Článek
Často se mluví o tom, že u nás chybí osobnosti z řad kritiků, které by byly schopny čtenářům poskytovat spolehlivý kompas. Čím to podle vás je?
Myslím, že se všechno odvíjí od zdejší literatury a její schopnosti komunikovat se čtenářem. Tato schopnost podmiňuje i zájem o její kritickou reflexi a nepřímo rovněž kvalitu samotné kritiky – geniální kritici prostě nevyrostou na průměrných či podprůměrných dílech.
Co vlastně od kritiky očekávají sami spisovatelé?
Měla by jim mimo jiné nabízet nezávislou zpětnou vazbu, jenže ti si toho vůbec nepovažují a ještě kritiky komandují, aby „byli vstřícní“ a „literatuře pomáhali“. Jenže když přestanete domácí literaturu kriticky otužovat, záhy zajde a bude definitivně vytlačena zahraničními bestsellery. Někdy mám taky pocit, že od nás autoři, možná jen podvědomě, očekávají nějaký finální ortel, poslední nebo třeba jen nejvyšší soud, ale to je čímsi nezralé. Kritik má právo na omyl, je jen jakýmsi názorovým pionýrem, který umožňuje se orientovat v knižních novinkách. Sami kritici jako by to často také nechápali a pak se bojí něco napsat přímo a halí se do všelijakých intelektuálně úhybných manévrů.
Říkáte, že kritik má právo na omyl. Revidovala jste někdy s odstupem času svůj názor na některou z knih?
Nevybavuji si takový případ. Že bych něco úplně přepólovala, to ne. Já si ale své texty zpětně nečtu, možná bych byla překvapená.
Často kritizujete knihy spisovatelů, kteří jsou v médiích jinak takřka bezvýhradně chváleni. Na sociálních sítích se třeba dost rozeběhla debata ohledně vašeho pohledu na Mapu Anny Marka Šindelky.
To, co dělá Šindelka, je samozřejmě legitimní. Když někoho dokáže svými texty a tím, jak vystupuje v médiích, přesvědčit, že je autorem něčeho umělecky cenného, je to v pořádku. Ale stejně tak je legitimní se vůči jeho psaní vymezit. Z mého pohledu jde o povrchní klouzání po líbivě uhlazeném obraze současnosti. Navíc stylisticky je to do sebe trochu zamilované, Šindelka jako by předváděl svou schopnost zmetaforizovat jakoukoliv banalitu. Nakonec nevíte moc proč a o čem píše.
Marek Šindelka
Na druhou stranu si pamatuju vaši pochvalnou recenzi na Smrt Múz Marie Michlové, knihu, které se jinak dostalo chladného přijetí, i když to byl počin pro tuzemskou literaturu přinejmenším neobvyklý.
Česká literatura je, alespoň její nejsledovanější proud, poměrně homogenní. Pohybuje se do jisté míry v začarovaném kruhu očekávání a vycházení těmto očekáváním vstříc. Michlová napsala svůj román ve vypravěčském tempu klasické realistické prózy, což pak mohlo mezi soudobými nedodělky působit těžkopádně. Je to jiná poetika a jiný vypravěčský modus, který navíc čtenáři nevnucuje, že čte velké umění. Většina autorů u nás naproti tomu spíše jen prodlužuje poetiky neoficiální předlistopadové literatury s dozvuky různých avantgard, což je hlavní palivo celých literárních devadesátých a pak asi i nultých let.
Je tohle dědictví generační záležitostí?
Mám pocit, že se autoři jen pozvolna smiřují s tím, že český čtenář už nepotřebuje číst knihy, aby ukazoval, jaký je vlastenec nebo intelektuál. Literaturu už nemusíme pěstovat proto, abychom předvedli výrazovou bohatost mateřštiny. To, co dokáže přitáhnout pozornost k literatuře, nejsou primárně nějaké krasověty, ale názory, postoje, témata, myšlenky – něco, co svým dosahem půjde dál, jinak a jinam než literatura faktu a publicistika či jiné mediální a informační kanály. A tady čeští autoři selhávají. Není tu poptávka po někom, kdo umí hezké věty, ale po někom, kdo myslí a je originální.
Pokud se budeme bavit o mladší generaci spisovatelů – které z nich vnímáte jako příslib do budoucna s tím, že nebudou psát právě jen „krasověty“, ale budou se snažit skrz literaturu myslet?
