Článek
Ondřej Císař
sociolog
Nová inscenace Fausta v Národním divadle v režii Jana Friče zdůrazňuje výběrem textu i formou zpracování temné stránky naší společnosti. Je to Faust pro dobu klimatické krize. Divák sleduje příběh o destruktivním potenciálu moderní kapitalistické společnosti, příběh racionálního člověka, developera, který v dobré víře uzavře smlouvu s Mefistem o rozvoji sebe sama, ale i světa kolem sebe. Frič se v souladu s kritickými interpretacemi Fausta (třeba od Marshalla Bermana) zaměřuje na společenskou dimenzi Goethova díla. Faust chce vybudovat nový lepší svět, jemuž musí ustoupit vše staré, které je v osobách Filémóna a Baucidy zlikvidováno. Ale ani tato oběť, vedlejší efekt budování nových zítřků, nevede k nastolení dobra. Zamýšlené dobro – neomezená spotřeba – totiž v sobě vždy nese také destrukci, nejen společnosti, ale i jejího životního prostředí. Naše společnost a její spotřeba je jako neřiditelný kamion, jenž v nejbližší zatáčce nabourá. V této inscenaci doslova.
--------------------
Štěpán Kučera
redaktor Salonu, spisovatel
Silné zážitky mívám, když příroda proniká do kulturní krajiny našeho libereckého sídliště (třeba když mezi supermarketem a kontejnerem na textil vyrostou klouzky). Ale aby má odpověď měla smysl i pro salonní čtenáře, zmíním jiné dva průniky do kulturní krajiny města. Ve stejný zářijový den proběhly v Liberci první ročníky dvou festivalů; oba vznikly bez zázemí velkých institucí, s podhoubím spleteným hlavně z úsilí a zápalu jejich organizátorů: festival Nemlčíme se věnoval problematice sexuálního násilí a zahájila se na něm putovní výstava Proč jsme mlčeli (od ledna bude k vidění v pražském prostoru39). Souběžně probíhal 1. liberecký festival poezie, kde se plnému sálu hospody Atelier představilo pětadvacet básníků a básnířek se vztahem k Liberci, ale i zdejší výtvarníci a muzikanti. A k tomu svítilo slunce a do piv lezly poslední letní vosy.
--------------------
Eva Klíčová
literární kritička
Z inscenace Maloměšťáci v brněnském HaDivadle
Žít v Brně není jednoduché. Když jedna politická garnitura udělá dva kroky vpřed, ta příští udělá tři vzad, a tak jsme tu teď ve fázi rušení cyklostezek a vzývání asociálnosti. O posměšcích, s nimiž přespolní komentují naše záložní nádraží aka několik unimobuněk v městské pustině, se ani nemá cenu zmiňovat. Na to všechno ale máme náplast v podobě současné dramaturgie HaDivadla. Třeba inscenaci Gorkého hry Maloměšťáci (hrají ji nejblíže 20. ledna) v režii uměleckého šéfa Ivana Buraje. Jistě, hra je to „ideologická“, vyjadřující nutnost revoluční proměny světa. Jenže dnes jako bychom byli zase ve stejném bodě: realistická scéna, v níž koncem představení všichni psychicky kolabují, se trhá v zatmívačkách jako film. To, že Taťána najednou jezdí prstem po displeji mobilu, tak nějak potvrzuje, co tušíme celou dobu: že svět už zase potřebuje revoluci, protože za okny umírá příroda.
--------------------
Kateřina Smejkalová
politoložka
Německo letos slavilo sto let od založení legendární školy designu a architektury Bauhaus. Oslavy čítaly zejména otevření dvou muzeí ve dvou působištích školy – ve Výmaru a v Desavě, ale i nespočet dalších sympozií, debat, výstav, komentovaných prohlídek a různých interaktivních akcí po celé zemi. Investovalo se do toho v přepočtu půl miliardy korun. Formáty a obsahy všech událostí přitom měly být, zcela v duchu školy, hlavně kritické a inovativní. Jubilejní rok tak byl hned v lednu na půdě berlínské Akademie výtvarných umění zahájen velmi neotřele – ztvárněním slavného triadického baletu ve fantaskních kostýmech Oskara Schlemmera na hudbu německé skupiny Einstürzende Neubauten ve virtuální realitě. Byl to jeden z mých letošních kulturních highlightů.
--------------------
Zbyněk Vlasák
editor Salonu
Bylo toho letos k vidění hodně dobrého nového: filmy Narušitel systému, Portrét dívky v plamenech a Manželská historie, seriály Mindhunter a Kominského metoda. Ale nejvíc mi v paměti uvízla inscenace Shakespearovy hry Něco za něco, která se v režii Jana Klaty už několik let hraje v pražském Divadle pod Palmovkou. Polský režisér neaktualizoval text ze začátku 17. století jen tím, že by herce navlékl do moderních kostýmů a vystrčil do moderních kulis, nebál se sáhnout hlouběji. V jeho verzi se klade důraz na dnes rezonující části textu, týkající se zejména otázky zneužívání moci a nerovnosti v přístupu k ní, a naopak jiné pasáže, které k současnosti nic neříkají, herci jen tak proletí, byť jsou pro dramatický oblouk třeba i důležité. Celé to působí svěžím a aktuálním dojmem – a zároveň devastačně. A už 17. ledna se to hraje znovu.
--------------------
Jakub Šofar
spisovatel, literární publicista
Lucia Piussi a její Živé kvety
Zamilovat se po šedesátce je pošetilé. A neefektivní. No, stalo se… Ale možná, že chodit v této době světem úplně „zablbanej“ není úplně marné. Mé lásce je pětadvacet. Je ještě mladá, ale v jejím okruhu je to až dost. A taky už má jedenáct studiových dětí. Asistence – organizace poskytující sociální služby lidem s tělesným a kombinovaným postižením – pořádala v říjnu v karlínských Kasárnách večírek, kde hrály Květy Martina E. Kyšperského. A po nich vystoupily další živé květy – bratislavské Živé kvety. A byla to láska na první pohled, protože to, čo nás spája, je silnejšie a väčšie ako to, čo nás delí. Kašlu na hudební kritiky a pálím od boku: když Mňágu a Žďorp podělíte Velvetama a malinko ochutíte Chumbawambou, jste na půli cesty k Lucii Piussi a jejím spoluhráčům. Protože: Doba je zlá, doba je zlá. / Ako všetko, čo sa v rádiách hrá!
--------------------
Iva Přivřelová
filmová publicistka
Díky návštěvě londýnského divadla Piccadilly a pozdějšímu přenosu z cyklu NT Live v kině Aero se mým zážitkem roku stala divadelní hra Lehmanova trilogie o bance Lehman Brothers a kořenech ekonomické krize 2008. Ital Stefano Massini ji napsal ve formě volné básně, kterou přečíst trvá skoro osm hodin. Britský dramatik Ben Power hru přetvořil do nečekaně vtipného tříhodinového příběhu o osudu jedné rodiny a firmy, účinně využívajícího nápadité zkratky a repetice. A režisér Sam Mendes z toho udělal hravou a fascinující inscenaci, v níž inovativně ukázal všechny přednosti divadla. Tři úžasní herci (Simon Russell Beale, Ben Miles a Adam Godley) si s chutí vyhráli s mnoha postavami různých věků a pohlaví a v prostoru jedné rotující kanceláře doplněné projekcemi a živým klavírním doprovodem pomohli složit mnohovrstevnaté vyprávění o americkém snu a o tom, co se ztrácí během jeho naplňování.
