Článek
Jiří Pehe
politolog
Nejsilnější umělecké zážitky se občas přihodí náhodou. Tím mým byla v létě neplánovaná návštěva Kunstmusea v Basileji při cestě z Prahy do Francie. Je to pozoruhodné místo i z architektonického hlediska, ale jeho soubor starých mistrů, jemuž kraluje jedinečná kolekce prací Hanse Holbeina, a následně sbírka děl klasického modernismu si nijak nezadají s těmi, které lze vidět v nejslavnějších evropských a amerických muzeích. Je to kreativně poskládaná přehlídka malířů jako Pablo Picasso, Paul Gauguin, Claude Monet, Marc Chagall, Paul Cézanne, Amedeo Modigliani, Edvard Munch, Egon Schiele či Oskar Kokoschka. A visí tam i originál Improvizace 35 Vasilije Kandinského z roku 1914, jehož reprodukce mě provází po všech místech, kde jsem v posledních 25 letech bydlel.
Petr Drulák
politolog, velvyslanec ve Francii
Co by jinde bylo událostí sezóny či desetiletí, potkáte v Paříži několikrát do roka – megaakce s masivní inzercí a dlouhými frontami. Podnětnější však mohou být menší výstavy, o nichž se moc nemluví. Dům latinoamerické kultury představil loni na jaře projektem Slow Motion kinetické instalace venezuelského umělce Eliase Crespina. Crespin zavěšuje neviditelnými strunami do prostoru jednoduché geometrické objekty (tyčky, čtverce, kruhy), které ovládá naprogramovanými motorky. Algoritmy jejich pohybu pak vytvářejí kouzelné efekty. Kdo chce, může v nich vidět příběhy – z chaosu k řádu a zpět, vesmírný tanec hvězd a planet – nebo jen zachycení čistého pohybu. To Elias Crespin nechává na divákovi.
Ondřej Slačálek
politolog
Egon Bondy (vlevo) a Ivo Vodseďálek v roce 1950
Ohromné dílo Martina Machovce, soubor Bondyho Básnických spisů, je monument hned na několik let dopředu. I proto, že sám o sobě je spíš podkladem k různým možným výborům, Bondy, který příliš neškrtal, je pohromadě neúnosný. Masivní trojkniha je taky připomínkou, že underground sice může (a možná by i trochu měl) jednoho ze svých pomyslných otců zavrhnout a vymáchat v bahně za spolupráci s StB, ale stejně se ho nezbaví. A Bondyho duch patrně působí: skupina kolem Revolver Revue často dělá dojem stalinských sekyrníků naruby, někdy ale překvapí. Anketa, v níž vyzvali řadu dnešních umělců a kritiků k vyjádření k odkazu F. X. Šaldy a pak ji vydali jako jakési „noviny“, v nichž například J. F. Typlt nabádá, aby dnešní tvůrce četl Šaldu jako někoho, kdo stojí proti němu, je takovým momentem. Událost svého druhu.
Petr Kratochvíl
politolog
Autorskou inscenaci Petra Zusky Chvění jsem viděl v brněnském Národním divadle. Taneční choreografie staví na několika ingrediencích plných patosu – na Góreckého sakrálním minimalismu, poetice Hradišťanu, alikvotním zpěvu z Altaje, holanovských odkazech a řadě repetitivních tanečních motivů. Proto jsem představení zprvu sledoval s nedůvěrou, v obavě z přeexponovanosti a z přehnané exaltovanosti. Moje skepse mě ale v průběhu večera zcela opustila. Již úvodní sisyfovské „stékání“ černých postav po schodišti ukazuje, že opakování jednoduchého motivu nemusí být kýčem, ale může získat až mystické atributy. Mimořádná choreografie, fenomenální tanečníci Arthur Abram a Ivona Jeličová a zdánlivě jednoduché sdělení: chvění je pohyb, pohyb je život.
Kateřina Smejkalová
politoložka
Petra Hůlová
Macocha, divadelní adaptace stejnojmenného románu spisovatelky Petry Hůlové režisérkou Kamilou Polívkovou, kterou pět hereček brněnského HaDivadla hraje kromě své domácí scény také v pražském Studiu Hrdinů, zaujme hlavně přesvědčivostí, s níž se jí daří vystihnout pět různých vnitřních hlasů jedné ženy. Tu sledujeme, jak bojuje se zčásti se navzájem vylučujícími požadavky různých rolí, které současná společnost na ženy středního věku klade – má totiž být matkou, milenkou, manželkou i uznávanou profesionálkou. Inscenace se od průměru odlišuje také specifickým jazykem Petry Hůlové, který je nezaměnitelně poetický a výjimečně výstižný zároveň, a vyniká i multimediálním scénickým ztvárněním, které ovšem neodvádí pozornost od děje.
