Kritika v období narcismu. Esej Roberta Misika

Šířil se strach, nejprve z nákazy, epidemie, nemoci a ze smrti, pak strach z ekonomických dopadů, nezaměstnanosti, vln insolvencí, rozvrácení ekonomiky. V tu dobu sevřela naše společnosti chronická nestabilita a už je nepustila. Nejdřív pandemie, následně invaze Ruska na Ukrajinu, inflace, energetická krize.

Potřeba jistoty byla v mé knize – v souvislosti se stále častějším zažíváním chronické nejistoty – popsána jako jedna ze zásadních politicko-emočních potřeb pracující třídy. Dalším jejím charakteristickým a určujícím rysem je pocit, že nemá zastoupení, že jí nikdo nenaslouchá, že se s ní jedná bez respektu. Výrazně ubylo důvěry v zavedené elity, včetně tradičních politických představitelů. Což všechno svědčí populistické radikální a systémové kritice.

Fáze chronické nestability a strach ale současně způsobují, že si široké vrstvy obyvatelstva přejí naopak všeobecnou stabilitu – a u vesla lidi, kteří umějí věci řídit. Zkrátka ani tak netouží po radikální změně jako spíše po tom, aby vláda, administrativa, „politika“ udržely věci pod kontrolou.

Obojí dohromady vede k určitému druhu emoční disonance: vládne nám touha, aby se vše změnilo, ale současně, aby vše zůstalo stejné. Potřeba jistoty se stala centrální společenskou potřebou. Šíří se frustrace, na společnosti „je toho moc“.

Naši dobu charakterizuje kultura strachu, jenž se zahryzává dokonce i do sociálních kruhů, které jsou jinak docela úspěšné, mají dobrou práci, vydobyly si blahobyt. I takový člověk vidí, nebo má aspoň pocit – a už ten vytváří vlastní realitu –, že jeho úspěch spočívá na nejistých základech.

Když se k tomu přidá propad celých městských čtvrtí, zpřetrhání společenských sítí v nich, připadají si lidé zapomenutí, ztracení, přicházejí o pocit bezpečí, kontroly nad vlastním životem, o dojem, že je o ně postaráno. Že aspoň někdo má kontrolu nad tím, co se na nás řítí.

Naše dnešní společnosti tato ztráta jistoty formuje. Vystihuje ji omezená časovost – od nájemních i pracovních smluv na dobu určitou přes profesní profily, o nichž tušíme, že za deset let už nebudou existovat, po partnerství, u nichž již dnes není moc na čem stavět.

Opravdu flexibilně, rizikově a optimisticky můžeme jednat jedině tehdy, když vycházíme ze základního pocitu jistoty. Jakmile ho nemáme, začneme se rizikům a dalším nejistotám vyhýbat. Pocit jistoty tedy není protikladem k rizikovému jednání, je jeho předpokladem.

Proto je také představa kapitalismu jako způsobu hospodaření, který nade vše klade konkurenci a neustálou soutěž, čistou ideologií. Firmy se naopak snaží nejistotu vyloučit: odtud také tendence k zakládání monopolů nebo potřeba vyhýbat se příliš rizikovým trhům. Když se konkurenčnost utrhne ze řetězu, nebudeme jako společnost automaticky úspěšnější, možná budeme dokonce méně úspěšní, protože lidé se pak budou riziku vyhýbat a protože se začnou, když pocity nejistoty zdomácní, rozmáhat politické patologie.

Příležitostně se může potřeba jistoty určitě potkávat s potřebou autonomie, jistota je ale především základ, na němž se autonomie teprve rozvíjí. Odnepaměti je to paradox sociálního státu: jím garantované zabezpečení se stalo mocnou silou individualismu. A nejistota individualitu brzdí.

Strach je jedním z hlavních zdrojů zatvrzení, přičemž jistota byla vždy hnacím motorem civilizace. Působí osvobozující silou; strach svobodu omezuje. Kdybychom se dnes lidí z oblastí ohrožených prekaritou zeptali, od čeho by byli rádi osvobozeni, většina z nich by zřejmě řekla: od strachu, od nejistoty.

Zásadním a základním pocitem dnešní doby je „ztráta kontroly“. Kdo doteď žil v prekérních poměrech, ten pocit zná – strach, kdy přijde další šok, krize. Pocit, že balancuje na nejisté půdě a sebemenší rána osudu může vše rozkomíhat. Široké vrstvy obyvatelstva nicméně až donedávna žily v „iluzi kontroly“, s pocitem, že svůj život a veškerou potenciální budoucnost svírají pevně v rukou.

Pandemie a současná ekonomická krize si na fenomenologické úrovni vzájemně odpovídají: nákazy, které nemáme pod kontrolou, se podobají ekonomickým tsunami přinášejícím zkázu. Zažíváme ztrátu kontroly, a to je pro většinu z nás nezvyklé.

