Článek
Václav Bělohradský
filosof
Zážitkem uplynulého roku byla pro mě v březnu představená instalace Zákon cesty (k vidění je v pražském Veletržním paláci do 7. ledna) čínského umělce Aj Wej-weje. Představuje člun s uprchlíky, jehož „kosmické“ rozměry odkazují na ono slavné Kantovo: Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Hvězdné nebe nad námi by nás ale dnes mělo naplňovat rostoucí hanbou za naši hluchotu k volání o pomoc těch, co potřebují ze všeho nejvíc naši „pozornost“. Evropa je pokrytecká: hájí lidská práva jen tam, kde to posiluje její hegemonii. „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva!“ Téma pražské výstavy si Aj Wej-wej zvolil v reakci na nelidský postoj České republiky k přijímání uprchlíků, který ho překvapil v zemi s masarykovsko-havlovskou kulturou empatie s trpícími.
Jiří Přibáň
právní filosof
V době, kdy u nás trpaslíci rozpoutali diskusi, zda vůbec lze hovořit o totalitarismu, mohl si návštěvník výstavy Revolution: Russian Art 1917–1932 v londýnské Royal Academy stoupnout na ramena obrů modernismu, aby přes výtvarné umění pronikl do rozporů 20. století s jeho totalitními ideologiemi, obdivem k avantgardám i politickým vůdcům, touhou po strojově organizované společnosti či hledáním idylické věčnosti v rychle se proměňujícím světě. Vidět obrazy a plastiky Kazimira Maleviče v tomtéž uspořádání, v němž visely na poslední výstavě sovětské avantgardy v roce 1932, společně s díly Petrova-Vodkina, Popovové a dalších, včetně umělců ztělesňujících kontinuální linii socialistického realismu ještě předtím, než se stal jediným povoleným uměleckým směrem – to samo o sobě nabízelo mimořádnou možnost pochopit rozervanost moderního myšlení. Kurátorům se to povedlo bez zjednodušujícího výkladu, a přitom dokázali nalézt prostor pro zobrazení obětí celého tohoto revolučního pohybu, které je samo uměleckým dílem.
Martin Škabraha
filosof
Za zážitek roku volím první komplet symfonií Miloslava Kabeláče (1908–1979), který se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nahrál Marko Ivanovič. Je k nevíře, že jsme na podobný projekt čekali tak dlouho, vždyť se jedná o korpus, který lze směle postavit vedle děl Dvořáka či Martinů. Co do hledání nových hudebních cest stojí dokonce nad nimi. Všech osm symfonií spojuje originální a velmi promyšlená kompoziční metoda, díky nezvyklým nástrojovým kombinacím (například varhany, bicí nástroje a smíšený sbor) však zní každá jinak. Kabeláčovy strohé až tíživé melodie se polyfonicky zdvihají k jakémusi objektivnímu heroismu – jako by hrdinství bylo vlastností samotného vesmíru, nikoli volbou jeho obyvatel, které tragicky strhává do „mystéria času“ (jak zní název jiné slavné autorovy skladby).
Hana Librová
bioložka, environmentalistka
Upoutávka na film LajkaVideo: A-Company CZ
Největší kulturní zážitek? Film režiséra Aurela Klimta Lajka. Kritiky poukazují na rozvleklost, nepovedenou animaci a další slabiny. Ale je to kulturní čin v pravém slova smyslu. Na rozdíl od jiných sdělovacích prostředků připomněl, že se před šedesáti lety vědci v zájmu pokroku zase dopustili barbarského činu: ke svým aparaturám připoutali a do vesmíru vypustili bezmocného inteligentního cítícího tvora. Ochránci zvířat poukazují, že experimentátoři neměli vyřešený návrat lodi na Zem. Ale odpudivost spočívá i v samotném principu a v celém provedení, včetně způsobu, jakým vědci ke svému laboratornímu objektu přišli: sebrali ho na moskevské ulici. S rafinovaností vyšetřovatelů KGB usoudili, že potulné zvíře bude dostatečně inteligentní a odolné, aby ve vesmíru přežilo co nejdelší dobu.
Rostislav Švácha
historik architektury
Událostí uplynulého roku se pro mě stal vzestup pražské Galerie VI PER, zaměřené na aktuální světovou architekturu a umění. Téměř každý týden tam v nabitém sále přednášejí významní zahraniční teoretici a historici, vzdor faktu, že jde o galerii nikterak bohatou. Stejně zajímavý program nabízí také brněnská kavárna Praha, provozovaná sdružením 4AM Fórum pro architekturu a média (svou panelovou diskusi měl v brněnské Praze loni na jaře i Salon – pozn. red.). Debaty o současné architektuře na obou těchto místech se mi často zdají být poutavější než samotná současná architektura.
Matěj Spurný
historik
Ida Kelarová
Není to jen jeden zážitek, ale trvalý přísun pozitivní energie a naděje. Spolupráce České filharmonie s Idou Kelarovou a dětským pěveckým sborem Čhavorenge. Nejde jen o to, že romské děti, mimo jiné i ty ze stěží představitelných poměrů slovenských osad, díky svému talentu dostaly šanci, která může změnit jejich životy. V pražském Rudolfinu, kde děti i v roce 2017 opakovaně vystupovaly, jsem si uvědomil, o jak bohatou, energizující a inspirativní hudbu tu běží. Jsem šťastný, že vedle Smetany či Dvořáka můžeme být hrdí i na romskou či Romy adaptovanou hudbu, která je součástí naší (české, slovenské, evropské) hudební kultury. Stejně jako je společenství, které dává vyrůst takovým zpěvákům a zpěvačkám, důležitou a neoddělitelnou součástí zdejší společnosti.
Daniel Prokop
sociolog
V hudbě byl silný zážitek letní koncert noisepopových Deerhoof v Praze. Jinak se spíš vracím, jak k roku 2016 (Bon Iver mi posunul hranici přijatelné estetiky písničkářství albem 22, A Million, které celé nazpíval přes vokodér modulující hlas), tak ke vzdálenější minulosti (proposlouchávám hudbu Kevina Gilberta, který podobně jako Jeff Buckley či Nick Drake umřel v rozletu, ale jeho génius zůstal úplně zapomenut). V televizi bych kromě oprávněně opěvovaných seriálů jako Fincherův Mindhunter o psychologickém výzkumu sériových vrahů doporučil Master of None – podobně jako tvorba Louise C. K. balancuje na hraně sitcomu, existencialismu a sociální kritiky. V literatuře mi letos dělá radost vydávání překladů řady španělských a jihoamerických autorů – zrovna čtu Sebevrahy od Antonia di Benedetta.
Dita Malečková
odbornice na nová média
V roce 2017 jsem narazila na skvělé knihy jako Jezero Bianky Bellové, filmy jako Neon Demon Nicolase Windinga Refna, dočkala jsem se pokračování Twin Peaks. V Berlíně jsem poznala nejnovější výtvarné trendy, v Praze Gerharda Richtera či Kinterova hardwarová města rozrůstající se po celém Rudolfinu. Navštívila jsem mnohé festivaly, třeba příjemně komorní Packet 1, a taky objevila zapomenutý gotický klášter. Kdybych ale měla vybrat jeden kulturní počin, bylo by to album projektu Zvíře jménem Podzim, jež bylo pokřtěno na konci listopadu v Paláci Akropolis. Tohle uskupení o tolika členech, že se snad ani nikdy nespočítali, spojuje výrazovou sílu sladěného big bandu s osamělostí poezie severních krajů od Jakuba Königa aka Kittchena – a je to skvělé, mocně křehké spojení.
