Článek
Proč jste křehkou romanci dvou osamělých lidí zasadila do drsného prostředí jatek?
Na jatkách explicitně pocítíte onu skrytou krutost, kterou nacházím v mnoha aspektech našeho pohodlného evropského životního stylu. Tím filmem se ptám, jak žijeme, jak se chováme, jakou za to platíme cenu a jak moc se tomu všemu odmítáme postavit.
Má divák brát jatka jako metaforu světa, v němž fungujeme?
Nechtěla jsem používat metafory. Mým cílem bylo odvyprávět lidský příběh, ne předkládat obecenstvu odpovědi na velké otázky a říkat mu, co si má myslet a co cítit. Šlo mi o zobrazení základní lidské zkušenosti.
Není asi překvapivé, že osamělost vychází z neohrabanosti, z neschopnosti komunikovat. Vybrala jsem si milostný příběh, protože láska představuje extrémní příklad komunikace. Zamilovaní se zcela otevřou druhé osobě. Často se říká, že láska bývá slepá, ale podle mě díky ní vidíme lépe. Spatříme to nekrásnější v jiném člověku, potenciál toho nejlepšího v něm, který se díky našim milujícím očím může stát skutečností. O těle a duši je tedy pro mě v první řadě film o komunikaci.
O těle a duši působí na diváky překvapivě silně. Na různých českých projekcích u něj několik lidí omdlelo.
Šokovalo mě, když jsem to slyšela. A začala jsem přemýšlet, proč se tak děje nikoliv u scén z jatek, kde vidíme zvířata, která jsou skutečně mrtvá, ale ve scéně, kde trpí hlavní hrdinka Mária. Publikum přece ví, že herečce ve skutečnosti neubližujeme. Musí to být známka toho, že jsou diváci v té chvíli v příběhu silně ponoření – tedy že jsem ve své práci uspěla. Nikomu omdlení na projekci nepřeju, ale pro mě je to vlastně pozitivní zpětná vazba.
Emocionalitě inkriminované scény přidává i použitá píseň britské zpěvačky Laury Marlingové.
Existují matematické vzorce a různé algoritmy snažící se vysvětlit, co je hudba a jaké to je ji poslouchat. Určitě nás spojuje s něčím základním v nás. Je to velmi přímá, komplexní a zároveň elementární záležitost. Chtěla jsem, aby divák pocítil sílu hudby, jako Mária, která ji prožívá poprvé a zcela ji přemáhá vědomí, že existují stránky života, jež dosud nepoznala. Heinrich von Kleist napsal skvělou novelu Svatá Cecílie aneb síla hudby. Jako všechno od Kleista je brutálně krásná a silná. Dlouho jsem podle ní chtěla natočit film. Kroužím kolem ní už léta a něco z ní se dostalo i do O těle a duši.
Je důležité, aby filmař znal také jiné druhy umění?
Nemusí být přímo znalec, ale rozhodně by měl být nadšeným konzumentem umění. Říká se, že by měl filmař studovat především realitu kolem sebe. A umění představuje zkondenzovanou, intenzivní formu reality. Za každým uměleckým dílem najdete osobnost a já se snažím odkrývat její intence a taky to, čím si prošla, aby mi něco předala. O hodně přicházíme, pokud si neužíváme práci kolegů z jiných oborů.
Ildikó Enyediová se Zlatým medvědem z Berlinale
V tomhle se doba změnila k horšímu. V osmdesátých letech jsme my všichni za železnou oponou drželi tak nějak při sobě. Režiséři chodili na koncerty a vernisáže, hudebníci a výtvarníci na filmové projekce – navzájem jsme se inspirovali. Dnes jsme od sebe víc izolovaní. Když jsem na loňském Berlinale před novináři zmínila jméno jednoho důležitého spisovatele, odpovědí bylo ticho. Filmaři i filmoví novináři se zajímají zase jenom o filmy. To mi přijde jako velká škoda.
Jak jste vnímala nominace na Evropskou filmovou cenu? Vaše O těle a duši obdrželo čtyři, mimo jiné za nejlepší film i režii.
Viděla jsem skoro všechny naše soupeře a většina se mi hodně líbila. Cítila jsem se v té společnosti dobře. Přitom většina nominovaných režisérů si vybudovala kariéru v době, kdy jsem já pro kina dlouho nic netočila. Oni začínali, když jsem já de facto skončila. Takže teď můžu mít ten vřelý pocit, že mě filmaři vzali zpátky mezi sebe.
Hlavní postavy ve vašem filmu spojí společný sen. Máte nějakou vlastní zkušenost se sny?
Můj první, experimentální snímek se jmenoval Flirt. Flirtování – to je podle mě ryzí podoba lidské komunikace. Já ji bohužel znám jenom zvnějšku. A ty, kteří umí flirtovat, jsem vždycky obdivovala. Připadá mi to jako určitý druh hypnózy, proto jsem u Flirtu poprosila jednoho doktora, aby mě zhypnotizoval. Chtěla jsem udělat film, při jehož natáčení by režisérka nebyla zcela sama sebou. Tím jsem šla proti tradiční představě o režisérovi jako o generálovi, který je pánem nad situací.
A po té hypnóze jsem měla divné sny. Okusila jsem, jak moc nás náš mozek chrání – jen ve snech můžeme nahlédnout ony mocné síly, které vedou naše činy. Ty se snažíme racionálně vysvětlovat nějakou logikou, to je však většinou jen zástěrka.
