Článek
Petr Pithart
právník a bývalý politik
Loni pro mě byla nejzajímavější výstava Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu ve Veletržním paláci a její rozsáhlý katalog (ve skutečnosti soubor zevrubných studií), které uspořádali Milena Bartlová, Jindřich Vybíral a kolektiv. Mnohovrstevnatý obraz tváře, kterou oficiální Československo (před i po druhé světové válce) nastavovalo okolnímu světu: Hleďte, to jsme my, odtamtud a tam jdeme! Nejde však zdaleka jenom o nostalgii (i když i o tu chtě nechtě jde), ale též o mimořádně přínosné sebrání materiálů všeho druhu, velmi vhodných k sebereflexi i k analýze současnosti. Co jsme si o sobě mysleli, jak jsme chtěli, aby nás viděl svět… Při pozorném vnímání se na výstavě i při studiu textů dá vytušit, jak ten ambiciózní podnik s názvem Československo skončí. Aniž to o sobě věděl. Ba právě proto, že to nevěděl.
---------------------------
Jiří Pehe
politický analytik
Architekt Jan Kaplický (1937–2009)
Nejsilnějším zážitkem byla pro mne ve Spojených státech na podzim vydaná autobiografická kniha Marka Slouky, amerického novelisty a syna známého českého exilového politologa Zdeňka Slouky, Nobody’s Son (česky Syn nikoho). Je to devastující příběh o vztahu s komplikovanou, depresemi a závislostmi trpící matkou, který je zároveň „velkou“ literaturou. Jedinečným zážitkem byla také návštěva úžasné futuristické budovy Domu umění architektů Petera Cooka a Colina Fourniera v rakouském Štýrském Hradci. Takže později – při prohlídce výstavy JKOK ∞ Nekonečno Jana Kaplického v pražském Tančícím domě, uspořádané k architektovým nedožitým osmdesátinám – jsem si tu budovu znovu vybavoval jako příklad toho, co i vizionář Kaplický mohl postavit u nás, kdyby poměry v České republice byly alespoň tak otevřené novým věcem jako u našich jižních sousedů.
---------------------------
Jiří David
vizuální umělec
Poslední rok za domácí pecí mne nejvíce oslovila už starší kniha Solomona Volkova Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče (česky naposledy 2006). Šostakovičovo vyprávění je tu vedeno v jakémsi monologickém rozhovoru, je strhující svou plastičností, tragičností, nelítostnou ironií a kritikou i sebe sama. Zároveň je úžasnou a vlastně intimní sondou do života dávno ztracených pohybů, tváří, úsměvů. Desítky, stovky dávno vychladlých očí, co žily, co se radovaly, co milovaly, jsou náhle ve skladatelových slovech zpřítomnělé, plné tužeb i úzkostí. Propadl jsem jeho vášním a hypnotizován se s ním vláčel po petrohradských bulvárech, skrýval v bytech, naslouchal v koncertních sálech, dotýkal se šelestu plesových rób, umíral v plísni sklepů, rozstřílen bestiemi. Vše v odrazu jeho křehkých brýlí, jež nějak a jaksi samozřejmě dovnitř odrážely jeho prachobyčejnou genialitu. Nádherná, velká kniha.
---------------------------
Michal Šanda
spisovatel
Na začátku roku 2016 to v českých literárních luzích a hájích vypadalo, že nebude co kloudného recenzovat, ale podzim to napravil. Rozhodně doporučuji si přečíst nové knihy Petra Stančíka, Emila Hakla a Ivana Wernische. V měřítku světovém rozpoutalo humbuk udělení Nobelovy ceny Bobu Dylanovi. Leonard Cohen, další legenda, svět bohužel počátkem listopadu opustil. Krátce před smrtí ovšem stihl vydat album You Want It Darker. Nenajdeme na něm žádnou píseň, která by na první poslech uvázla v uchu jako kdysi Suzanne nebo Hallelujah. Jako u všech desek předešlých i tady Cohen spíše recituje do hudby, než zpívá. Zdánlivě tedy nic převratného, přesto je v tomto rozlučkovém albu neuvěřitelná síla. Pokud bych měl vybrat kulturní zážitek jediný, bylo by to právě You Want It Darker.
