Článek
Michal Šanda
spisovatel
Knihy, které jsem považoval za podstatné, jsem v průběhu roku recenzoval nebo jsem je zařadil do salonních výběrů. Nemá smysl se opakovat, a proto bude můj tip poněkud z jiného soudku. Od roku 2007 jsem plných deset let představoval v internetovém časopise Dobrá adresa čtenářům piškvorné publikace z časů minulých. Šmejdil jsem po antikvariátech a prohrabával zaprášené krabice od banánů. Už to ale není potřeba, je tady skvěle fungující databáze digitalniknihovna.cz. Zájemci o podivno mohou se lenošně usaditi ve fotelu a naklepati do příslušné kolonky, lupou označené, kupříkladu slovo kuřlavý a v pohodlí svého domova si přečísti knížku jak šňupákům a kuřákům potřebnou, tak nekuřákům a nešňupákům užitečnou, roku 1876 sepsanou autorkou jménem Stará Panna, s názvem Tabák kuřlavý a šňupavý, kouření a šňupání, neboli tabák považován v ohledu na dějepis, rostlinopis, lučbu, životospráví, lékařství a hojičství, řemeslnictví, obchod, hospodářství, zákonodárství a život společenský.
Emil Hakl
spisovatel
Z inscenace Buňka číslo v pražském Studiu Hrdinů
Zážitkem roku pro mě byla divadelní hra Buňka číslo v pražském Studiu Hrdinů. Samozřejmě částečně pro její aktuální téma (byť ho vnímám spíš jako povinně aktuální, ne-li pseudoaktuální) a pro zážitek živého představení jako takového, neb jsem v divadle nebyl dobře čtyři roky. Především mě ale uneslo, co tam ty holky vyváděly, s jakou vervou hrály a vířily prach až do osmé řady (mám na něj alergii). Petru Hůlovou mám jako autorku rád, ale tohle jaksi signalizovalo přesahovat její záměr, což mi vzápětí při popíjení lehkého alkoholu potvrdila jedna z udýchaných hereček. Ty holky z toho prostě udělaly takový bengál, že vůbec nešlo o téma – spíš o novou formu nového cirkusu, hraničící s kultivovaným šílenstvím. Přitom tam to téma podprahově zůstalo. Takže se vše prokloubilo, a pokud hru ještě hrají, půjdu na ni znovu. Spíš ji ale už nehrají, všechno je poslední dobou rychlejší, než by jeden čekal.
Marek Toman
spisovatel
Kulturním zážitkem roku pro mě byla četba knihy Margaret Atwoodové Kus temnoty, zpracovávající Shakespearovu Bouři. Už předchozí výsledek britského projektu, v němž se současní spisovatelé ujímají klasikových textů, mě nadchnul: Howard Jacobson: Šajlok, to jsem já. Atwoodová napsala velmi vtipnou knihu, když přesadila Bouři do současného vězeňského prostředí, s frustrovaným divadelním režisérem Felixem hledajícím svou pomstu namísto kouzelníka Prospera. Vytáhla z Bouře to univerzální a zopakovala to v aktuálním kontextu, s použitím dnešního jazyka – a hlavně s humorem. Četl jsem s nadšením. Napětí, dojetí, pružný, ale jednoznačný vztah k tradici, láska k literatuře a k vyprávění – všechno to tam je.
Bianca Bellová
spisovatelka
Nick Cave během koncertu v Praze
Minule jsem za nejsilnější kulturní zážitek vybrala nervy drásající film One More Time with Feeling o natáčení desky na pozadí nevyslovené osobní tragédie Nicka Cavea. A teď jsem zjistila, že mi nezbývá než znovu sáhnout po Nicku Caveovi – a jeho říjnovém pražském koncertu. Buď mi současná přehlcená umělecká scéna nemá co nabídnout, anebo Cave prostě orá nejhlubší brázdu. Už to není ten rozjívený bohém, co kdysi v ne zcela zaplněném společenském sále pražského Kongresového paláce zpíval s Blixou Bargeldem duet Where the Wild Roses Grow. Je to šaman, který se přeplavil přes řeku Styx a zpátky, aby o tom mohl zpívat (a je pozoruhodné, že jeho intonace se oproti předchozím koncertům výrazně zlepšila – on umí zpívat!). Publikum má zcela ve své moci, zhypnotizované Cavea následuje, kam ho zrovna vede. A i když měl závěr říjnového koncertu, dohraný s několika desítkami fanoušků na pódiu, nádech cirkusové estrády, nikdo Caveovi nevezme, že dnes druhý frontman jako on na světě není.
Štěpán Kučera
redaktor Salonu, spisovatel
Vybírám tři knihy o člověku, které nám pomáhají si rozumět. Mohutná publikace Jana Zrzavého, Hynka Burdy, Davida Storcha, Sabine Begallové a Stanislava Mihulky Jak se dělá evoluce vypráví z evolučněbiologického pohledu o naší minulosti: odkud jsme přišli nebo jak se náš mozek oddělil od zvířecího. Filosof Nick Bostrom ve svém mezinárodním bestselleru Superinteligence zase obhlíží budoucnost lidstva: naše nevyhnutelné soužití s umělou inteligencí, hrozby, které z toho plynou, ale třeba i to, proč se lidé nikdy neshodnou na žádných univerzálních hodnotách, které by superinteligenci předali. A konečně Sexkomiks – barvitý počin antropologa a sexuologa Philippa Brenota a výtvarnice Laetitie Corynové popisuje vtipnou zkratkou dějiny lidské sexuality od hominidů přes vybrané staro-, středo- i novověké kultury po fantaskní vizi budoucnosti a prolíná se s dějinami společenských, náboženských, vědeckých i politických představ, a ovšem také s dějinami předsudků a útlaku.
