Článek
Vaše knihy se skládají z rozhovorů. Pokládáte se spíše za spisovatelku, nebo za novinářku?
Materiál sbírám jako novinářka, jdu, mluvím s lidmi, hledám. Ale s výsledkem pracuji už jako spisovatelka. Takže to není klasická žurnalistika, nemá to mnoho společného ani s orální historií, která je dnes tak populární v Americe. V ruské tradici se tomu, co dělám, říká „román z hlasů“ – z hlasů jednotlivých lidí se utkává dílo, podobně jako symfonie z tónů, které se vznášejí někde ve vzduchu. V kavárně, na ulici, v trolejbuse si poznamenávám, co kde zaslechnu, zachycuji všechno, co dává dohromady obraz naší doby. V každém člověku je totiž kus historie.
A jak vybíráte jednotlivé příběhy, které se do knihy dostanou?
Své knihy píšu sedm i deset let. Na začátku je téma, které se pak snažím opracovávat z různých stran. Pokud se jedná o válku, pátrám po lidech rozličných vojenských profesí i věku. Ptám se mladého chlapce, kterého poslali na frontu, důstojníka, ale taky experta. Někdo je rolník, někdo patří k inteligenci… Cílem je vidět problém z co možná nejvíce úhlů. Třeba v mé knize Válka nemá ženskou tvář je zachycený pohled ruské letkyně, která líčí, že když už ve Velké vlastenecké válce Sověti vítězili, narazila na zabitého vojáka wehrmachtu. V lese. Asi se ztratil své jednotce a ležel tam mrtvý. A ji to vyděsilo. Přitom z kokpitu letadla jich předtím zabila nesčetně… Úplně jinak viděla stejnou válku jedna partyzánka. Němci jí zabili rodiče a ona je nenáviděla natolik, že když na nějaké narazila a rovnou je neodpravila, sahala spolu s ostatními k velice krutému mučení. Zase jiné válečné zkušenosti měla kulometčice…
Připadá mi, že vaše témata jsou vždy spojená s politikou.
Před třiceti lety jsem začala psát dějiny své země, „rudého impéria“, respektive dějiny v marxistické laboratoři vyrobeného „rudého člověka“ – od druhé světové války (kniha Poslední svědci) přes válku v Afghánistánu (Zinkoví hoši) a rozpad onoho impéria (Modlitba za Černobyl) až po knížku Konec rudého člověka. Ale nepokoušela jsem se o politický žurnalismus, ne, nepíšu politický portrét jedné epochy, ale dějiny našeho socialismu, jak se odehrávaly v duši člověka. Je to historie pocitů.
Jakým tématem se zabýváte teď?
S epochou „rudého člověka“ jsem se už vypořádala, teď se chci podívat na to, jak se žije ve světě bez idejí. Moje nová kniha bude o lásce. Chci prozkoumat, jak svůj život jejím prostřednictvím naplňujeme. A tématem jsou pro mě i obavy ze smrti. Ruská láska a ruská smrt – to mě teď zajímá.
Po letech strávených v západní Evropě jste se vrátila do Běloruska. Proč?
Poté, co jsem začala mít problémy s Lukašenkem, jsem v roce 2000 odjela žít postupně do Itálie, Francie, Německa… Čekala jsem, až se jeho režim zhroutí, jenže po nějakém čase jsem pochopila, že to bude na dlouho. Rodiče mi stárli a nakonec zemřeli, vnučka vyrůstá. A tak jsem se vrátila. I proto, abych mohla slyšet hlasy svých lidí každý den a pokračovat v psaní. Samozřejmě jsem ve složité situaci, protože doma nemohu publikovat, neuvidíte mě v rozhlase ani v televizi. Lukašenko teď nechce jít do konfliktu s Evropou, chová se opatrně a nepotřebuje žádný skandál – a tak mě prostě izolovali. Mé knihy ovšem vycházejí v Rusku a odtamtud je někteří odvážní knihkupci přes hranice přivážejí. Nebo si je tam sami čtenáři dojedou koupit.
Máte matku Ukrajinku a otce Bělorusa. Ve svých knihách ovšem zkoumáte celý ruskojazyčný prostor…
Samozřejmě se hlásím k ruské kultuře, vždyť řadu svých knih bych nemohla napsat bez Dostojevského nebo bez Fjodorova, našeho kosmogonického filosofa. Běloruská kultura je komornější, rolnická; nedopřáli jí, aby se rozvinula, hned ji zadusili.
Když jsem byl v Bělorusku, připadalo mi, že se Bělorusové dost podobají Čechům.
