Hlavní obsah

Královna v literárním společenství. Jiří Přibáň k úmrtí Alžběty II.

„Čtení je anonymní, sdílené a společné všem,“ píše v knize Neobyčejný čtenář, půvabné novele o královně Alžbětě II., anglický spisovatel a dramatik Alan Bennett. Ve fiktivním příběhu se královna poté, co objeví pojízdnou knihovnu vedle Buckinghamského paláce, stane náruživou čtenářkou.

Foto: Profimedia.cz

Korunovace Alžběty II., Westminsterské opatství, 2. června 1953

Článek

Půjčuje si jednu knihu za druhou a objevuje paradox, že zatímco slavní osvícenští vzdělanci si kdysi pro sebe založili elitní republiku, literatura vytváří společenství sobě rovných čtenářů, kteří mohou zůstat v anonymitě. Navíc umožňuje čtenáři tiše se vytratit a zbavit pozornosti ostatních lidí, protože četba je soukromá radost, a ne veřejná povinnost.

Postupně však královna zjišťuje, že jí nestačí číst. Touží stále více psát, a to nejen soukromé poznámky do deníku, ale knihy, které by si mohla přečíst veřejnost. To je ovšem zásadní problém, jelikož královna je veřejná instituce, a ne soukromá bytost, aby mohla psát, co si usmyslí. Není jako jistý Marcel žijící v Paříži, jehož život byl sice nudný, ale který dokázal odhalit tajemství paměti a vzpomínání a sepsat je tak, že tento život povznesl a vtiskl mu smysl.

Vychází nový Salon: Jaký byl Sjezd spisovatelů a co spojuje všechny lidské kultury?

SALON

Představa, že by královna začala sepisovat své vlastní hledání ztraceného času, však v Bennettově novele vyvolá obavy mezi politiky a předseda vlády se ji snaží přesvědčit argumentem, že královský majestát stojí nad literaturou. Na to ovšem královna odpoví: „Kdo stojí nad literaturou? To byste zrovna tak mohl říct, že někdo stojí nad lidskostí.“ A dodá, že jí nejde jen o psaní, ale též o analýzu a reflexi, které se k němu vážou, tedy o dovednosti svou povahou veřejné a politické, a proto bohužel neslučitelné s ceremoniální rolí královny.

Jaké je rozuzlení? Abdikace; protože literatura je osobní a předpokládá vlastní úsudek, takže se neslučuje s předepsanými veřejnými povinnostmi.

Demokratická literatura, aristokratické obrazy

Četba je demokratická a psaní osvobozuje, takže literatura je v liberální demokracii důležitější než filosofie, ve které je přinejmenším od Platónových dob skrytý osten autoritářství. Británie, kde se filosofové nikdy netěšili veřejnému obdivu jako jinde v Evropě, ale která již před třemi sty lety dala světu romanopisce, jakými byli Daniel Defoe, Henry Fielding nebo Laurence Sterne, byla v tomto smyslu vždy mnohem demokratičtější než ostatní země kontinentu. Také proto považoval Montesquieu Anglii ve své podstatě za republiku, i když formálně byla a dodnes zůstává monarchií.

Alžběta II. zcela jistě patřila do rovného a svobodného společenství čtenářů a literatury, ale přesto se v jejím šuplíku posmrtně nenajde spis podobný například Churchillovým Dějinám anglicky mluvících národů. Nobelova cena za literaturu ji minula, protože na rozdíl od Bennettova fiktivního příběhu neabdikovala, ale rezignovala na možnost psaní.

V čase úmrtí skutečné královny ve skotském sídle Balmoralu se pochopitelně každému ústavnímu teoretikovi a historikovi hned vybavila středověká doktrína dvojího těla panovníka, podle níž umírá jen fyzické tělo konkrétní osoby, zatímco symbolické tělo krále trvá v čase, takže smrt jednoho monarchy okamžitě přivádí na trůn jeho nástupce.

