Krize je pro kapitalismus způsob života, říká historik Marcel van der Linden

Ne. Zaprvé, kapitalismus vždy zahrnoval práci z donucení, fyzického donucení, včetně otroctví. Navíc námezdní práce samozřejmě není svobodná práce, je vynucená nepřímo – všichni si musíme vydělávat na živobytí. Vlastnická práva brání v přístupu k základním životním nezbytnostem jako jídlo nebo bydlení, a tato vlastnická práva jsou zároveň založená na donucení. Takže kapitalismus kombinuje přímé a nepřímé donucení k práci. Co se mění, je vzájemný poměr.

Ve 20. století jsme mohli zejména v Evropě vidět nástup sociálního státu. Ten se ale nikdy netýkal více než dvaceti procent světové populace. Už v šedesátých letech předvídal ekonom Ernst Mandel, že ho nebude možné dál rozšířit. Abyste totiž sociální stát ufinancovali, potřebujete jednak neustálý ekonomický růst a jednak možnost redistribuovat příjmy. Myslím, že měl pravdu. Dnes vidíme, že se instituce sociálního státu drolí i v té pětině světa, kde historicky existovaly.

Především stále máme množství otroků, i když jejich procento ve světové populaci oproti 19. století pokleslo a jejich existence je ilegální. Dále zde je dlužní peónství. Existuje také rozsáhlý obchod s lidmi, ať už mezi východní a západní Evropou, nebo třeba mezi Dominikánskou republikou a USA. Existuje tak stále práce, která je přímo vynucovaná, ale zároveň zcela jasně vzrostl podíl práce, která se vykonává za mzdu.

Kapitalismus do značné míry potřebuje svobodnou námezdní práci, je na ní založený. Námezdní práce vydělává peníze, a právě až za peníze můžete nakupovat. Aby mohlo zboží obíhat, je třeba, aby si lidé kupovali to, co produkují. Pokud ale kapitalismus v konkrétní zemi závisí hlavně na exportu, a ne na možnostech spotřeby vlastní populace, pak se skutečně otevírá prostor pro posílení vynucené práce. V kapitalismu si tak nemůžeme být nikdy zcela jisti, že svobodná práce za mzdu převládla definitivně.

Příkladem může být Německo, které za nacistů nepřestalo být kapitalistické, ale jeho režim umožnil, aby v něm drasticky vzrostl poměr vynucené práce. Podle některých odhadů se jednalo až o 45 procent pracovních sil.

Takovou tendenci nevidím a doufám, že se nemýlím. Je tu ale jiná tendence. Na globální úrovni vidíme drastickou proměnu kapitalismu. V posledních zhruba třiceti letech se zvýšila moc obchodnického kapitálu. Tradiční příběh kapitalismu vypráví o tom, že obchodníci byli zprostředkovateli mezi zemědělci, drobnými řemeslníky a spotřebiteli. Skuteční výrobci nebyli obchodníky, patřili k jiným skupinám. Pak se výroba přesunula do manufaktur, továren a podobně, a obchodníci se stali produktivními průmyslovými kapitalisty. Dnes pozorujeme další změnu: produktivní kapitál se mění v obchodní kapitál.

Před pár měsíci vydal magazín Forbes nový seznam největších firem na světě. První byl Walmart, síť obchodních domů, což je také největší zaměstnavatel na světě s 2,2 milionu zaměstnanců. Druhý byl Amazon. Před čtyřiceti či padesáti lety byly největšími společnostmi ropné firmy a výrobci aut. Vidíme tedy posun od výrobního k obchodnickému kapitalismu, a to v mnoha formách.

Druhou věcí je, že ty největší výrobní firmy svou výrobu stále více outsourcují. Například Volkswagen postavil továrnu v Brazílii a pak v ní přenechal výrobu konsorciu zhruba šesti nebo sedmi firem, které zde vyrábějí nákladní auta a autobusy. Na konci procesu je někdo z Volkswagenu, kdo zkontroluje kvalitu, a výrobek se pak prodá jako produkt Volkswagenu.

