Článek
Štefan Švec
kritik a publicista
Vybírat největší kulturní zážitek roku je s postupujícím věkem čím dál těžší. Když je člověku patnáct, je geniální skoro všechno, co objeví. S vršící se horou přečtených knih, viděných filmů a prošmajdaných výstav nabírá genialita dost všední rysy. Největším kulturním zážitkem roku je pro mě přes to všechno komiks Rudo od Daniela Majlinga. Jeho část vyšla v nakladatelství Labyrint přeložená do češtiny, slovensky ho najdete celý na Facebooku. Rudův humor je černý jako sako číšníka v Intercontinentalu, ale ne ve stylu Red Meata nebo Jiřího Kulhánka. Nejde tam o krev, ale o metafyzický cynismus, který rve na kusy každodenní život, hezky kousek po kousku. Vzhledem k věku a předstírané důstojnosti už se u máločeho směju nahlas. U tohohle jsem se řehtal.
---------------------------
Petr Drulák
Petr Drulák politolog
Petra Hůlová
Zaujala mne divadelní hra Petry Hůlové Buňka číslo, která byla uvedena ve Studiu hrdinů v rámci podzimního Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Skvělý pokus, jak si dnes položit českou otázku! Tři protagonistky ve svých monolozích ironicky shrnují běžně kolující úvahy, diskuse a klišé o povaze a dějinném místě Čechů a také přidávají leccos navíc. Monology se místy scházejí v dialogu a pak zase rozcházejí. Celé to ale drží pohromadě – interakcí postav, výsměchem intelektuálské sebestřednosti včetně kafkovské představy o elitě rozdělené do buněk, aby promýšlela národní osud. Ačkoliv byla inscenace stále ještě rozpracovaná, autorka mluvila o work-in-progress, už v této podobě se jí dařilo držet vtipu, vyhýbat se povrchnosti a hodně říci.
---------------------------
Markéta Pilátová
spisovatelka
Knížka Pole je tento svět, bestseller nizozemské autorky Doly de Jongové, se od svého vydání ve Spojených státech v roce 1945 už sedmdesát let dotiskuje. U nás vyšla teprve loni a pro mě to je možná jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem kdy četla. Jde o román o válečných uprchlících, ale také o pokusu odmítnout civilizaci a v karavanu začít nový život někde v Tangeru. Mladá dvojice, která chce žít svou utopii těsně před druhou světovou válkou, naloží cestou do severní Afriky několik dětí prchajících z oblastí, kde už válka úřaduje. Všichni se pak snaží obdělávat jedno vyprahlé pole, zatímco se v nedalekém přístavu tísní tisíce evropských uprchlíků a marně čekají na víza. Tak stará a tak současná kniha. S neuvěřitelnou krásou a lehkostí líčí děs, ale ani na okamžik nesklouzne k beznaději.
---------------------------
Marek Toman
spisovatel
První díl cyklu Antická Štvanice, to byla v podání souboru Tygr v tísni punková antika. U vily na Štvanici, proslavené ztvárněním Meyrinkova Golema a nyní takřka každodenně fungující jako divadelní prostor, se hrála Aischylova Oresteia. A to s použitím moderních rekvizit, jako jsou igelitové pytle, džíp, sekuriťácké uniformy… a zároveň s náramným spádem. Hrálo se před vilou, v pozůstatku někdejšího zimního stadiónu a před ním. Celé to mělo naléhavost pouličního divadla a zároveň z aischylovských mravních dilemat mrazilo. Kdy můžete zavraždit svou matku? Stačí jako důvod to, že zavraždila vašeho otce? Lítice pronásledující Orestea si to očividně nemyslí. Mimochodem, nejčastějším pachatelem vraždy bývá i dnes někdo z příbuzných. Na další díl Antické Štvanice se můžete těšit opět za rok, v září 2017.
---------------------------
Daniel Prokop
sociolog
Filmovým zážitkem roku je pro mě Humr Jorgose Lanthimose. Indie dystopie s hvězdným obsazením o světě, kde si nezadaní lidé musí na pětačtyřicetidenním pobytu v hotelu najít partnera, jinak jsou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru. O světě kontroly a submise, z něhož hlavní hrdina utíká, jen aby žil v perverzně individualistické společnosti lesních rebelů. Hezká metafora různých druhů totalit, politických i milostných. Zůstal ve mně i miniseriál Horace and Pete amerického komika Louise C.K., ta směska beznaděje, agresivního filosofování o světě, střídavé snahy zorientovat se a uniknout vlastnímu osudu, s jedinou nesobeckou postavou pozvolna šílejícího schizofrenika je lepší kronikou rozpadu než všechny výlevy populárních apokalyptiků. Nadchl mě i jarní koncert tria Adriana Belewa. Pecky King Crimson na něm měly dvojnásobný drajv než v září v oficiálním podání sedmihlavé mašinérie Roberta Frippa.
---------------------------
Štěpán Kučera
redaktor Salonu
Philip Zimbardo
Silné zážitky mi přivodili Philip Zimbardo a Bob Dylan. Psycholog Zimbardo v Jihlavě vysvětloval své poznání (rozvedené v knize Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí), že kdokoli z nás může páchat strašné věci, když k tomu má patřičné podmínky. Tvůrce slavného stanfordského vězeňského experimentu zlo neomlouvá, demokratizuje ho; a nezůstává u akademického popisu, ale sám se snaží spoluvytvářet podmínky pro to, aby se v nás mohlo projevit dobro. V knize cituje i z písně Boba Dylana: Sometimes I think this whole world / Is one big prison yard / Some of us are prisoners / The rest of us are guards. Dylanovo ocenění Nobelovou cenou za literaturu mi pak poskytlo záminku znovu se ponořit do temné řeky jeho písní – a to na zážitek roku úplně stačí.
---------------------------
Juliána Chomová
ilustrátorka
Bylo toho víc, zvažovala jsem některé hudební věci, ale nakonec vybírám inscenaci, kterou jsem nedávno viděla v Alfredovi ve dvoře. Post-internetovou operu Eleusis o mytickém dramatu Orfea a Euridiky, cestu Hádovým podsvětím za vykoupením. Experiment s použitím aktuálních technologií, zpěvu, pohybu, vtahující projekce a elektronické hudby byl pro mě nečekaným zážitkem. Ukázková současná avantgarda. A tak se těším na další projekt od seskupení Handa Gote Research & Development. Jinak Eleusis dávají v Alfredovi v rámci festivalu Malá inventura 2017 znovu už v únoru!