My jsme ovšem neměli Masaryka. Objevil se pro váš národ v pravý čas a udělal to, co bylo třeba. My jsme tenhle okamžik promeškali. A v 21. století už je tady konkurence anglofonního světa. Pro malou kulturu je problém obstát. Našim nacionalistům se podobné úvahy nelíbí, ale taková je bohužel dnešní situace.
Ptal jsem se vás na začátku na politiku, protože jsem si přečetl vaše eseje Kolektivní Putin a Rusko po Krymu, které jsou docela kritické.
Cítím, že se blíží velká válka, takže jsem měla potřebu se k situaci vyjádřit. V Rusku je teď přibližně milión a půl uprchlíků z Ukrajiny, posílají je na Sibiř, kam se jim ale nechce, a radši volí transfer právě do Běloruska. U nás jich je teď už více než půl miliónu. Je to strašné.
Jak je podle vás možné, že má prezident Putin v Rusku takovou podporu?
Lidé mají pocit, že byli podvedeni a okradeni. Někteří pracovali v továrnách padesát let a pak jim ze dne na den řekli, že můžou jít. Nic nedostali. Někteří z nich čelí opravdové bídě. Samozřejmě to vedlo k rozhořčení a zvláště mladá generace teď dostala chuť na revanš. Jsme přece Rusové, jsme velká ruská země!
Co znamená váš výraz „kolektivní Putin“?
Že kus Putina je v každém z nás. Já jsem dokonce po uveřejnění vámi zmiňovaných esejů přišla o některé přátele, spisovatele, protože se z nich také stali putinovci, začali se brát za stát, za velké Rusko… Je to takový klasický velmocenský komplex. Když se uvnitř země schyluje k problémům, co udělá vůdce? Obrátí hněv lidu proti vnějšímu nepříteli. Za všechno prý může Amerika, za všechno může Evropa…
Zdá se, že liberalismus v Rusku skončil.
Ano, to je dnes u nás prokleté slovo. Stejně jako demokracie. Myslím, že je to naše vina, těch, kteří s demokracií za Gorbačova začínali. Byli jsme romantici a mysleli jsme, že se všichni vrhnou na Solženicynovy a Šalamovovy knihy, ale lidi se místo toho nechali strhnout životem a vidinou peněz. Nelze jim to vyčítat. Procházíme vulgárním obdobím. A také krvavým. Že bude válka, o tom není pochyb. Jen se bojím, že pokud se do ní Putin pustí, bude Lukašenko nucen se zapojit. Víte, nám ve skutečnosti vládne Rusko. Mohou nám zavřít kohoutek s plynem a Lukašenkovi pak nezbude než udělat všechno, co se mu řekne. Žijeme na ruský účet.
Je podle vás možné, že se případný konflikt rozšíří i na západ?
Ano, k něčemu takovému se zřejmě schyluje. Vypuknutí první světové války taky nikdo nečekal. Jeden výstřel v Sarajevu najednou celou situaci zelektrizoval. A ruská společnost je teď zmilitarizovaná a agresivní. Lidi, jako jsem já, jsou najednou nepřátelé národa, pátá kolona Západu. Moje štěstí je, že žiju v Minsku, a ne v Moskvě.
Proč se podle vás „rudý člověk“ objevil zrovna v ruskojazyčném prostoru?
Říkat, že to začalo až za sovětského režimu, by podle mě neodpovídalo realitě. U nás bylo nevolnictví zrušeno teprve v roce 1861. A i potom převažovala forma obščiny – kolektivního vlastnictví. Ruská představa spravedlnosti vypadá, řekla bych, právě takhle.
V jakém smyslu?
Všichni chtějí rovnost. Kapitalismus je pro ně něco nespravedlivého. Když jsem připravovala svou novou knihu, projela jsem velké množství měst. Byla jsem v Tomsku, Omsku, Irkutsku, na Ukrajině, v Bělorusku a ptala jsem se: Chtěli jste to, co se stalo? A lidé odpovídali, že ne, že chtěli socialismus s lidskou tváří. Ani jeden člověk mi neřekl, že by býval chtěl kapitalismus. A pak jsem se ptala: V jaké zemi chcete žít – v malé, nebo ve velké? A všichni odpověděli, že ve velké. Nedávno jeden ruský web zadal otázku: Jste připraveni obětovat svůj život, život svých dětí a svých blízkých za velkou ruskou ideu? 37 procent odpovědělo, že ano. V současnosti jako by život neměl cenu. Co je to „rudý člověk“? To jsou ideje, stát. Když jsem chodila do školy, neučili nás: ty jsi holčička, určitě budeš šťastná, jenom se musíš naučit vařit, vyšívat, ne, oni nás učili, proč bychom měli zemřít za svou vlast.