Kulturu násilí jen tak nezměníte, říká mexická novinářka a spisovatelka Alma Guillermoprietová

Většina amazonského pralesa se nachází na území Brazílie. Brazilský prezident Jair Bolsonaro výrazně přispěl k systematickému odlesňování tamní krajiny, a právě odlesňování vede k tomu, že se požár rychle šíří. Je důležité si uvědomit, že od politiků nešlo o žádnou nevědomost; byly to vědomé kroky, které jim vydělávaly peníze.

Dokážu ještě pochopit malé farmáře, pro které je odlesňování způsob, jak se nějak uživit. Neuvědomují si všechna rizika. Kde by se o nich taky dozvěděli? Úroveň vzdělání není v Brazílii nijak vysoká. Ale odlesňování je především spojeno s obřím byznysem, na který jsou Bolsonaro a jeho spolupracovníci úzce napojení.

Poslední dobou si kladu otázku, kdo že je větším nebezpečím pro současný svět. Jestli americký prezident Donald Trump, nebo Jair Bolsonaro. Jisté je, že Brazílie to sama nezvládne. Bolsonaro by mohl teoreticky čelit impeachmentu a být odvolán, ale na to nemůžeme spoléhat. Řešení bych tak viděla ve vytvoření velké jihoamerické platformy, která by se k celé záležitosti postavila čelem. Zatím se ale nic takového neděje.

Spojené státy viděly v Latinské Americe potenciál, a tak sem v osmdesátých letech jejich banky upřely svou pozornost. Důsledky této „péče“ jsou patrné dodnes. Spousta zemí je silně zadlužena a chycena v pasti, ze které nevidí východisko. Přesto je samozřejmě změna k lepšímu možná. Podle mě musí začít na lokální úrovni, zespodu. Města jako Bogotá, Ciudad de México nebo São Paulo mají třeba slušně fungující svoz odpadků nebo plynulou veřejnou dopravu. To mě těší, ale je to takový opatrný optimismus. Problémů bychom ve jmenovaných městech totiž našli až až…

V Mexiku je zavražděno průměrně deset žen denně a počet vražd stále roste. Nedávno mi někdo říkal, že ženské protesty byly na jeho vkus příliš násilné. Že demonstrantky kopaly do dveří budov nebo pomalovávaly zdi graffiti – prý to bylo moc. To mi přišlo úplně absurdní. A co tedy měly dělat? Tiše požádat o zlepšení dnešní šílené situace?

V roce 2003 jsem psala o systematickém znásilňování a vraždění mladých žen, kdy bylo v průběhu několika let na krajích dvou měst na severu Mexika nalezeno přes sto zmrzačených ženských těl, přičemž je pravděpodobné, že spolu tyto zločiny souvisely. Všechny oběti byly velmi mladé, od patnácti do dvaceti let, a měly podobnou vizáž. Dívky z tohoto prostředí se často snažily ve škole, aby měly šanci na lepší život, než jaký vedli jejich rodiče. Řada z nich chodila do práce, aby přilepšily rodinnému rozpočtu. Hodně obětí tak bylo přepadeno právě při cestě do školy či do práce, a to klidně za bílého dne. Šlo o otřesný případ, v němž nebyl do dnešních dnů nikdo obviněn, natož odsouzen. Ostatně neobjasněných zůstává v Latinské Americe přes 90 procent vražd.

Kritizovat ženy protestující proti násilí je ve světle takových zločinů opravdu nemístné.

Jsem ráda, že mladší generace žen dává najevo, že už toho má dost. Zlepšení vidím i u jejich vrstevníků mužů. Hodně si jich uvědomuje, že machistická kultura škodí všem. Samozřejmě od ideálu jsme pořád strašně daleko, ale moje generace na tom byla výrazně hůř. Mí vrstevníci si otázky, jestli se k ženám nechovají špatně, vůbec nekladli. Brali to prostě tak, že si coby muži všechna privilegia zaslouží.

Je skvělé, že se ženy ozývají. Jen je důležité si uvědomit, že ty, co pozvedávají hlas, představují jen malou část z těch, které se s násilím reálně potýkají.

Justice nefunguje. Ženy tak násilí na své osobě často ani nenahlásí. Ty, které to udělají, si pak musejí vyslechnout řeči jako: Proč jste byla v tuhle hodinu venku? Proč jste byla takhle oblečená? Určitě jste provokovala! Ženy jsou neustále obviňovány, že si za to, co se jim děje, můžou samy. Tohle hluboké patriarchální přesvědčení se mění jen velmi pozvolna.

