Článek
Jeho filmy jako Řez hrdlem aneb Zmrtvýchvstání Adalberta Stiftera (2003), Měřič lýtek aneb Divoký život Wolfganga Mozarta (2005) nebo Hermes Phettberg, mizera (2007) jsou směsicí humorných scének ve stylu Monty Python a tvrdých faktů a budí zájem nejen laického publika. Kurt Palm vydal osm knih a podílel se, režijně i autorsky, na třech desítkách divadelních inscenací.
Jak byste vysvětlil koncept „vařeného divadla“, jehož jste autorem?
„Vařené divadlo“ neboli Kochtheater je svého druhu happening složený z několika částí. Předně na jevišti sám vařím a u toho vykládám o životě a díle umělců, kterým je zrovna daný díl věnován. Zároveň mám za sebou skupinu hudebníků a plátno, na němž promítám úryvky ze svých filmů. Podobné komponované pořady už jsem dělal o Mozartovi, Kafkovi, Brechtovi, Joycovi nebo Adalbertu Stifterovi.
Vařím samozřejmě jídla, která mají s danou osobností něco společného – s jejím životem, romány, operami nebo básněmi. Například Mozart si velmi rád dopřával býčí jazyk. Mám i své motto: Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Samozřejmě se opírám o improvizaci, protože stejně nikdy nemůžete vědět, jak se vaření zrovna vyvine.
Proč jste si vybral zrovna tuto formu?
Protože je velmi sugestivní, ne statická a nudná jako většina dnešních divadelních kousků. Samozřejmě mám pár naučených postupů, které dávají každému večeru strukturu, ale většinou je výsledek velmi otevřený, což mě, přiznám se, dost baví. A zdá se, že spokojeno je i publikum, dozví se spoustu překvapivých informací, třeba že oblíbenou Mozartovou libůstkou bylo měřit ženám obvod lýtka, což bylo velmi erotické, protože tehdy sice dámy nosily mnoho sukní, ale žádné spodní prádlo. A na konci večera si diváci dají trochu toho většinou dost podivného jídla, které jsem uvařil.
Podle mě by interakce s publikem mohla být správnou cestou, jak vůbec zachránit divadlo jako takové, protože momentálně je od lidí na hony vzdálené. Je to způsob, jak je pozvat do procesu tvorby. A zároveň bychom se neměli bát zábavy jako takové.
Vy jste celý život ovlivněný Bertoltem Brechtem, napsal jste o něm stejně jako o Mozartovi řadu textů…
Brecht je důležitý pro celé mé směřování, ale za brechtiána v klasickém smyslu bych se nepovažoval.
Aspoň mám ten dojem z ohlasů na mé režijní zpracování Žebrácké opery v divadle v Linci, kdy se spousta lidí z toho brechtiánského šuplíku ozvala s kritikou.
Šel jsem podle nich na Brechta necitlivě. Použil jsem jedno prostředí – prázdný kostel, důvodem pro mě byl značný počet odkazů k bibli a křesťanství, které libreto obsahuje. Má verze byla velmi symetrická a strohá a můj orchestr zněl mnohem víc jako Hanns Eisler než Kurt Weill.
Obecně mě inspiruje Brechtova dialektika. Divadlo by vždy mělo mít blíž ke slovu proces než ke slovu stagnace. Bohužel jeho hry stále více mizí z repertoárů. Škoda, taková Svatá Johanka z jatek by byla skvělým komentářem k současné finanční krizi. Byť podobné důvody k uvádění snad Brecht ani nemá za potřebí.
Proč máme tendenci se na slavné osobnosti minulosti typu Mozarta dívat tak sucharským způsobem?
Problém je, že spoustu lidí zajímá Mozart jen jako mytologická figurka geniálního skladatele, ale ne jako skutečný člověk. Já to mám přesně naopak. V centru zájmu mám maso a kosti. Víte, spousta lidí vydělává na Mozartovi hory peněz na základě lží, které kolem něho kolují. Já mám každý detail tvrdě podložený rešeršemi a nebojím se mistra spojit i s vulgarismem, když ho prokazatelně, například v dopise, použil.
S překrucováním začala už Mozartova manželka Konstance, která si po jeho smrti pořídila nového manžela Georga Nikolause von Nissena a velmi rychle jim oběma došlo, že by mohly uměle vytvořené legendy kolem skladatele pomoci prodat jeho muziku. Konstance svého prvního manžela přežila o jedenapadesát let, měla čas si dost navymýšlet. Většina z jejích klevet a pohádek je živých dodnes.
Příkladů je řada. Mozart nikdy sám sebe neoznačil jménem Amadeus. Jde o verzi, kterou vymyslela Konstance. Nebo: Mozart ztratil značnou část svého docela slušného bohatství hraním biliáru a jiným hazardem, což se taky mezi lidem moc neví. Nebo dnes se Salcburk s Mozartem kasá, ale on ve skutečnosti to město nenáviděl a zavčas z něho utekl.
Dalo by se říct, že byla jeho bouřlivá osobnost úspěšně inkorporována do komerčního mainstreamu?
Určitě. Podařilo se ho zbavit výstřednosti.
Snažím se svým dílem ukázat, že je možné se na ikony podívat úplně jiným a pro dnešní dobu neobvyklým způsobem. Vnímám svou práci i z politického hlediska. Nejsem agitátorem, ale snažím se rozkolísat tradiční perspektivy a povzbudit lidi k tomu, aby nalezli vlastní způsob nazírání na různá témata.
Bohužel žijeme v globalizovaném světě, ve kterém je pro tok peněz důležité, aby mělo obecenstvo stejný vkus. Nedělám si příliš velké iluze, že bych mohl něco změnit. Beru svou práci realisticky. Moje knihy, divadelní hry nebo filmy jsou pro menšinový okruh diváků. Ale já je vnímám především jako vyjádření vlastního životního postoje.
Chystáte snímek o Franzi Kafkovi…
Scénář je hotov. Sbírám peníze, zatím to vypadá, že bychom mohli začít natáčet příští léto. Kafku čtu samozřejmě dlouhé roky, fascinuje mě jeho život i dílo. Možná mi nebudete věřit, ale myslím, že hluboko ve své duši to byl strašně zábavný chlapík. V jeho knihách jsem našel řadu komických situací a dopisy, které psal, napovídají, že měl sklony k bizarnostem. Film se bude jmenovat Kafka, hulič a anarchisté a bude o filmování, literatuře, slávě, hulení, lásce a hlouposti.
Kafka a hulení?
Ve scénáři mám skupinu studentů, kteří se snaží zfilmovat Kafkovu novelu Venkovský lékař. Jenže příliš hulí trávu, což jim poplete hlavu, a rozhodnou se, že budou natáčet na letní Sicílii, přesto, že se předloha odehrává za studené zimní noci. Jednou z postav bude sám Kafka, který bude chtít do výroby filmu taky mluvit. Jo, asi to zní podivně, ale já tomu projektu věřím.