Co však tato doktrína založená na kontinuitě a tradici znamená v postmoderní době, v níž i monarchie mají konstituci, která je svou podstatou demokratická a republikánská a založená na volebních diskontinuitách daných dělbou moci?

Životní příběh Alžběty II. také patří do společenství literatury, ale současně ukazuje, že monarcha se svým královským majestátem je paradoxně posledním nevolníkem, který nemůže svobodně napsat ani řádku. Naopak má přísně předepsaný ústavní protokol, od kterého se nelze odchýlit a v němž jsou koncentrovány staletí dlouhé boje o politickou moc a její omezení.

Dnešní ústavní role britského monarchy je ryze ceremoniální, takže ji lze shrnout do formule, že panovník sice musí panovat, ale nemůže ani nesmí vládnout. Ústavní pořádek s ním stojí a padá, ale přitom o něm monarcha nemůže nijak rozhodovat.

O to větší je potom symbolická funkce královského majestátu jako svorníku sjednocujícího na vyšší rovině společnost, která je jinak v mnoha ohledech konfliktní a rozdělená. Když se hovoří o tom, že monarcha je služebníkem celého lidu, má se na mysli právě tato symbolická funkce, jež představuje paradox celé britské ústavy, ve které hlava státu nemá žádnou faktickou moc, a naopak musí všem sloužit, aby se zachovala jednota země.

Foto: Profimedia.cz

Helen Mirrenová ve filmu Královna (2006)

Vzhledem k symbolické důležitosti tak projevem panovníka není demokratická literatura, ale aristokratický duch výtvarného a vizuálního umění. I proto tvůrci filmu Královna s Helen Mirrenovou v hlavní roli zvolili jako úvodní scénu okamžik, kdy je královna portrétována na majestátním obrazu, zatímco za okny právě probíhají parlamentní volby a chystá se očekávaná politická změna a nástup labouristické vlády Tonyho Blaira.

Ještě zajímavější kontrapunkt se však odehrává v dialogu mezi malířem a královnou, která si smutně povzdechne, že nikdy nesměla volit, a poznamenává, že by bylo hezké, kdyby to mohla aspoň jednou zakusit. Na to jí malíř odpovídá, že ona sice nemá právo volit, ale zato je to její vláda, která bude zvolena. A královna s jemným sarkasmem, pro Brity ostatně typickým, opáčí, že to je jistě pravda poskytující aspoň nějakou útěchu.

Tragédie filmu je potom vystavěna na pochybách Alžběty, jestli ji v reakci na tragickou smrt princezny Diany její lid ještě vůbec chce za svou služebnici.

Monarcha a měšťák

Kritika britské monarchie se typicky zaměřuje na množství privilegií, které si dodnes královská rodina uchovala, čímž se odlišuje od ostatních královských rodin v Evropě. Podle radikálních stoupenců republiky nemají taková privilegia v demokracii místo, což je samozřejmě z hlediska systémového a principiálního pádný argument.

Republika má mít volenou hlavu státu, aby se tak i v nejvyšší rovině ústavních symbolů naplnil princip demokratické reprezentace. Republikánský lid se ale proto nemůže vymlouvat na vyšší moc, když si zvolí do svého čela hlupáka nebo rovnou despotu, který dokáže zničit i samotnou republiku, jak je vidět z mnoha historických příkladů.

Základní otázku demokracie, totiž jak zachovat svobodu a současně zabránit průměrnosti a z ní pramenící tyranii konformismu, přitom nelze rozhodnout demokratickým hlasováním, ale jen pěstováním ducha občanských ctností a důstojností, tedy úsilím svou podstatou paradoxně aristokratickým.

Ve srovnání s jinými evropskými monarchiemi britská královská rodina skutečně požívá mimořádných výsad. Ty však nevyplývají z reálné moci, nýbrž z mnohem obecnějšího a historicky i kulturně zakořeněného pocitu výlučnosti, jaký Britové mají a který má dnes typicky měšťácký, a ne aristokratický ráz. Za kritikou monarchie se tak ve skutečnosti často skrývá odpor ke středostavovské kultuře a třídním rozdílům, jež jsou pro Británii charakteristické stejně jako královský majestát.

