Článek
A bylo – nejen v literatuře byla česká devadesátá léta érou bujarého třeštění a někdy až horečnatě bezradného ohmatávání ničím neohraničené říše tvůrčí svobody. Dělo se tak v souladu se znovuobjevováním veškeré literární dekadence a spiritismu, dočítáním zapovězeného exilu a v neposlední řadě v souladu s realizací české mutace postmoderny. Všechno bylo možné. Všechno kromě realismu, který tak nějak implicitně smrděl socialismem a tupě amúzickou angažovaností.
Začalo mentální putování z Východu do Evropy. Toto poměřování a připodobňování se západoevropským zvyklostem, standardům i mravům šlo ale jakousi českou zkratkou, která sice byla o něco náročnější, zato však delší, než jsme čekali. Navíc během této cesty za vyšší životní úrovní jsme si ani nevšimli, že jsme někde poztráceli literaturu i kulturu. Jedno procento HDP na kulturu se pro nás stalo nedosažitelným civilizačním stupněm. V étosu optimisticky liberálních devadesátých let, která téměř osvobodila živou kulturu od státu, si jen málokdo uvědomil, že se hlavně stát osvobodil od kultury. Málokdo kromě v tomto směru vždy rychle zorientovaných technokratů, kteří hbitě „nastavili procesy“, co dodnes kočírují vyhublého šimla kulturní byrokracie. Kuriozitou, která to dokonale ilustruje, bylo vystoupení jisté úřednice z ministerstva kultury na červnovém Sjezdu spisovatelů a její velmi rychlá změna komunikačního modu z revolučního projevu „co pro vás můžeme udělat“ do důvěrně známého „to nejde, protože“ v následné diskusi.
Na druhou stranu literatura tu přes minimální péči státu tak nějak funguje. Vycházejí časopisy, udělují se ceny, máme nějaké čtenáře i spisovatelskou elitu. Jenže zároveň nenajdeme nikoho soudného, kdo by tvrdil, že se česká literatura těší nebývalému zájmu čtenářů, a tím pádem i médií, směle zasahuje do celospolečenských debat, inspiruje jiné umělecké oblasti, generuje mediální hvězdy s názorem a v neposlední řadě tvoří ekonomicky nezanedbatelné stabilní odvětví – knižní trh samozřejmě funguje, ale nestojí a nepadá s českou literaturou. Ještě než se rozpláčeme nad tím, že za všechno může hloupý stát, který všechno raději rozfofruje v arbitrážích, tunelózních státních zakázkách a kuriozitách typu pastelkovné, možná by stálo za to se trochu zamyslet nad tím, jestli si současné živoření na okraji zájmu nepěstují literární kruhy tak trochu samy.
Devadesátá léta byla tvrdá v poznání, že není tak těžké knihu vyrobit, jako prodat. Jestliže na konci osmdesátých let se beletristická kniha těšila vysokému statusu, byla podpultovým zbožím, lidé z nedostatku jiné zábavy četli a názor, že jsme vkusnější a kulturnější než třeba Američané, patřil k nezpochybňovaným pravdám, tak po revoluci rychle ochabující zájem o literární plody našich autorů přinesl zcela jinou zkušenost – na noční stolky zaútočil tradiční čistokrevný brak i záplava všemožné překladové literatury. Po frontách před knihkupectvími se slehla zem, průměrný náklad knihy se řádově propadl, naopak dramaticky vzrostl počet vydávaných titulů – kniha zaplevelila literaturu.
Přirozenou, ale poraženeckou reakcí ze strany literárních kruhů bylo zapouzdření se v elitářsky uraženém statu quo. Normou se stalo štítění se komerce, služebnosti v literatuře a čtenářských pozlátek a lákadel všeho druhu. Vznikla rezervace „literárně zasvěcených“ a z literárního textu se stal nástroj tohoto zasvěcení – což přiléhavě ilustruje i šperk devadesátých let, román Sestra Jáchyma Topola.
A mnohé z nejapností devadesátých let mají tuhý kořínek. Podíváme-li se na nejmohutnější českou literární cenu, která se nedává za zásluhy – Magnesii Literu, devadesátkové autory a jejich hermetické vzkazy, literaturu autonomní, subtilně introspektivní a vůbec čtenářsky se vzpěčující oceňuje víc než dost. Mezi vítězi Knihy roku či Ceny za prózu se i po roce 2010 promenují texty od Oslavy Ivana Matouška přes Ajvazovu Lucemburskou zahradu po Stropy Zuzany Brabcové. Že tato tendence nijak neodeznívá, vyjevil i letošní souboj Mlýnu na mumie Petra Stančíka, Reinerova Básníka a jedné z nejdiskutovanějších knih loňského roku, Kahudova románu Vítr, tma, přítomnost.
