Kulturní zažitek roku 2014: Švec, Kučera, Toman a Kolářová

Štefan Švec

publicista

Největším kulturním zážitkem, bohužel negativním, pro mě byla pražská expozice Bohuslava Reynka. Balábile, v němž na místo kurátorů nastoupili promotéři, beze smyslu stláskali kousky díla jemného a pokorného výtvarníka, nadělali humbuk a v intencích svého omezeného billboardového uvažování to považovali za výstavu. Starý reklamní šíbr Mucha to možná snesl, u Reynka je to k pláči. Nedostatek pozitivních zážitků si kompenzuju těšením se na budoucí. Faberovu Kvítku karmínovému a bílému dělá překladatel Viktor Janiš tak nadšenou reklamu, že to musí být z lásky. Podle ukázek bude výborná básnická sbírka Týdny od Olgy Stehlíkové, stejně jako Papežův penis a jiné básně od Sharon Oldsové.

Štěpán Kučera

redaktor Salonu

„Žádné umění, ale vlastně dosti výstižná mainstreamová zábava,“ případně „divácky přítulný Zdeněk Troška doceněný kritiky“ – tyhle přívlastky z jedné, jinak pozitivní recenze jako by shrnovaly pohled českých kritiků na povídkový film Divoké historky. Já při tomhle argentinském morytátu o zvířecích pudech lidí nedokázal udržet shovívavý úsměv a „lidovost“ zde pokládám za zchytralou metodu, která tvůrci Damiánu Szifrónovi umožňuje utahovat šrouby a drásat své postavy. Na tomhle snímku mě tolik neoslovila dokonalá forma, spíše režisérova empatie, díky níž lze soucítit s vrahy. Szifrón připomíná pyrotechnika v jedné z povídek: dokáže přesně naplánovat sílu výbuchu. Ví toho o nás hodně, možná až příliš.

Marek Toman

spisovatel

Inscenace Book Burning belgického divadelníka Pietera de Buyssera uvedená v Arše nabídla netradiční, objevné a vtipné divadlo vyprávějící příběh o knihách a lidech. De Buysser líčí snové putování svých hrdinů, které ale metaforicky souzní s realitou. Používá přitom velkou truhlu, jež se mění v imaginativní vůz, krajinu, obydlí. Celé je to empatické a laskavé. Byť inscenace zachycuje lidské strasti, vyplývá z ní, že na knihách opravdu záleží. A na příbězích také. De Buysser hraje Book Burning v několika jazycích a obráží s ním festivaly, což potvrzuje univerzalitu a sdělnost jeho práce. S pražskou Archou navázal podle vlastních slov trvalejší spolupráci, takže uvidíme, co ještě přijde.

Klára Kolářová

publicistka

V českých kinech se v roce 2014 hrály nejméně tři evropské snímky, které rozhodně stojí za to vidět – Zázraky, Leviatan a Kmen. Poslední jmenovaný je z nich největším experimentem. Ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckyj obsadil do příběhu o drsných pravidlech jednoho „kmenu“ pouze neslyšící. Nechává je dorozumívat se znakovým jazykem a jejich komunikaci divákům nijak nepřekládá. Filmová řeč tu však výborně nahrazuje verbalizovanou. Tvůrci odkrývají zákony jednoho společenství, které jsou aplikovatelné vlastně na kdekterou sociální skupinu – pod vší civilizovaností vyčkává šelma. Některé sekvence jsou dost drsné, ale bezpochyby funkčně. A závěrečná scéna jistě vejde do učebnic kinematografie.