal jsem nabízené zasloužilé umělectví.
Jiří Suchý přebírá od prezidenta Miloše Zemana Řád TGM.
Tentokrát to byl prezident, kterého si zvolili mí spoluobčané, kdo se rozhodl udělit mi řád. A v doprovodném certifikátu nestálo, že je mi udělován za podporu politiky prezidenta Zemana, stálo tam, že Řád T. G. Masaryka je mi udělen za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie. A demokracie má zaručovat pluralitu názorů, nebo se mejlím? Zkrátka názory prezidenta zvoleného v demokratickém státě respektuji, protože i já si chci myslet, co chci. A těm, kteří se mě ať preventivně, nebo následně zřekli, bych připomněl počínání zavedené v minulém režimu, kdy myslet si něco jiného, než se mělo, bylo trestné.
Přiznám se, že ani já jsem se s tvým rozhodnutím tak snadno nesmířil a do Literárních novin jsem tehdy napsal: „Jak známo výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm závislá. Bez rozlišení mezi několika druhy dobra a toho, od koho pozvání, dar či vyznamenání člověk přijímá, dotyčný neví, která pozvání, dary či vyznamenání jsou skutečná, které medaile jsou falzifikáty, s nimiž uražený darující sleduje svou vlastní začasté nečistou hru. A to platí i tehdy, když mezi vyznamenanými jsou slovutné a čestné ženy a muži: Takový dárce je nechce odměnit, ale chce si přivlastnit jejich věhlas, za který pak schovává své intriky a kterým krášlí vyznamenání těch, kteří si je vysloužili jen jako jeho slouhové.“ A připojil bych ještě jeden důvod: protože jsi kdysi dost tvrdě odsuzoval ty, kdo přijímali od minulého režimu zasloužilé umělce, sám ses tomu vyhýbal a pak jsi přijal vyznamenání od člověka, který nás svou politikou zase vyřazuje z Evropy.
A ty jsi už tenkrát věděl, že nás Miloš Zeman, který tehdy stál na počátku svého prezidentování, bude jednou vyřazovat z Evropy? Já ne. S Putinem se sešel teprve poté, rovněž tak s představiteli Číny. Když jsem od něho přijímal řád, vlála na Hradě vlajka Evropské unie, kterou tam jeho předchůdce odmítal vyvěsit, a Zeman ji nechal vztyčit. Zkus si vzpomenout. Ostatně s Milošem Zemanem, premiérem, jsem nebyl v řadě věcí zajedno. Kdysi mezi námi vznikla i zvláštní korespondence, protože jsme protestovali tuším proti způsobu prosazování centra akutní péče. Zeman jako předseda vlády mi vyčetl, že dříve, když všude bylo tolik nepravostí, jsme mlčeli, a teď najednou protestujeme.
Cos mu odepsal?
Toto: „Vážený pane předsedo vlády, Váš dopis mě potěšil – skutečnost, že jste reagoval na můj podpis pod petici, mně polichotila. A pokud máte za to, že nerozumím zdravotnictví, musím s vámi plně souhlasit – ostatně nikdy jsem nic takového netvrdil. Nerozumím zdravotnictví, ale rozumím velmi dobře přezíravému jednání mocipánů, se kterým jsem se mohl důvěrně seznámit v minulém režimu a o němž jsem se domníval, že už se s ním v životě nikdy nebudu muset setkat. Jednání ministra Ivana Davida, jak ho znám ze sdělovacích prostředků, však mně a mnoha jiným občanům tyto doby poněkud připomnělo… Sdělení, že nerozumíme zdravotnictví, je snad pravdivé, ale k uspokojivému vysvětlení případu má daleko. Píšete v dopise, že jsem mlčel k plánům na zrušení nemocnic apod. Pochopil jsem, že mám právo se ozvat jen tehdy, pokud už jsem se jednou předtím ozval. A tak se dnes ozývám v naději, že toto ozvání mně zjedná oprávnění ozvat se i v budoucnu, bude-li to zapotřebí.“