A konečně je tu nárůst snahy o dobývání renty a snahy vydělávat na úrocích, důraz na finanční kapitál, který je stále důležitější.

To vše dohromady ukazuje, že v kapitalismu dochází k dramatické změně. V určitém smyslu je to návrat do dřívější fáze, s větší převahou kapitálu oproti pracujícím, jen na vyšší úrovni.

Ano. Odbory dnes ve světovém měřítku organizují šest procent pracujících. Ještě v roce 2014 to bylo procent sedm, tendence je jasně klesající. Odbory dnes mají jen malou moc. Často v této souvislosti slyšíme o prekaritě jako základní situaci pracujících. Jejím vysvětlením je externalizace a oursourcing, pohyblivý kapitál, který si může všechno koupit jinde levněji, včetně pracovní síly. Prekarita se tak podle mnohých expertů stává nejdůležitější podmínkou námezdní práce a ničí dělnickou třídu, jak jsme ji znali.

Myslím, že prekarita nezničí dělnickou třídu, ale rozhodně ji promění. Ve skutečnosti je to také návrat ke starší formě. V 19. století pracovali téměř všichni dělníci v prekérních podmínkách. Pak, ke konci 19. století a zejména ve 20. století, vidíte vzestup takzvaných stálých zaměstnání, dlouhodobých smluv, často se sociálním pojištěním a starobním důchodem. To ale platí jen pro malou část dělnické třídy, pokud se bavíme v celosvětovém měřítku. Takže v jistém smyslu se vlastně vracíme k normálu, protože prekérní podmínky jsou pro námezdně pracující v kapitalismu normální situací, jistoty byly historicky vzato výjimkou.

Těžko říct. Dnes vidíme, že odbory stále hájí především zaměstnance se stabilními pracovními místy proti pracujícím v prekérní pozici. Právě oni jsou často pokládáni za hrozbu. Odbory by ale tady měly postupovat opačně: pokusit se k sobě přitáhnout lidi v prekérním postavení. Tím se ovšem bude muset změnit i taktika a strategie odborů. Dnes se snaží většinou o kolektivní vyjednávání. Na rok dva tři se dohodne kolektivní smlouva, třídní boj se zastaví a všichni spokojeně pracují pro blaho firmy. To ale může fungovat jen u stabilních pracovních míst, ne u lidí, kteří jsou najímáni na pár měsíců, nebo dokonce dnů. V takové situaci potřebujete jiné podoby organizace.

Například v africké Ugandě se odbory řidičů kamionů přeorientovaly z klasického organizování dlouhodobých zaměstnanců na lidi v prekérním postavení. Počet jejich členů se během pár let zvýšil z tří tisíc na sto tisíc. V Indii už od roku 2001 existuje Nová odborová iniciativa, která se snaží organizovat prekérní pracující. I v Evropě narážíme na pokusy v tomto směru, ale zatím jsou ojedinělé. Je samozřejmě otázka, zda se vůbec může zdařit znovu prosadit jako normál standardní zaměstnání. Asi by k tomu muselo dojít na globální úrovni a předpokládalo by to globální politickou změnu.

Když se v padesátých letech rozvíjel sociální stát, napsal švédský ekonom a nositel Nobelovy ceny Gunnar Myrdal tenkou knížku o tom, že sociální státy jsou nebezpečný projekt. Myrdal se sociálním státem souhlasil, ale uvědomoval si, že je založený na nacionalismu. Znamená vyloučení všech, kdo neplatí do fondů národního sociálního státu. Což také znamená, že nelze mít globální sociální stát bez toho, abychom měli světový stát na politické rovině. Měli bychom přemýšlet o nových druzích uspořádání sociálního zabezpečení, které nejsou založeny na národním státu.

Nejdůležitější je dnes Mezinárodní organizace práce v Ženevě. Od konce devadesátých let mají program, v němž propagují důstojnou práci. Nikdo sice přesně neví, co důstojná práce znamená, jisté ale je, že mnoho lidí pracuje ve velmi nedůstojných podmínkách. Je tedy klíčové prosazovat důstojné podmínky práce v celosvětovém měřítku, prostřednictvím mezinárodních úmluv a podobně. Nicméně Mezinárodní organizace práce dnes ztrácí velkou část své moci. Světová banka, Mezinárodní měnový fond a OECD jsou mnohem silnější.