Ano, literární cena sama není žádné objektivní zrcadlo „vývoje“. Jenže když se zkusíme podívat, jak byly poslední tři zmíněné knihy devadesátkových matadorů reflektovány kriticky, zjistíme především to, že normy první svobodné dekády stále nedoznaly zpochybnění, zato jsou vesměs považovány za podmínku nutné míry uměleckosti.
Nejvýrazněji se tak dělo v recenzích na vskutku stylové retro, knihu Mlýn na mumie – devadesátková dekadence s žánrovým galimatyášem se tu snoubí v opulentním jazykovém kódu přesně tak, jak to od vysokého uměleckého hermetismu očekáváme. Snad až na vlažnou recenzi Víta Schmarce v A2 se vesměs všichni recenzenti samou rozšafností tetelili nad tímto stylistickým reliktem z dob, kdy se ještě přísahalo na literární artificiálnost.
Vpravdě postmoderní je i román Básník, ač není zrovna prototypem zde zdomácnělé fantaskní postmoderny: románově žánrová fúze se tu děje nikoliv s knížkami lidového čtení a krimi sešity, ale s literaturou faktu, esejistikou a publicistikou – však mnozí za to také autorovi zatopili. A kupodivu to nebyli jen generační souputníci jako například Marek Vajchr na stránkách Bubínku Revolver Revue, ale svou sekeru zaťaly i o generaci mladší kritičky. Třeba Lucie Malá na iLiteratuře: „...odřízneme-li Básníka od mimoliterárních souvislostí, toho, co lákavě poukazuje ven z textu a čím text podává kdejaká,svědectví‘ či podobné nabubřelosti, zjistíme, že dílo samo o sobě je tak trochu prázdné a ploché a chybí mu přidaná hodnota daná interpretací materiálu.“ A ještě jednoznačněji Klára Soukupová na stránkách academia. edu: „Rešeršní práce je bohužel v románu cítit až příliš; autor by zasluhoval pochvalu za množství prostudovaných materiálů, ne však za textovou soudržnost a výsledný estetický dojem.“ A tamtéž dokonce nalezneme: „Z mnoha stránek je zjevná autorova frustrace z neúspěšného honu za příběhem, o který usiluje.“ Básník cenu i mnohé pochvaly získal, nicméně výtky opět mířily výhradně k tomu, co porušuje české literární „Dogma 90“.
Třetí ze jmenovaných opusů, nakonec neoceněná, nicméně výrazná kniha Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost, šokoval především výstupem z autonomního literárního vesmíru a troufalostí psát o reálných osobách, jako by byly literárními postavami. Tento – různě potlačovaný – problém s ní měl nejeden recenzent. Zcela explicitní byl pak, jak je u něj zvykem, Jan Rejžek na stránkách Hosta – na autora románu v podstatě zaútočil v tom smyslu, že zneužívá literárního textu k mimoliterárním účelům. Kahuda byl ale také chválen: příznačně za básnivou hodnotu svého textu.
Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.
Jak vidno, kritické soudy se nad českou literaturou stále běžně vyslovují na pozadí literárních hodnot, které byly stanoveny devadesátými lety. Navíc je neproblematizuje ani nejmladší generace recenzentů. Jako bychom byli slepí k tomu, že pestrost české prózy je spíše klamem než skutečností a literatura se stala více méně projektem úniků do fantazie, minulosti či privátna. Zatímco aktuální svět je v roce 2015 a za pár měsíců bude v roce 2016, tak česká próza z velké části stále hnízdí v devadesátých letech, navíc to nikomu nepřijde divné. V tomto smyslu by si literární kritéria zasloužila rozšíření zorného pole a opuštění už trochu kýčovitě sentimentální pitoresknosti, která byla roztomilá či vzrušující právě ve výše popsaných letech přerodu. Dnes už je paradoxně především iluzorní ohrádkou bezpečí, v níž sníme svůj sen o svojském království současné české prózy. A nemůžeme se divit, že se do tohoto dormitáře příliš nechce sypat peníze ani jinde rozšafnému státu.