---------------------------
Radka Denemarková
Radka Denemarková spisovatelka
Julian Rosefeldt a Cate Blanchettová, která si v projektu Manifesto zahrála všechny role.
Zásadní zážitky mám dva. Prvním je Manifesto. Julian Rosefeldt vytvořil pro berlínskou Národní galerii třináct filmů jako obrazovou symfonii, v níž zní koláž uměleckých manifestů posledního století. Slova architektů, spisovatelů, filmařů z úst bezdomovce, rockerky, podnikatelky, dělnice, ženy v domácnosti. Ve vzduchu poletují otazníky, nakolik poetická síla textů pomohla změnit společnost, nakolik jsou ty plamenné proslovy aktuální, nakolik mají lidé sklon své představy o světě splétat jen z vláken vlastních zkušeností, nakolik je nutné vykřičet svůj manifest. Druhým zážitkem je Analogie. Divadlo bývá citlivým seizmografem doby, měla jsem v Česku pocit, že jsme na to zapomněli. A najednou zinscenovali absolventi Gymnázia Jaroslava Seiferta hru o době, kterou žijí. Napsali a sehráli ji v rámci studentského festivalu Pereme se s Thálií. Radost ze hry, svoboda, humor, inteligence, divadlo o vážných věcech, ale s lehkostí.
---------------------------
Tereza Šimůnková
novinářka a překladatelka
Už si nepamatuju, jak se mi do knihovny dostal opus americké spisovatelky Barbary Kingsolverové The Poisonwood Bible, ani proč jsem tuhle strhující knihu otevřela teprve loni, když jsem potřebovala něco tlustého ke čtení do letadla. Ale pamatuju si, že jsem po osmi hodinách letu ještě nechtěla přistát, protože jsem měla rozečtenou poslední kapitolu, a že když jsem ji dočetla, brečela jsem u pásu na zavazadla jak želva. Poisonwood je hezký, jedovatý tropický strom, kterého když se dotknete, zařídíte si popáleniny druhého stupně. V románu roste na kraji vesnice uprostřed džungle v Kongu, kam autorka vysadila rodinu misionáře, jeho drcené manželky a dcer – a jsou to právě ženy, které fantastickým způsobem vyprávějí své příběhy přežití a vzpoury, a to na pozadí vyhlášení nezávislosti Konga v roce 1960 a jeho tragické dohry, v níž svou negativní roli sehrál i Západ. Román vyšel anglicky v roce 1998. Chopí se někdo českého překladu?
---------------------------
Jakub Šofar
literární publicista
Nevím, proč jsem si myslel, že je sestava apoštolů na mém soukromém orloji poezie už kompletní a definitivní. Že tam není ani škvíra pro někoho dalšího. Jenže nakladatelství Dybbuk mě požádalo, zda bych se nechtěl stát posledním čtenářem korektur více než tisícistránkového souboru básní Zbyňka Havlíčka Veškerá poezie. Drahý otče Marxi proč jsi nebyl básníkem / Školometi by Tě dneska nezalili aspikem / Katedroví hasiči by Tebou neplnili minimax / Nepražili by Tě tím co řekl Marx / Život by byl neznámý a plný zázraků / V parcích měst by neštěkaly kulomety maloměšťáků / Svět by nebyl jak strakatá rovnice / po A by se neříkalo B a ani C. Vypustit najednou ven všechna slova jako ovce z ohrady je vždycky vo hubu. Ale Havlíček je pan Básník, v jeho případě je to jen dobře. Zrádci poezie žluklé máslo vašich hlav / Jež si předáváte tichou poštou jako epitaf…