Dnešní Británie není stratifikována podle aristokratických privilegií, ale dle majetku a vzdělání, podobně jako jiné západní občanské demokracie, ať s republikánskou, nebo monarchickou ústavní formou. Rozdíly jsou však v Británii výraznější a s nimi spojený pocit nadřazenosti viditelnější, takže největší snoby dnes nenaleznete v aristokratických sídlech, které ostatně často vlastní globalizovaní plutokraté a kleptokraté z nejrůznějších končin světa, ale v soukromých školách.

Esej Jiřího Přibáně: Starci a válka. O kritických reflexích ruské agrese na Ukrajině

SALON

Jen osm procent populace projde soukromým a internátním školstvím, ale těchto osm procent pak tvoří více než polovinu studentů v Oxfordu a v Cambridge a například soudci odvolacích soudů jsou ze tří čtvrtin absolventy právě těchto dvou univerzit.

Británie je sice etnicky a kulturně mnohem otevřenější a tolerantnější než většina evropských zemí, současně však vytváří kulturní a sociální rozdíly, jaké by byly jinde v Evropě nemyslitelné. Etonská kolej tak například má svého rabína i imáma, aby byla etnicky i nábožensky inkluzivní, ale důležitější než inkluze je nakonec skutečnost, že se jedná o rabína a imáma z Etonu.

Karel Marx svého času nemohl vymyslet teorii tříd nikde jinde než ve Velké Británii. Jen mu vedle mnoha jiných věcí nedošlo, že v této zemi měl pojem třída vždy primárně kulturní, a ne ekonomický význam. Proto se nikdy nemohla naplnit jeho představa, že právě v Británii jako ekonomicky nejrozvinutější kapitalistické a industriální společnosti proběhne také nejdříve jím vysněná proletářská revoluce.

Podobným omylem dodnes trpí ti, kdo z hanebných třídních rozdílů viní monarchickou formu vlády. Neuvědomují si totiž, že jejich skutečným třídním nepřítelem není aristokrat, ale měšťák.

Tradice a celebrity

Konstituční monarchie není v dnešní době nic jiného než republika s ochranným nátěrem tradice. Ta má ale vlastní legitimizační sílu, která je v Británii silnější než kdekoli jinde v Evropě. Právě proto se tato země tolik liší od zbytku kontinentu, na kterém je často romanticky a nekriticky obdivována i krutě a nespravedlivě nenáviděna.

Neobvyklá síla tradiční legitimity se projevila ihned po ohlášení smrti Alžběty II., když se lidé začali spontánně srocovat na náměstích a před královskými budovami, aby společně sdíleli smutek a vzdali hold a respekt zesnulé královně.

Atmosféra byla silná nejen na veřejných prostranstvích, ale i v obvykle nestranném a citově nezabarveném vysílání BBC nebo v samotném parlamentu, který je jinak podle nepsané ústavy jediným legitimním suverénem země.

Foto: Alastair Grant, ČTK/AP

Rakev s pozůstatky královny Alžběty II.

Současně to byla atmosféra zcela odlišná od té, která doprovázela někdejší tragickou smrt princezny Diany. Tehdy odešla obdivovaná a zbožňovaná celebrita, na niž se nabalil pohádkově kýčovitý příběh o princezně utrápené bezcitným okolím. V té chvíli to vypadalo, jako kdyby se Británie definitivně amerikanizovala a pod vlivem bulvárního tisku a kulturního průmyslu charismatická popkultura převálcovala monarchickou tradici.

Čtvrtstoletí po této tragické události však Británie prožívá zcela jinou kolektivní zkušenost obsahující v sobě více než tisíciletou existenci královského trůnu, tři staletí konstituční monarchie a sedmdesát let panování ženy, která měla při nástupu na trůn pravidelné schůzky s Winstonem Churchillem narozeným v roce 1874 a ještě dva dny před smrtí uvedla do premiérského úřadu v pořadí patnáctou osobu: Liz Trussovou.