Žádné jiné významné síly v tuto chvíli nevidím.

Perspektivou klasických dějin práce byl takzvaný metodologický nacionalismus. Klíčovým měřítkem byl pro tyto historiky stát, právě ten vnímali jako arénu, ve které se rozvíjejí sociální hnutí i pracovní vztahy. To je také vedlo k zaměření na svobodnou práci a námezdně pracující. Domnívám se, a globální dějiny práce jsou na tom založené, že to není nejlepší způsob, jak chápat historii.

Především proto, že dějiny žádné konkrétní země nelze pochopit, pokud se na ni budeme dívat jako na izolovaný prvek. Skutečně porozumět dějinám jedné země lze jen v rámci širšího vývoje. To se stalo zvlášť zřejmým od šedesátých let 20. století, kdy se mnoho zemí globálního Jihu dekolonizovalo a začalo psát své vlastní dějiny. A nelze psát dějiny Nigérie, aniž byste věnovali pozornost dějinám Británie – a platí to pochopitelně i naopak.

Obrat ke globálním dějinám vám pak pomůže zjistit třeba to, že co my považujeme za normu, například standardní zaměstnání, ve velké části světa nikdy neexistovalo. A musíte tedy spoustu věcí znovu promyslet – což děláme dodnes.

Usilujeme o to vidět kapitalismus v čase, vidět různé pracovněprávní vztahy, že kapitalismus vždy používal více forem práce a činí tak dodnes. Musíme studovat jejich vzájemné kombinace a vývoj.

Právě tak musíme vidět, že existují různé formy odporu dělníků a některé se velmi liší od stávek a demonstrací, o jakých jsme se učili ve škole. Objevujeme, že i námezdní dělníci někdy používali metody, co jsou hodně za hranou konvenčních představ, jako třeba žhářství nebo i vraždy, které jsme brali spíše jako zbraň otroků. A na straně druhé zjišťujeme, že i otroci organizovali stávky.

Že světová třída pracujících je mnohem větší, než jsme si mysleli, ale především mnohem různorodější. To je hlavní zjištění – ale také pouhý začátek. Musíte jít dál a zkoumat, jaké má ta různorodost konkrétní podoby. Zjistíme potom třeba, že v některých případech spolu námezdně pracující a otroci nejenže pracovali ve stejných továrnách, ale také společně organizovali odpor.

Historici Marcus Rediker a Peter Linebaugh ve své knize Mnohohlavá hydra uvádějí několik příkladů ze severního Atlantiku, zejména pokud jde o námořníky a lidi pracující v docích. Ať už byli otroky, nebo námezdními dělníky, často spolupracovali, a v roce 1741 se dokonce v New Yorku pokusili o povstání.

Ne. Ale já nejsem tak dobrý historik jako Marcus. Pro něj byl opravdu klíčovým propojením mnohého – od obchodu a snů o svobodě až po otrokářství – Atlantský oceán. Mně šlo o něco jiného: znovu zdůraznit význam zemědělství.

Myslím si například, že globalizace začala dříve než v průmyslu právě v zemědělství, když se lidé z globálního Severu rozhodli přestěhovat rostliny z jedné části Jihu do jiné části Jihu. Třeba kaučuk, který se původně nacházel pouze v Brazílii, se tím rozšířil na Cejlon a později až do Konga.

Také mnohé techniky řízení byly vyvinuty v zemědělství. Například myšlenka nechat celé skupiny lidí synchronně vykonávat stejnou práci byla vynalezena na otrokářských plantážích. Právě tam se poprvé objevila jakási raná forma taylorismu.

Existují svědectví z doby okolo roku 1830, kdy otrokář vzal dva silné otroky a donutil je udělat určité množství práce na čas. Nakonec se výkon toho rychlejšího stal normou pro všechny. Tohle přišlo dlouho před vynálezem vědeckého managementu.