Připomeňme si začátky covidové pandemie: Když jsme vycházeli z domu, cítili jsme, že nemáme kontrolu nad nebezpečím, jemuž se vystavujeme. Pohybovali jsme se opatrně, pokradmu, téměř jako zloději. Neustále jsme počítali s rizikem, které s sebou nesla nepříjemná virová vlastnost téměř naprosté neviditelnosti. Neměli jsme kontrolu nad vlastním zdravím, nad tím, zda vůbec budeme moci opustit svůj domov, jestli budeme v budoucnu moci vykonávat svou práci. Individualizace v domácím vězení, v němž jsme přišli o veškerou autonomii.

Když jsou všichni vzájemně propojeni, stává se autonomie chimérou. A v komplexních společnostech jsme propojeni všichni, přičemž jsme to v pandemii pociťovali ještě více, když nás vzájemně spojovaly vytrasované řetězce nákazy. Stali jsme se jedním organismem.

Drželi jsme si od sebe odstup a snažili se být solidární. Držet pospolu tím, že si jdeme z cesty.

Vídeňský radní pro zdravotnictví mluvil o pandemii jako o „přírodním jevu“, přiznával, že některé věci už nemají pod kontrolou ani ti na kontrolních místech.

Za běžných podmínek žijeme v našich moderních sociálních státech v přesvědčení, dokonce ve vnitřní jistotě, jež se nám stala druhou přirozeností, že na všechno existují pravidla a plány a nikdy se nic nevymkne kontrole.

Když máme v životě smůlu, jsou tu sociální úřady, když onemocníme, jdeme k lékaři, který zařídí to nejnutnější dávno naplánovaným a rutinním způsobem, když se v zahraničí stane katastrofa, vláda pro nás pošle letecký speciál.

„Zvykli jsme si na jistotu,“ říká historička Ute Frevertová, „proto reagujeme panicky, když do našeho uspořádaného světa vtrhne něco nepředvídaného a způsobí nepořádek. Dřívějším generacím bylo očekávání absolutní jistoty cizí.“

Kde se kontrola ztrácí, je nutno ji aspoň simulovat. Vlády tak jednají často jen kvůli tomu, aby vyvíjely aktivitu. A stejný princip existuje též v medicíně. Jakmile někdo onemocní, musí i bezradný lékař vyvinout aktivitu. Hlavně aby jednání neuškodilo, pak se může třeba dostavit pověstný placebo efekt. Pacienta uklidní jen to, že se něco děje.

„Jsme sociální bytosti… Panikaříme, když panikaří lidé kolem nás,“ píše spisovatelka Elif Shafaková. „Aktuálně obýváme svět, který posiluje náš smysl pro zranitelnost. Cítíme se téměř, jako bychom neměli vůbec nic pod kontrolou.“

Emoce mají individuální, ale často také společenskou stránku. Do vlastní emocionality zabředáváme individuálně, jako jedinci, ale ne vždy je jen naší soukromou záležitostí. Někdy do ní stejně nebo podobně zabřednou i ostatní.

V minulých letech jsme poznali politicko-emoční působení „zahořklosti“. Koho život trýzní, koho přepadla nejistota, kdo má pocit, že se mu děje bezpráví, kdo musí přijímat rány, ten může sklouznout k hořkosti. Může to postihnout ty, kteří v celém životě zažívají jen nedostatek, ale i ty, kteří dosáhli určitého statusu a pak o něj přišli. Tím spíš, když je jejich propad spojen se ztrátou symbolické prestiže.

V individuální a sociální psychologii už se mluví o „posttraumatické zahořklosti“ – jak to nazval psychiatr Michael Linden.

Zahořklí lidé se mohou chápat jako oběti nespravedlnosti, podvodu, hlouposti a zloby a neustále si na to stěžovat. Zmocní se jich hněv a zášť a důsledek na nich může spočívat podobnou tíhou jako úzkosti nebo deprese. Hořkost se stává chronickou nemocí.

Ze zahořklosti vzniká resentiment. Člověk ztrácí smysl pro poměrnost. Každá maličkost se spojuje do panoramatu zažívané nespravedlnosti a pocitů dotčenosti, ztrácí se uvolněnost, vztek se vylévá z břehů, nemocný je naplněn nedůvěrou. Zahořklý člověk je fixovaný na své zklamání, na sebe, často ztrácí veškerou empatii, skoro vždycky humor. Jakmile se hořkost rozšíří, stává se společenskou nemocí.

Hořkost je skvělým příkladem individuálně-kolektivních pocitů – zabydlení se v roli oběti, sebelítosti, která se navenek projevuje agresivitou. Tito lidé čerpají radost z pohoršení nad utrpěným bezprávím. Zahořklý člověk svým stihomamem netrpí, přímo si ho vychutnává.