Ne, nikdo z těch, kdo byli za masakr zodpovědní, se nedostal před soud, ačkoli jsme byli během let ujišťováni, že k tomu určitě dojde. Realita je taková, že hodně lidí v Salvadoru dnes už ani netuší, že k něčemu takovému vůbec došlo.

Myslím spíš na pozůstalé, kterým zbývá jen bolest a vztek. Snažím se o podobných věcech podávat svědectví, mluvím s těmi, kteří mají k případu blízko, píšu texty. Dělám, co můžu, abych spravedlnost vyprovokovala k činu, byť to až příliš často nestačí.

Mí studenti si nedělali žádné iluze. S tím, že se nedočkáte spravedlnosti, musíte jako latinskoamerická novinářka počítat. Není to nijak povzbudivé, ale pořád je to lepší než jen sedět se založenýma rukama a předstírat, že je všechno v pořádku. Učit jsem sice nakonec přestala, ale intenzivně uvažuju o tom, že se k tomu zase vrátím.

Poslední dobou se soustředím na to, jak v Latinské Americe rozšířit novinářské povědomí o různých odbornějších tématech. Většinu své kariéry jsem byla až po krk ponořená v přítomnosti a jejích hrůzách; teď mě zajímá, jak referovat o společenských změnách, které mají spojitost s technologickým pokrokem, o tom, jak technologie ovlivní naši budoucnost. Spousta zemí – a státy Latinské Ameriky k nim rozhodně patří – je totiž z těchto věcí vynechávána. A je právě na nás novinářích a novinářkách, abychom těmto důležitým procesům porozuměli a byli schopni o nich informovat své čtenáře.

Hodně palčivá je otázka automatizace práce. Na tu nejsme vůbec připraveni. Slýcháváme sice, že automaty obstarají řadu dnes už nedůstojných prací, ale co se stane s propuštěnými lidmi? Budou si moct najít nové místo? Kdo bude z téhle změny profitovat? A kdo z ní profituje už teď? Velmi ožehavé jsou taky genetické úpravy lidských embryí. Víme vůbec, jak to funguje, a hlavně co to může přinést za nezamýšlené důsledky? Pokračovat bych mohla dál a dál

Podstatné je, že to vše může zásadně ovlivnit náš svět. A jsou zapotřebí takoví novináři, kteří podobně komplexní témata dokážou srozumitelně předložit ostatním. Jen informovaná veřejnost se totiž může na formování tak velkých změn skutečně podílet.

Tehdy jsem to vnímala jako změnu k horšímu. Byla jsem zvyklá pohybovat se spíš mezi dospělými a v New Yorku jsem se ocitla zpět na střední škole. Ze samotného města si jako jeden z prvních vjemů pamatuju odpadky. Povalovaly se všude na ulicích a já z toho byla v šoku. Moje rozčarování ještě narostlo, když jsem poprvé uviděla sníh. Čekala jsem měkkou jemnou peřinu, jak jsem to znala z komiksů, ale místo toho z nebe padala jakási podivná hmota. Tenkrát byla tuhá zima a všude po newyorských ulicích se povalovaly zmrzlé psí exkrementy.

Na tenhle obraz zimy, odpadků a exkrementů do smrti nezapomenu.

Před těmi šesti lety byla Kolumbie plná optimismu a já toho chtěla být součástí. V zemi předtím půlstoletí probíhala guerillová občanská válka – a najednou to vypadalo, že se konflikt konečně chýlí ke konci. Naděje vyústily v mírovou dohodu mezi vládou a rebelujícími Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie. Výsledky se rychle dostavily. Klesl počet vražd, počet únosů. Brzy se však ukázalo, že nejtěžší nakonec bude změnit myšlení lidí.

Hodně lidí v Kolumbii má vlastní bezpečnost pevně spojenou s agresivním chováním. Jsou zvyklí na pocit ohrožení, neustále jsou ve střehu, připraveni se bránit; chtějí se bránit. A tak silně zakořeněného způsobu chování se nezbavíte snadno. Kolumbijci mají pocit, že je mír činí zranitelnými, klid pro ně znamená nebezpečí, že ztratí ostražitost. Do toho se některé guerilly začínají znovu hlásit o slovo. Změnit mnohaletou kulturu násilí je zkrátka mnohem těžší, než jsme si představovali. Ale nemožné to není.