Křehké dědictví. Severočeští skláři se dotkli esence přírody

V polovině století se světem prohnala pandemie cholery, během níž zemřela Leopoldova žena a o rok později i otec. Leopold byl zdrcený a obracel se k přírodě: útěchu mu přinášelo kreslení květin. Lékaři mu doporučili ozdravnou cestu do Spojených států (podle méně romantických zdrojů šlo o cestu pracovní) a během plavby přes oceán se před ním vynořil z hlubin zážitek podobný osvícení.

„Jsme na plachetnici v Atlantském oceánu, znehybnění kvůli bezvětří; je krásná květnová noc,“ zapsal si Leopold do deníku. „S nadějí se díváme temnotou moře, které je hladké jako zrcadlo: na různých místech se tu objevují svazky světelné záře podobné bleskům, jako tisíce jisker tvořících opravdové ohníčky, obklopené odrazem hvězd. Blízko před námi se objeví malá skvrna ostře zeleného světla, která se zvětšuje a zvětšuje, až nakonec vytvoří jasně svítící útvar podobný slunci. Rozvine se druhá, pak třetí… deset, sto takových sluncí se rozsvítí, jasně zářící kruhy utvářejí podivné tvary, rodí se nepopsatelně krásný výjev. Jako by chtěly okouzleného pozorovatele vtáhnout do říše víl.“

Šlo o první setkání Leopolda Blaschky s medúzami.

Umění vědy, věda umění

Byla to doba rozkvětu biologie, přírodovědných expedic, darwinismu, eugeniky a přírodopisných muzeí. Lidé si u zvířat všímali najmě „tesáků a drápů“, boje o přežití, v němž silnější vítězí nad slabšími, a stejně jako my dnes hledali v lesích i mořích stvrzení svého společenského uspořádání.

Muzea ovšem řešila problém, jak divákům zpřístupnit exempláře rostlin, mořské fauny a dalších přírodnin, které se nedaly vycpat ani přišpendlit. Medúzy a sasanky byly často vystavovány naložené ve sklenicích s alkoholem; tam ovšem mořští živočichové postupně ztráceli barvu i tvar, až se nakonec rozpustili v rosolovitý šlem.

Roku 1857 se Leopoldu Blaschkovi a jeho druhé ženě narodil syn Rudolf a tehdy se zrodily i první Blaschkovy skleněné modely živé přírody – nejprve květin. Byly tak krásné a opravdové, že sychrovský kníže Rohan zadal Blaschkovi vytvořit modely orchidejí ze svého zámeckého skleníku. Kníže je pak vystavoval ve svém paláci v Praze a následně Blaschku seznámil s ředitelem drážďanského přírodopisného muzea.

Ten dal českodubskému skláři zakázku na vytvoření modelů mořských sasanek, které měly takový úspěch, že Blaschka nakonec opustil rodinnou firmu a začal se živit výhradně výrobou modelů mořské fauny. Přestěhoval se s rodinou do Drážďan a do svého umění zasvětil i syna Rudolfa, který poté pracoval po otcově boku a po jeho smrti rodinnou živnost převzal.

Blaschkovi nejdříve vycházeli z ilustrací přírodopisných knih, ale později také z vlastních studií mořských bezobratlých živočichů, kvůli nimž Rudolf podnikal výzkumné cesty do Karibiku či USA; ve svém domě si Blaschkovi nechali zbudovat velké akvárium.

Celkem vytvořili na tři a půl tisíce modelů mořských sasanek, korálů, medúz, mořských červů, plžů, hvězdic, sépií či chobotnic. Prodávali je světovým muzeím, univerzitám i soukromým sběratelům od USA po Nový Zéland, Japonsko nebo Indii. Nejucelenější sbírka více než pěti set modelů se dnes nachází na americké Cornellově univerzitě. Několik kousků Blaschkovi věnovali též Národnímu muzeu v Praze a jeden z nich je tam v přírodopisné expozici stále k vidění.

Tvorbu Leopolda a Rudolfa Blaschkových označovala muzea za „zázrak umění v oblasti vědy a zázrak vědy v oblasti umění“.

Později Blaschkovi opustili výrobu mořských bezobratlých a vrátili se k vytváření modelů květin. Těmi zásobovali exkluzivně americkou Harvardovu univerzitu, která se potýkala s podobným problémem jako přírodopisná muzea – květiny coby učební pomůcky měla do té doby jen v podobě slisovaných vzorků. Blaschkovi vytvářeli rostliny trojrozměrné a přesné do nejmenších detailů – některé jejich modely zachycují i opylování hmyzem nebo projevy chorob.

