Článek
Alena Zemančíková
publicistka
Celé léto jsem četla Čarovnou horu Thomase Manna. Kniha o 736 stránkách patří k těm, které všichni znají, ale málokdo četl. Ani já jsem ji kdysi, ještě pod názvem Kouzelný vrch, nedočetla. Až teď, možná i díky novému překladu, mě neodradilo to příšerně pomalé plynutí času v počátečních kapitolách, v nichž vše houstne a v té hustotě se člověk pohybuje vpřed jen s námahou. Pak ale najednou něco povolilo, sžila jsem se s postavami a už jen žasla. Připadalo mi, že číst tu knihu je jako poslouchat Mahlerovu symfonii. V poslední třetině už se věci nezadržitelně sunou ke zmaru, a mně se stalo, že jsem ten sto let starý román zčistajasna četla jako vyprávění o čase, v němž žijeme, více či méně nemocní, a nevíme, že naše trápení a možná celý náš svět za chvíli skončí.
Tereza Šimůnková
novinářka
Za rok 2017 mám jasného favorita: román Tání mladé belgické autorky Lize Spitové. Nebo bych měla radši říct favoritku? Tání je totiž horká kandidátka na ženskou knihu. Dělení literatury na mužskou a ženskou je samozřejmě velice nepopulární záležitost – a podle mě je to proto, že to děláme blbě. Jde o to, že určující momenty a zkušenosti mužů a žen jsou vzájemně nepřenosné, ani nejempatičtější čtenář(ka) opačného pohlaví se tam zkrátka nemá jak dostat, prostě na to nemáme buňky; zato o to víc rezonujeme s pohlavím vlastním. A příběh dospívání dívky Evy a jejích dvou kamarádů na život a na smrt by TAKHLE spisovatel-muž nenapsal (a já jako muž bych ho TAKHLE nepřečetla). A jako žena chci ještě poděkovat do nakladatelství Host za citlivost, že na přebal dali tenisky v kaluži, a ne jako Belgičani sázecí kolík.
Karel Veselý
publicista
Z koncertu projektu Zvíře jménem Podzim v pražské Akropoli
Hudba disponuje tím báječným kouzlem, že dokáže podtrhnout náladu, v níž se člověk zrovna nachází. Umí jednoho vyladit. V uplynulém roce jsem měl pocit, že hudbu poslouchám po mnoha letech jinak. Něco se změnilo a můj vlastní mozek začal fungovat odlišně. Sentimentální písničky o lásce mi najednou nezněly sentimentálně, ty smutné jsem už nepotřeboval shazovat ironií. Dokonce jsem začal i rád chodit na koncerty. Ty zcela nejsilnější zážitky v tomto směru byly: Moses Sumney v MeetFactory, Zvíře jménem Podzim v Mariánských Lázních a Cobalt ve Futuru. Smutek, smíření, úleva z vlastní schopnosti vykřičet se. Hudba je lék a droga, předávkování u ní nehrozí.
Zbyněk Vlasák
editor Salonu
Viděl jsem toho loni v kinech hodně dobrého: drásavé americké Místo u moře, podvratný švédský Čtverec, humanistickou ruskou Arytmii, analytickou „ruskou“ Krotkou nebo krutě vypointovanou bulharskou Slávu. Ale jeden filmový zážitek nakonec nad ostatními převážil. Ve skvěle zrežírovaných Nemilovaných (na festivalu v Cannes získali cenu poroty, do českých kin vstoupí v polovině ledna) ruského filmaře Andreje Zvjaginceva se ocitáme doma u rozvádějící se manželské dvojice z moskevské střední třídy. Shoda tu panuje už jen na tom, že on ani ona nechtějí do péče společného syna. Dokonce si dlouho nevšimnou, když kluk jednoho dne zmizí. Zvjagincevův snímek se taky mohl jmenovat Láska v době selfie. Pozorujeme v něm, jak konzum a moderní technologie, které nás původně měly sbližovat, dělají pravý opak, to, jak sociální vazby povolují, tradiční instituce přestávají plnit, k čemu byly vymyšleny, lidská společnost, jak jsme ji znali, se rozpadá. Teď jen, jestli ten rozpad přinese i nějakou novou kvalitu.
Jakub Šofar
publicista
Při přesunu mezi australskými městy Gold Coast a Sydney jsme se synem zajeli do vnitrozemí a zastavili se ve farmářském městečku Manilla (2081 obyvatel), světově proslulém centru paraglidingu; já ale neplachtím. Místo toho jsem dva dny strávil v budově s nápisem World Music Archives a s úžasem zkoušel zde žijícího emeritu Johna W. Peara (čili Václava Hrušku), asi největšího hudebního sběratele na tomhle světadíle, jestli ho alespoň jednou nenachytám na hruškách. Má snad úplně vše. Od předválečného německého swingu přes tajné nahrávky ze synagog SSSR z padesátých let až po krautrock a jakoukoli etnomuziku z celého světa. Od rána do noci sedí u počítače, hledá, archivuje, komunikuje; společnost mu dělá jen čubička Pumpkin. Z toho ozáření jsem se pořád nevzpamatoval.
Alice Šimonová
redaktorka Salonu
Trailer k filmu DunkerkVideo: Vertical Ent.
Umělecká díla naší pozdní doby nám „nastavují zrcadlo“. Obrazy jsou to drsné, jejich „křivost“ je nesrovnatelně horší než křivost gogolovských hub 19. století. Evropan roku 2017 pohlédne do zrcadel a to, co vidí, mu ani nedovolí doufat, že naléhavost zobrazeného donutí společnost ke změně. Díla soudobých tvůrců nabízejí jen obžalobu. Viděla jsem jich loni několik, i velmi přesvědčivých… Když má národ štěstí, ve chvíli nejtěžší krize Šostakovič složí Leningradskou symfonii, za kanálem obvykle opráší Shakespearova Jindřicha V., u nás divadla nasadí Tylova Jana Husa. Nic jako Leningradskou symfonii jsem loni nepotkala. Jen Angličani, Francouzi, Nizozemci a Američani společně natočili (perfektně) válečný Dunkerk. Je to šidítko? Je to útěcha? Je to povzbuzení? I takoví můžeme být?
