Článek
Petr Drulák
politolog, diplomat
Za vrcholnou kulturní událost roku považuji film Joker amerického režiséra Todda Phillipse. Pozornost si zaslouží hned z několika důvodů – skvělý herecký výkon Joaquina Phoenixe v hlavní roli, působivé zobrazení odpudivosti současného velkoměsta, odhalení pokrytectví vládnoucích elit i souvislosti mezi strukturálním násilím systému a fyzickým běsněním jednotlivce nebo dekonstrukce komiksového příběhu Batmana skrze sociální otázku. Fanoušci Quentina Tarantina zklamaní jeho posledním snímkem (Tenkrát v Hollywoodu) mají v Jokerovi revolučního hrdinu jdoucího ve stopách nespoutaného Djanga, jen o něco šílenějšího a brutálnějšího. Za komiksovými excesy se skrývá pravdivá výpověď o stavu západní společnosti. Nic na tom nemění ani nepovedená poslední minuta filmu, která se snaží tuto výpověď zneutralizovat podle zájmů liberální oligarchie.
--------------------
Petr Fischer
novinář, filosof
Joker režiséra Todda Phillipse: film, který vás na začátku nasaje, pak s vámi dvě hodiny třese a na konci vás vyplivne zpátky do světa – a vy potom dlouho nevíte, co s ním. Phillips překročil všechny umělé hranice mezi komerční a artovou kinematografií a pustil do diváků strhující emotivní podívanou o křehkosti současných společností a bytostné nejistotě toho, čemu říkáme normalita. Stačí drobná odchylka a celá ta stavba z písku, společnost jako celek i lidé jako jednotlivci, se hroutí do šílenství. Ale jsou větší šílenci ti, které s jejich depresemi a úzkostmi zavíráme do ústavů, nebo ti, kteří hrají hru na společnost jako velkou důležitou podívanou, v níž se rozpadáme na osamělé fragmenty, ztrácíme vzájemný kontakt a důstojnost? Budoucí revoluce se rodí někde tady – a v Jokerovi se dá na chvíli intenzivně a velmi fyzicky prožít.
--------------------
Bianca Bellová
spisovatelka
Z filmu Parazit korejského režiséra Bong Joon-hoa
Nejpříjemnějším kulturním překvapením pro mě byla černá komedie Parazit jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa, vítěz festivalu v Cannes. Sociální drama, jaké by napsal Émile Zola na tripu. Mezi dvěma neprostupnými světy se otevře průchod a na obzoru se objeví všichni jezdci apokalypsy. A ve chvíli, kdy si divák naivně myslí, že tenhle příběh dobře zná a ví, kam ho zavede, strhnou pod ním tvůrci koberec a nechají ho spadnout mnohem hlouběji do temnoty, než se nadál, když v kině usedal do sedačky s kornoutem popcornu. A pak znovu, s narůstající brutalitou, dokud divákovi nezamrzne úsměv na tváři docela. Z celé plejády postav není komu fandit, všichni jsou buď snobové, nemorální oportunisté, nebo obojí.
--------------------
Kamil Fila
filmový kritik
Naše doba – tříhodinový mexický film (u nás se hrál na karlovarském festivalu) o rozkladu vztahu bývalého velkoměstského volnomyšlenkářského páru, který teď trčí kdesi ve vnitrozemí na venkovském ranči a chová býky. Režisér tu hraje hlavní roli, jeho žena-střihačka zase manželku. Intimní, sebemrskačské, kruté, ale zároveň inteligentní a krásné, spontánní i promyšlené. Nikdo na světě nedělá podobné filmy jako Carlos Reygadas, novodobý klasik mísící otevřenou sexualitu a hlubokou mystickou spiritualitu. Nádherná kamera, uhrančivý zvuk, nezapomenutelné scény, jako je smrtící útok býka na nebohou tažnou mulu. Dílo chvílemi vypadá jako přírodopisný dokument, chvílemi jako román v dopisech a esemeskách, potom skoro jako porno, pak zase jako zasmušilá poema. Reygadas dokáže obsáhnout filmem celý vesmír. Tohle umí kromě něj snad už jen Terrence Malick.
--------------------
Klára Vlasáková
publicistka, dramaturgyně
Céline Sciammaová
Portrét dívky v plamenech režisérky Céline Sciammaové je strhující odpovědí na všechny ty unavené, mělké příběhy o krásných múzách a autorech, kteří jsou příliš zamilováni sami do sebe, než aby se ony „múzy“ snažili skutečně poznat. Snímek zasazený do 18. století totiž mimo jiné zkoumá emancipační potenciál umění. Ten je dosažitelný jak pro tvůrce a tvůrkyně, tak pro jejich modely a modelky – a samozřejmě pro publikum. Příběh je jednoduchý: malířka Marianne má zhotovit portrét Héloise, dívky z bohaté rodiny, jejíž matka chce obraz následně poslat potenciálnímu ženichovi. Jenže Héloise o svatbu nestojí a s Marianne se do sebe zamilují. Díky vzájemnému vztahu ženy společně (to „společně“ je tady zásadní) prozkoumávají otázku, kdy dílo ukazuje něco skutečného a podstatného a kdy je jen špatně odpozorovanou napodobeninou, co neříká nic ani o zobrazovaném subjektu, ani o autorce. Zároveň nacházejí skrze lásku a umění možnosti rovnosti, které do té doby neznaly. Film vyprávějící o ženách a vytvořený ženami vstoupí do českých kin 26. prosince.
--------------------
Matěj Stropnický
novinář
Netflix nedávno uvedl třetí ze šesti sérií epopeje britského dramatika Petera Morgana o životě Alžběty II. Koruna. Morgan – zeť Karla Schwarzenberga – téma zpracovává řadu let: viz film Královna a divadelní hra Audience u královny. Až seriál je ale ten správný formát – není bulvární ani prvoplánově oslavný; je brilantním politickým dramatem. My odpůrci monarchií, ceremonií, výsad a honů na lišku musíme sice před sledováním překonat pocit studu, že radši nekoukáme ve smyčce na filmy Kena Loache, ale užitek z toho je: vedle mistrovských small talks seriál na velké ploše ukazuje, jak se monarchie musela během Alžbětiny „vlády“ demokratizovat do míry, která jí vlastně ponechala jen tu duchaplnou konverzaci.