Jak věrné modely jsou, naznačuje věta divačky na jedné z putovních výstav harvardské kolekce. Do návštěvní knihy napsala: „Máte zde krásné květiny, ale jejich skleněné modely se mi nepodařilo najít.“

A kurátor jabloneckého Muzea skla a bižuterie Petr Nový dodává: „Dokumentační a učební pomůcky z vinutého skla, imitující většinou exotickou faunu a floru, se po polovině 19. století staly velmi vyhledávaným artiklem. Nabízeli je skláři z Čech, italských Benátek, Německa nebo Francie. Blaschkové mezi nimi vynikají jak množstvím, tak řemeslnou kvalitou zdokumentovaných výrobků. Jimi vytvořené modely jsou dokonalé živostí, které byli schopni docílit díky své extrémní individuální zručnosti. Nejde tedy o techniku, materiál či nástroje, které by Blaschky odlišovaly od jejich souputníků a následovníků, ale jen a pouze o jejich výjimečné individuální schopnosti při práci nad sklářským kahanem.“

Blaschkovi byli ve spojení s předními přírodovědci své doby, zvláště s biologem Ernstem Haeckelem. Ten proslul studiem podmořských bezobratlých, zájmem o umělecké tvary přírody (jak zní titul jedné z jeho knih) a také snahou přenést myšlenky Darwinovy teorie na lidi – je považován za průkopníka eugeniky.

Blaschkovi obdivovali Haeckelovu přírodopisnou práci, vycházeli z jeho kreseb a půjčovali si od něj knihy, ale nikdy nevstoupili do vratké loďky sociálního darwinismu. Neuchylovali se k výkladům své práce, nehledali v přírodě odpovědi na všelidské otázky – snažili se jen vnímat přírodu v její podstatě.

„Na každém kroku je co studovat, ať je to rostlina, hmyz, nebo pták,“ napsal v jednom dopise Rudolf Blaschka. „Taková studia člověk nikdy nemůže dokončit a nikdy není moc starý na to, aby se od přírody mohl učit.“

Ve svých modelech sestavili Blaschkovi skoro úplný strom života podmořských bezobratlých: od nejjednodušších korálů po inteligentní chobotnice. Zpodobňovali tvory, kteří obývali oceány už před miliony let a obývají je dodnes. Pro svá dokonale realistická zobrazení, jejichž detaily překvapují i současné mořské biology, si vybírali živočichy, jejichž bezobratlá, proměnlivá těla mají na pohled blízko k výtvarné abstrakci. Nad skleněnými artefakty Blaschkových sledujeme mizení hranic mezi uměním člověka a uměním přírody – dualita přestává existovat, všechno se stává jedním sebevyjádřením života. Snad se Blaschkovi dotýkali tvaru bytí, esence přírody.

Neumíme vypovědět souvislý, úplný příběh o našem světě; ale možná se otec a syn Blaschkovi k takovému velkému vyprávění přiblížili více než Haeckel.

Posledních 160 let

Jejich dílo je pořád živé. Svědčí o tom i anglicky psaná kniha mořské bioložky Drew Harvellové Moře skla. Hledání křehkého dědictví Blaschkových v ohroženém oceánu z roku 2016.

Harvellová se zabývá udržitelností mořských ekosystémů mimo jiné v závislosti na globálním oteplování – a zároveň je kurátorkou sbírky modelů Blaschkových na Cornellově univerzitě.

V knize, která vznikla v rámci její spolupráce na dokumentárním filmu režiséra Davida O. Browna Křehké dědictví (2016), vychází Harvellová z jednoduchého, ale silného konceptu: po 160 rocích, které v době přípravy filmu i knihy uplynuly od vzniku prvních modelů Blaschkových, prozkoumává moře i oceány a zjišťuje, kolik živočišných druhů, jež severočeští skláři zachytili, ještě dnes žije ve volné přírodě.

A dochází k neradostným závěrům, které na konci knihy shrnuje ve fiktivním dopise adresovaném právě Leopoldu a Rudolfu Blaschkovým.

„Během uplynulých 160 let se světová populace zvýšila z jedné na sedm miliard. Nadměrný rybolov, znečištění pobřeží a devastace životního prostředí si vybraly daň na diverzitě všech mořských živočichů. Pořád máme dost medúz, sasanek a nahožábrých, máme i pár hlavonožců, ale už nemůžeme tak snadno najít tolik rozličných druhů, jaké jste vy měli na dosah ruky,“ píše autorka přes propast času.

„Vy jste mohli jít na pobřeží v Neapoli a za jediný den najít dvacet druhů mořských plžů a pět druhů chobotnic. I s potápěčským vybavením náš tým strávil bezmála týden potápěním ve Španělsku a v Itálii a našli jsme jen šest druhů plžů, jednu chobotnici a jednu sépii.“

Svůj dopis Harvellová uzavírá ještě pochmurněji: „Klimatická změna, která způsobuje oteplování všech světových oceánů, si vybírá obrovskou daň na obyvatelích mořského dna – korálech červených, laločnících i hvězdicích. Dopady, jaké bude mít oteplování a stoupání hladiny oceánů na lidi žijící na pobřeží v zemích jako Indonésie, jsou příliš smutné na to, abych vám o nich vůbec psala.“

Biodiverzita – připomíná nám Drew Harvellová – je dědictví stejně křehké jako skleněné modely Leopolda a Rudolfa Blaschkových.