Osobně opravdu nemám pocit, že by to vytrhli naši mladí. Důležitá je motivace, proč chci něco psát a zda mám o čem. V tomto smyslu jsou zajímaví spíše spisovatelé nějakým způsobem ukotvení v realitě, která přesahuje jejich soukromý mikrosvět. Z poslední doby například Václav Kahuda a jeho opus Vítr, tma, přítomnost. To je text, který čtenáře dotlačí k nějakému postoji, který bude jistě souviset s tím, co se kolem nás děje. To prostě subtilní zpovědi typu Límanová, Šrámková, Myšková nedokážou. Nedivím se mnohým kritikům, že upřednostňují literaturu faktu nebo překlady, či je alespoň hodnotí výše a čtou s o poznání větším apetitem.
Proč si myslíte, že začali spisovatelé tolik pošilhávat po postavách a příbězích ze zahraničí?
Ten útěk se neděje jen geograficky, ale i v čase. Vezměte si třeba vřelý zájem o poválečné dějiny a naše Němce… Já nechci tvrdit, že se nedá napsat skvělá kniha o minulosti nebo o exotické kultuře, ale ať se na mě ti autoři nezlobí, je to nepoměrně jednodušší než pracovat s nepředžvýkanou matérií aktuálního dění. Když jdete do minulosti nebo do nějaké cool destinace, máte toho tolik již zformulováno historickým povědomím, tím, co a jakým způsobem se o čem píše, že svůj příspěvek vlastně jen připícháváte na už přeplněnou nástěnku textů, významů, kontextů a stylistických figur. Je to intelektuálně podstatně méně dobrodružné, než pracovat s oblastí, kde se můžete snadno zmýlit, či dokonce ztrapnit. Dnes existuje celá řada mediálních apokalyptiků, kteří nějak charakterizují to, v čem žijeme. Většina z nich se mýlí, ale my nevíme kteří. To je výzva i pro spisovatele. Pro takové, kteří chtějí mluvit ke společnosti. Říct, že v malé zemi a oproti minulosti pohodové současnosti se nedá nalézt pořádný příběh, je nehoráznost, to je naprosto slepé.
Že dnes již není možné sepsat velký společenský román, se koneckonců objevilo i v textu 12 odstavců o próze, pod nímž je podepsáno trio Němec, Šrámková, Myšková.
To je celé hrozně smutné. Naši mladí ambiciózní autoři formulují požadavky na kde koho, ale tak zoufalým způsobem, že se to skoro nedá učíst. Jasně, ať si píšou, o čem chtějí, třeba o tom, jaké mají pocity, když se ráno probudí. Jen se pak musí smířit s tím, že to kromě jejich mámy a drahé polovičky moc dalších lidí zajímat nebude.
Václav Kahuda
Zapojila jste se i do debat o angažovanosti poezie, přičemž jste tvrdila, že takový požadavek je nesmyslný.
Literatura nepotřebuje být poháněna k angažovanosti, ta témata si sama pomalu objeví. Já zastáncům angažované poezie rozumím, chápu, o co jim jde. Ale podoby, které jejich boj mnohdy nabírá, mi přijdou scestné. Básníkům nemůžete přece říct, jak mají psát, a už vůbec bych literaturu nějak nenálepkovala – nejen stranicky, ale ani téměř vyprázdněnými pojmy z politologie. To nechme novinářům, literatura by měla být schopna si obstarat subtilnější pojmosloví i kazuistiku. Samozřejmě vím, že by mi zastánce angažovanosti vysvětlil, že dnes má poezie na establishment útočit, ne jej podpírat, jenže já vlastně nevím, jestli to bude platit i po dalších volbách… Navíc ta lehkost a myšlenková pohodlnost, s níž se někteří hlásí k heslům radikální levice! Svět je prostě daleko složitější, aspoň to bychom si už mohli připustit.
Ještě k jednomu tématu jste měla v poslední době potřebu se kriticky vyjádřit. Nakolik vnímáte založení Asociace spisovatelů jako rozumné gesto, jak prosadit zájmy autorů?
Asociace začala své zájmy formulovat různými směry. Zaprvé směrem ke státu, od něhož by ráda nějaké peníze. To je v pořádku, stát utrácí za větší nehoráznosti, než je literatura, a asociace ho může dotlačit k tomu, aby se projevoval kulturněji – jako ty civilizované země, ke kterým vzhlížíme. Podivnější jsou ovšem její požadavky směrem k médiím nebo k nakladatelům – to je jen takové pokřikování a s ohledem na to, že členové asociace chtějí, aby byli bráni jako profesionálové, taky hodně neprofesionální. Navíc jako by opomíjeli čtenáře. Ty jim má taky dodat stát? Nebo média? Přitom to fňukání, že média literatura nezajímá, je mimo. Vždyť zrovna kolem založení asociace bylo povyku spousta…
