Kulturní zážitek roku 2015: Přibáň, Drulák, Ohnisko, Rosová, Šimonová, Veselý a Šofar

Zcela mimořádným zážitkem bylo pro mě Taxi Teherán natočené „taxikářem“ Džafarem Panahím – režisérem, kterého za jeho dílo íránský režim nejen poslal do vězení, ale také mu na dvacet let zakázal točit. Taxi Teherán, vítěz Berlinale, jistě kvůli íránské kulturní policii a prokurátorům „není film“ (podobně jako jiný režisérův snímek Není to film), nicméně o filmu jako uměleckém i společenském médiu toho vypovídá víc než všechny semináře a festivaly po celém světě. Ukazuje totiž, že síla filmového obrazu spočívá v paradoxní schopnosti zachytit pomíjivost světa okolo nás. Taková esteticky i politicky „podvratná“ díla dávají naději i v našem tyransky ukřičeném světě.

Petr Zelenka odkazuje filmem Ztraceni v Mnichově k originálnímu eseji Jana Tesaře Mnichovský komplex. Tesař kácí mýty, které jsme si kolem mnichovské dohody vytvořili. Z traumatu se najednou stává triumf Benešovy diplomacie! Zásluhou je už to, že film udělal knize zaslouženou reklamu. Ale ani jako Tesařova čtenáře mne nenapadlo, že by šlo jeho teze převést do tak vtipné podoby, jak to dokázal Zelenka. Ve filmu jsou současně místa, z nichž mrazí, zejména když režisér pranýřuje potměšilou krutost českého prostředí. Možná sice, že to s tím sebemrskačstvím někdy trochu přehání, do děje to však zapadá a dobrá karikatura nese svou pravdu. Je to vtipné, odvážné a podvratné.

Kulturním rámcem roku byl pro mě román Michela Houellebecqa Podvolení. Francouzský romanopisec-vizionář pouze trochu „urychlil historii“ a už to začalo. Po všech těch děsně sexy podvolených krasavicích svlečených z odstínů šedi se zde podvoluje bílý Evropan středního věku a evidentně rád – v zemi je klid a pořádek, místo na univerzitě vyžaduje jen malé podvolení se novému bohu, Alláhovi (o „vyřešené“ ženské otázce ani nemluvě). Román však ve mně neprohloubil existenční strach aktuálně se plížící Evropou, spíše neblaze připomněl léta normalizace (a asi i protektorátu), ono často tak snadné podvolení se většiny těm „mírným“ donucovacím prostředkům, ta sladká léta, kdy za vše mohli „oni“. Dystopie? Ani trochu, jen variace na známé téma.

Ač se mi z paměti vynořují různé knihy a filmy, které bych taky rád vychválil, přeci jen upřednostním možnost vyzvednout dva televizní formáty. Což je sice paradoxní u člověka, jenž leta letoucí nemá televizi a hluboce lituje všech, kteří – očividně závislí na seriálech „ze života“ a podobných taškařicích – usedají večer co večer před dříve bednu, dnes plazmu či monitor, ale co nadělám. Obdivuji totiž Jana Krause a jeho Show. A obdivuji Danielu Drtinovou a Martina Veselovského a jejich internetovou DVTV. Říci o obou audiovizuálních fenoménech, že jsou mi zdrojem zábavy a poučení, znamená sice užít frázi z nejobehranějších – ono to tak ale přesně je. Přínos řečených dvou mužů a jedné ženy pro zdraví (čím dál nervóznějšího) národa považuji za mimořádný. A zdraví zdůrazňuji i přesto, že u sebe začínám pozorovat jistou závislost…

Celá první polovina divadelního představení se odehraje venku, teple se obleč, nebudou se ti třást tlapky. Jsme v Mårbacce, kde se narodila Selma Lagerlöfová. Pobíhá tady mumínek, ale pro děti to moc není. Každé slovo je pravdivé a některá jsou tak dlouhá, že si u nich musíš rozbít stan. Vybuchne skutečná malá sopka, a tím končí svět, představení pokračuje vevnitř. Jsou tam dvě holky, vyprávějí krom jiného plšíkův příběh, ale pro děti to pořád moc není. Věty poskakují, nesnaží se moc souviset, Barthes by z toho plesal radostí, Selmě by se to asi taky líbilo. Pak ty dvě cottingleyské víly ve sklepním prostoru, to je obrázek, lehké erotično, bílá kolínka, hlava v mlze, nic lepšího v Praze neuvidíš, zbývá se těšit, co Jan Kačena vymyslí dál. Pozor, velmi omezená kapacita a tajné místo. Musíš si to sám objevit (hledej: Marbacka).

Listopadový koncert americké zpěvačky Chelsea Wolfe na Dobešce byl zvláštní v mnoha ohledech a možná to v pátek třináctého ani jinak dopadnout nemohlo. Byla to poslední akce, která ještě „zbyla“ po Janě „Apačce“ Grygarové, novinářce, promotérce a výrazné postavě domácí alternativní scény. V létě zahynula na Kavkaze, a tak už koncert museli dotáhnout do konce její kolegové. Zůstává po ní velké prázdno a výtečný temný goth rock z poslední desky Chelsea Wolfe Abyss zněl trochu jako její zádušní mše. A aby té ponuré atmosféry nebylo dost, tak jen pár minut poté, co Wolfe dohrála, začaly na mobilech blikat zprávy o teroristických útocích v Paříži. Cítili jsme, že stojíme na prahu úplně nové éry, a jak moc se věci změnily, měly ukázat už „oslavy“ 17. listopadu na Albertově. Fantastický koncert, děsivý kontext.

Nemohu si odpustit uvést film Šílený Max: Zběsilá cesta, divadelní koláž z Vodňanského & Skoumala i jiných S úsměvy idiotů, internetovou televizi DVTV (Drtinová s Veselovským) a v ní sekci ČTTV (taškařice Petra Čtvrtníčka). Ale jako parketáře literatury mě v roce 2015 neobyčejně potěšila kniha Igora Fice Vypalování stařiny. Literární kritik, editor a pedagog vypaluje, jak činívali naši předci od nepaměti, to staré, bývalé, ale ne proto, aby to zničil. Obnovuje svou mysl putováním krajinou Moravy a Čech, hledá zarostlá místa v paměti přemítáním o poezii, umění, víře, o svých nejbližších, předcích a přátelích. Poutník odrážející se místo nordickými holemi texty z kronik, básněmi, citacemi vzpomínek. „Starobylý“, ale osvěžující text do této nevrlé, uspěchané a paranoidní doby.