Pocity hořkosti a z nich vycházející autoritářské pokusy a radikální sociální štěpení nelze vysvětlit bez převládajících ideologických diskurzů pozdně moderní společnosti. Máme zde zaprvé individualismus, významnou hodnotu připisovanou „seberealizaci“ a dále kulturu úspěchu spolu s dynamikou konkurence a soutěže.

Každý dnes má být něčím výjimečný a prakticky každý ztroskotává na nárocích, s nimiž je konfrontován a s nimiž se sám konfrontuje. Ve společnosti s mottem „vítěz bere vše“ existuje mnohem více poražených než vítězů. Mantra kultury úspěchu produkuje mnoho neúspěchu i ublížení.

Němečtí sociologové Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey se v knize Dotčená svoboda (Gekränkte Freiheit) pokusili dopátrat těchto specifik a prozkoumat motivace autoritářských hnutí nové pravice. Rozpoznávají hnutí „libertariánského autoritářství“, které sice oslovuje jen nepočetnou skupinu ve společnosti, ale jeho hlas se relativně silně rozléhá a zdaleka přesahuje okraje radikální scény. Toto autoritářství se z pohledu autorů výrazně liší od všech autoritářských hnutí minulosti už proto, že obsahuje mnohem víc antiautoritářství, individualismu a nonkonformismu.

Lidé, kteří dnes protestují v ulicích, nechtějí silný, ale naopak slabý, takřka nepřítomný stát. Nelpí ani na žádném vůdci. Mnozí z nich pocházejí z alternativního či kontrakulturního prostředí, nebo aspoň ze socializačního prostředí, kde je určující kritická svéhlavost. Rebelují ve jménu ústředních hodnot pozdně moderní společnosti, tedy „sebeurčení“ a „suverenity“. Jsou dokonce „zásadně skeptičtí k autoritám“, svobodu považují za „individuální majetek“, orientují se na hédonistické hodnoty.

Pro knihu Dotčená svoboda je klíčová revidující četba „studií o autoritářské osobnosti“, které ve čtyřicátých letech v USA sepsaly badatelské skupiny kolem Theodora W. Adorna. Tehdy byla ještě čerstvá zkušenost, že despotické panství nemusí spočívat jen na útlaku, ale též na souhlasu a široké účasti – a že se tyto autoritářské svody šíří i v demokratických společnostech.

Adorno a spol. identifikovali různé autoritářské typy lidí. Centrální byly osobnosti, které zachovávaly konvence, odmítaly individualismus, přály si pořádek a rády se podřizovaly autoritě. Už v této době ale byly objeveny i sociální typy jako „rebel“ nebo „blázen“, byť zaujímaly spíš okrajové postavení.

V minulých desetiletích se v našich společnostech rozšířil individualistický liberalismus definující jedince „výhradně v opozici ke společnosti“. Všichni se srovnávají se všemi a chtějí být něco speciálního, uskutečnit svou osobitost. Příslib individuální seberealizace v sobě ale ukrývá „možné ublížení, jež se může překlopit do frustrace a resentimentu“. Když se něco zvrtne, může za to „společnost“, „stát“, „elity“, „ti, co vládnou“. Lidé se také naučili všechno zpochybňovat, nepřijímat vše jen tak.

Amlingerová a Nachtwey mají cit pro dvojznačnosti a vidí antiautoritářství v autoritářství. Skepse vůči moci zde eskaluje v destruktivní trvalé odmítání všeho, kritika vědy coby formy vládnutí v pověry. Antiautoritářské rebelantství se snoubí s autoritářstvím, protože u mnoha typů nalézáme „autoritářskou agresi, siláctví, destruktivitu, cynismus, (konspirační) projekci“.

Tato specifika antiautoritářského autoritářství mají své kořeny ve společenských tendencích minulých desetiletí: v již zmíněném kultu úspěchu, ve vysoké hodnotě připisované požitku a sebehodnotě nebo v „období narcismu“ (Christopher Lasch), pravidelně analyzovaném od sedmdesátých let.

Hodnoty jako osobitost, seberealizace a orientace na sebe sama způsobují hněv, pokud nedosahujeme společenským nárokům kladeným na realizaci našeho života. Narcis se rychle rozzuří, pokud se vše netočí jen kolem něj. Zkrátka: autoritářská osobnost současnosti je dítětem své doby.

Kritika moci přerůstá ve všeobecnou nedůvěru, naprosté odmítání a popírání, patos svobody eskaluje v rebelantství proti veškerým pokynům, dokonce i proti těm rozumným, hodnota sebeurčení v naprosté vztahování se jen k sobě a kritický impuls se deformuje v tunelové vidění. Mnohé z antielitářských póz zní jako stará levicová kritika systému. Jen se všemi jejími chybami a žádnou z jejích ctností.

Přeložila Zuzana Schwarzová.