V panování Alžběty II. se skutečně prolnula hned tři staletí, a to včetně tragédií, nadějí a proměn, jakými během nich prošla moderní britská společnost.

Kulturní průmysl vyrábějící celebrity si však neodbytně podmaňuje i tradiční obrazy a legitimitu královské rodiny, takže z jejích problémů se dnes okamžitě stávají bulvární témata. A když někdo usiluje o status celebrity z titulu, že se stane členem královské rodiny, je tragédie na spadnutí přesně tak, jak se to stalo v případě manželství prince Harryho.

S přesností anekdoty tuto situaci zachytil Paolo Sorrentino v seriálu Nový papež, když aristokrat John Brannox (John Malkovich) předtím, než se má ujmout papežského úřadu ve Vatikánu a opustit panství v rodné Anglii, radí po telefonu Meghan, co si má vzít na sebe.

Ostrovy monarchie

Monarchie je ozvěna minulosti vyvolávající melancholii i nostalgii tím víc, čím je tradiční legitimita nedostupnější ve společnosti, v níž je změna první diktum společenského řádu a celek má formu pouhého fragmentu.

Evropa válkou probuzená. Esej Jiřího Přibáně

SALON

Symbolická síla monarchií dnes nestojí a nepadá s minulými imperiálními slávami a hanbami, ale mnohem více závisí na kolektivních představách o výjimečnosti země a těch, kdo v ní žijí.

Německý sociolog Ralf Dahrendorf vzpomínal, že i v čase nejhlubší ekonomické krize v sedmdesátých letech 20. století, když předstupoval při cestách do Británie před imigračního úředníka, měl pocit, jako by měl být vděčný za privilegium možnosti vstoupit na půdu Spojeného království.

Dnes jsou tito úředníci často původem z indického subkontinentu či z Karibiku, ale pocit výjimečnosti a hrdosti mají stejný, ne-li větší než rodilí Angličané, Velšané nebo Skotové.

Odehrává se tu iluzorní hra na střed světa v globalizované době a společnosti, která ve skutečnosti žádný střed nemá a jejímž základem není symbolická jednota, ale funkcionální diferenciace do systémů hospodářství, politiky, práva, vědy nebo vzdělávání.

Královský majestát naproti tomu spočívá v představě symbolického středu, od kterého se odvíjí život na periferii. Gravitační sílu tohoto středu, jakou představovala osoba Alžběty II., bude její nástupce postrádat. Ani Alžbětinu sílu však nelze zveličovat, protože dějiny jejího panování byly současně dějinami odpoutávání se jednotlivých zemí Commonwealthu od královské koruny.

Zrychlí tento proces po její smrti? Možná, protože republikánská forma vlády s volenou hlavou státu se prosazuje historicky i globálně. Legitimita monarchií je tak dnes dána spíše negativně a závisí na krizi republiky a její hloubce.

Foto: Profimedia.cz

Manželé Trumpovi, Alžběta II. a princ Charles (dnes Karel III.) na oslavách 75. výročí vylodění v Normandii

Představa, že vedle jednoho nekompetentního politika v premiérském křesle si lid zvolí ještě dalšího do prezidentského úřadu, vyvolává opatrnost i u umírněných republikánů v konstitučních monarchiích, zatímco v republikách roste nostalgické volání po obnově monarchického zřízení.

Současný politický vývoj v těch nejsilnějších republikách, jakými jsou Spojené státy, Francie nebo Itálie, přitom bere i britským republikánům vítr z politických plachet.

Může však monarchický symbolický nátěr ochránit dnešní demokracie před politickými a sociálními krizemi? Může nás před nimi zachránit už jen nějaký spojující symbol?

Stěží, protože demokracie nezávisí na vizuální oslnivosti, ale literární četbě. Pokud se však monarchové stanou čtenáři a porozumí společnostem, kterým mají symbolicky panovat, zbývá nám naděje v literárním Commonwealthu, kde Bůh ochraňuje zrovna tak královnu jako všechny její poddané, kterým ona musí sloužit.

Výběr článků

Načítám