Metody, vytvořené u nesvobodných forem práce, se pak uplatnily na svobodnou práci. Jasně se tu ukázalo, že management práce se nejlépe rozvíjí právě na nesvobodné práci.

I tohle nás mohou naučit globální dějiny práce.

Ano, a nebyla první! K zásadním inovacím došlo už ve středověké Evropě, trojpolní systém a podobně. Snad ještě důležitější revolucí byly cukrové plantáže, novinka, o kterou se poprvé pokusili na Kypru a pak se přesunula přes Azory do Brazílie, Karibiku a na jih Severní Ameriky. Takto mezi 16. a 18. stoletím vznikl rozsáhlý plantážní systém.

Další věcí je námezdní práce na dlouholetou smlouvu, kdy třeba dělník z Bengálska podepsal smlouvu v Kalkatě a pak byl převezen lodí do Karibiku nebo do Jižní Afriky a musel tam pracovat po dobu tří nebo pěti let. A navíc si odpracovat i samotnou cestu.

A samozřejmě, v minulém století, v šedesátých letech a později, jsme byli svědky zelené revoluce, která neuvěřitelně zvýšila produktivitu zemědělství, pomohla středním rolníkům, ale snížila životní úroveň těch drobných. Vedla k masovému používání pesticidů, ale zároveň odstranila hrozbu globálního hladomoru.

V antikapitalistických hnutích existují dva základní přístupy. Jeden je reformistický, usiluje o změny v rámci systému a jeho nejklasičtějším vyjádřením je sociální demokracie. Měl několik významných úspěchů, například ve Skandinávii. Ve větším měřítku ale neuspěl, a i tam, kde uspěl, tak jen proto, že se nedotkl moci kapitálu, že s ním šel na kompromis. Vlády, které se prostřednictvím reforem snažily skutečně odstranit kapitalismus, skončily špatně – jako lidové fronty ve Francii a ve Španělsku ve třicátých letech nebo vláda v Chile v letech sedmdesátých.

Druhým možným přístupem je revoluce, jež se několikrát vyzkoušela a také nikdy nevedla k vytvoření trvalého alternativního systému. Sovětský svaz se zhroutil, Čína se stala kapitalistickou zemí… Každý dosavadní pokus o zrušení kapitalismu byl neúspěšný.

A když se ptáte proč, tak myslím, že socialisté podcenili moc kapitálu. Mezi socialisty dlouho existoval mýtus, že kapitalismus od roku 1914 jen upadá. Najdeme to u Lenina, Trockého. I mezi buržoazními liberály bylo zcela běžné si myslet, že je kapitalismus u konce s dechem. Opakovaně byla podceňována jeho schopnost se obnovovat. To, že krize je pro kapitalismus způsob života.

Především bych zdůraznil, že SSSR byl založen s očekáváním revolucí v západní Evropě. Lenin a Trockij převzali moc v naději, že v Německu také dojde k revoluci a že Rusko coby zaostalá země bude podpořena rozvinutým německým kapitalismem. Jenže k tomu nedošlo a Rusko muselo samo najít nějaké východisko. Od začátku bylo jasné, že tam nemůže existovat socialistická společnost, že na to nejsou materiální podmínky. Všechno, co se dělo potom, je vlastně pokus o záchranu společnosti, která nebyla ani kapitalistická, ani socialistická.

Několik autorů to už tehdy předvídalo. Například rakousko-český teoretik marxismu Karl Kautsky okamžitě prohlásil, že v Německu žádná revoluce nebude a že Sovětský svaz je „bastardní formace“. Měl pravdu, zmýlil se jen v jednom, zato zásadně: očekával, že se takový systém musí nejdéle do deseti let zhroutit.

Jinak z debat někdejších západních marxistů se myslím můžeme naučit hlavně to, že socialismus nelze vybudovat v jedné zemi, izolovaně. Souhlasím také s tím, co řekl maďarský filosof István Mészáros, že prosadit socialismus je možné pouze tehdy, pokud se socialistickými stanou Spojené státy americké. Pokud nepůjde o celosvětový projekt, nemá to šanci uspět.