Kulturní zážitek roku 2015: Bělohradský, Malijevský, Prokop, David, Šimůnková, Chomová a Ferenc

Mimořádným zážitkem pro mě byla kniha Ilony Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií. Autorka tu pokračuje v sérii studií, ve kterých nás učí vidět souvislosti, správně „rámovat“ fakta se tomu říká. Dovídáme se například, že se Česká republika „nachází až na 23. místě v zaměstnání ve vědomostních službách, což poukazuje na slabou propustnost přímých zahraničních investic do obecného výzkumu a koncentraci ČR na části výrobního procesu se slabou přidanou hodnotou“. Je to situace typická pro kolonii, mnoho faktů týkajících se vývoje naší země patří do tohoto „rámce“. Navíc: od roku 2006 neustále roste odliv zisků ze země a klesá podíl zisků reinvestovaných – za rok 2014 je to 219,3 miliardy dividend proti 94,2 miliardy reinvestovaných zisků. I to je příznak statusu kolonie. Uvědomil jsem si při četbě, jak málo jsme schopni chápat lokální děje jako příznaky globální krize, a tak jim porozumět i jako příležitosti k racionální změně.

Mám-li mluvit o výjimečném kulturním zážitku, pak mi ho přinesla návštěva v ateliéru téměř neznámého malíře Petra Válka. Podivuhodné hrací strojky, magické nahrávací studio, sbor důchodců pějící pod jeho taktovkou jakési táhlé archetypální písně ohňů, života a smrti za doprovodu kuchyňského nádobí, malby trochu připomínající dětskou porušenost Josefa Bolfa, zároveň však stále přítomný existenciální humor, podivuhodné objekty, radost ze surreálna všedního dne nalezeného v přírodě i v civilizaci trochu evokuje hravost Františka Skály, ale především tu nacházíme originální osobnost, která nespekuluje, nesrovnává se, natož aby soutěžila, ale jednoduše si šťastně hraje a zároveň poctivě tvoří. Ateliér Petra Válka v Loučné nad Desnou je pro mne pokaždé silnou inspirací. A nejsem v tom sám. Škoda jen, že talent je pro většinu současných kurátorů tak těžko uchopitelnou kvalitou.

Sufjan Stevens vydal po letech jednoduché album, Carrie & Lowell, a hned první písně patří k nejhezčím, jaké kdy nahrál. Což není u jednoho z nejlepších písničkářů od dob Jeffa Buckleyho málo. Zážitkem bylo i posledních deset minut Kauzy Schwejk Dušana D. Pařízka. S důslednou otravností frašky se v ní popisuje rozpad střední Evropy v národním šovinismu a po pauze, v níž se jako mezi válkami publikum věnuje guláši a pivu, se objevuje krutost znovu. Už ale očištěná, nekomická, rychlá, moderní. Je hra dobrá, když vyvolává pocit zmaru, který pak slouží její pointě? Nevím, nicméně připomnělo mi to, jak formativní pro mou generaci byla tahle znejistění, jak jsme je zažívali v Pařízkově Komedii. Věc, která se v grantových žádostech těžko měří. No ale popravdě – největší kulturní zážitek pro mě byl, že jsme po letech nahrávání po bytech s kamarádem vydali ryze DIY hudební album.

Největšími kulturními zážitky pro mě byly konfrontace s „divy přírody“, s vodopády Iguaçu na hranici Brazílie a Argentiny. Tomu se pak už vyrovnala jen vůně země a korálové moře na Borneu. Ale teď, v mokrém a studeném pološeru, rád vzpomínám i na chvějivé trvání v letním klidu sluncem prodchnuté zeleně při skvělém víně v naší zahradě na Zbraslavi. To opravdu stačí na dlouhý kus či zbytek mého života a nabíjí to i mé nové obrazy, myšlení a nezbytnou schopnost odpouštět. To vše bylo znásobeno mnoha filmy. Doporučit můžu snímek O kuřatech a lidech Anderse Thomase Jensena, ale klidně i dávný film Akiry Kurosawy Rašomon, už jen proto, jak je možné vidět jednu tragickou událost z mnoha odlišných pohledů. Tak sugestivně blízko našim dnům. A nemůžu vynechat povedené dokumenty nebo třeba seriály – za všechny Mozart in the Jungle, Most, Tyran nebo Narcos…

Vždy mi klesne brada, když někdo, kdo je padesát let mrtvý, naprosto přesně popíše, co zažíváme my dnes. Letos se mi to stalo dvakrát. Poprvé v DOXu na výstavě Skvělý nový svět, která konfrontuje současné umělce s dystopickými vizemi Huxleyho, Bradburyho a Orwella. Podruhé u výboru z díla „nejvýznamější gulagové básnířky“ Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Když autorka v titulní povídce po boku čerta sjezdí budoucnost, najde buď lidi umírající na rakovinu, nebo šťastné imbecily oslavující „další vrchol, kterého bylo dosaženo“, či nekonečné banálno. Výstava Skvělý nový svět – například síň, kde za použití nejnovějších vědeckých poznatků v líhních uzrávají děti, od embrya sociálně predestinována, bez šance na změnu – napovídá, že už tam jsme. Zhyň, rozume, spolu s pomíjivým tělem. / Buď hrdý! To tys zničil vesmír. / Zní to skvěle, ne?

Mám koncertní i komiksové kandidáty, ale protože je Salon hlavně literární příloha, ukážu na zážitek hudební, pro tu změnu. Adeptů je víc, ale asi nejkomplexnější byl v tomto směru Gothic Pogo Festival, který se konal na jaře v Lipsku. Funguje už od roku 2000 a schází se na něm různé subkultury – post-punk, new romantic, darkwave, EBM, gothic a minimal wave – z Německa i jiných zemí. Jedná se o jakousi undergroundovou alternativu komercionalizovanému lipskému festivalu Wave-Gotik-Treffen. Gothic Pogo je komornější a má domáčtější atmosféru, jde tam víc o prostou radost z hudby a tance. Z posledního ročníku oceňuju vystoupení americké experimentální darkwave skupiny Pure Ground nebo Japonek group A. Z původní scény osmdesátých let se pak na Gothic Pogo objevili například dynamičtí Francouzi KaS Product.

Nejdůležitější kulturní událostí roku bylo střílení v redakci Charlie Hebdo. A i když jsem Charlie, nedávnou slavičí deklaraci buranství považuji za podobně děsivý ortel. Reagovat na jeden extremismus druhým, to si pomůžem! A ponižovat umění na děvku náboženských a politických ambicí je přinejmenším nevkusné. Jako hudební pisálek ale konstatuji, že doma se děje i spousta pozitivního, obzvlášť na podzimní koncertní scéně. Milovník „jiné“ hudby neví, kam vyrazit dřív, a všem pořadatelům těch nerentabilních vystoupení patří dík za to, že vytvářejí podmínky k neustálé globální kulturní výměně. Přál bych jim víc místa v mainstreamových médiích. Jsem přesvědčen, že lidi chodí na to, o čem se píše, leckterá redakce ale má za to, že je třeba psát jen o tom, co už lidé znají a nač chodí. Hlava 22 kulturních rubrik. Jo, a tuzemským albem roku 2015 je druhá deska Gurun Gurun Kon B.