Hlavní obsah

Křesťanské hodnoty podle Františka. Sloupek Apoleny Rychlíkové

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

Je jen málo globálních osobností, které dlouhodobě čeří vody společenských debat s takovou sebejistotou na straně jedné a s takovým klidem a pokorou na straně druhé. Papež František se už od svého nástupu snaží – alespoň svými výroky – o trochu jinou církev, než na jakou jsme zvyklí.

Foto: Profimedia.cz

Papež František při požehnání Urbi et orbi o Velikonocích 2018

Článek

Zatímco český kardinál Duka pro mnohé ztělesňuje církev založenou na prelátech oděných ve zlatě a přátelících se s mocí, papež František působí jako jeho absolutní hodnotový opak. Tam, kde český primas volá po nacionalismu a křesťanské hodnoty prakticky ztotožňuje se sobectvím, akcentuje papež sociální nerovnosti napříč globální společností, kritizuje konzumerismus, individualismus, dlouhodobě se staví na stranu utlačovaných a znevýhodněných a tematizuje otázky postavení lidí bez domova a lidských práv obecně.

Již od své druhé encykliky Laudato si’ (česky Tobě buď chvála) si František jasně vytyčil směr, kterým chce katolíky vést. Opakovaně tematizuje péči jako silný společenský princip a nastoluje otázku klimatické krize v kontextu spirituality i lidského jednání, mluví o lidské důstojnosti a bourá též některá genderová tabu.

Naposledy na sebe upozornil videozdravicí zaslanou účastníkům a účastnicím Mezinárodní konference práce. Už během pandemické krize vyzdvihoval František práci prodavaček, lidí působících ve zdravotnictví, v dopravě či pohřebních službách. Tentokrát se obrátil na odbory, jejichž činnost dokonce označil za „prorockou“, a znovu připomněl nutnost nastolení sociální spravedlnosti v postcovidovém uspořádání světa. Tradičně také zmínil postavení migrantů.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.

Jeho poslední výstup znovu potvrdil hlubokou propast mezi českou církví a tou, kterou zastupuje papež František. Dominik Duka si z konzervativních témat, jako je rodina nebo národ, udělal zástěrku pro rozdmýchávání kulturních válek a zároveň posilování spojenectví politické moci a církve, které však do moderní společnosti a sekulárního státu nepatří. Duka používá náboženství jako nástroj odporu k modernitě, a církev se tak pod jeho vedením začala blížit spíše nějaké ultrapravicové politické straně než sdružení věřících, jejichž hlavním motivem má být láska, starost o bližní a umění odpouštět.

Je to paradoxní. Pro ty, kteří chtějí v Česku v tyto křesťanské hodnoty věřit, tu zbyl „jenom“ papež. Odvážný a nenápadný radikál, díky němuž se dá na církev dívat i trochu jinak než jako na středověké uskupení patriarchů, které si poslušnost svých oveček vynucuje tím nejhorším možným způsobem: skrze strach a uměle vyvolávaný pocit viny.

Související články

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Cesta z města

Během nekonečných lockdownových dní snad neexistuje lepší zábava než brouzdat inzeráty na chaty a chalupy. Takřka každá ruina bez vody a elektřiny má dnes cenu...

Výběr článků

Načítám