Článek
Co na film Sociální dilema režiséra Jeffa Orlowskiho, který je k vidění na Netflixu, říkáš?
Je to užitečný a důležitý dokument, který děsivou skutečnost kolem sociálních sítí popisuje velmi výstižně. Čím více lidí přiměje zrušit si účet na sociálních sítích, tím lépe – byť si nejsem jistý, že takhle zafunguje.
Vychází nový Salon: Václav Bělohradský o únosech střední Evropy
Zároveň ale jeho autoři dělají jednu problematickou věc. Na základě mnoha pravdivě a důvěryhodně pojmenovaných špatností budují povědomí, že sociální sítě mohou za všechno zlo na světě. A to prostě není pravda. Podstatou všeho zla na světě není Facebook nebo Twitter, ale člověk, vždycky to tak bylo a je to tak i dnes. Jen jsme teď dostali novou platformu, kde to zlo můžeme velice efektivně realizovat. A mně přijde přinejmenším kontraproduktivní lidem vsugerovávat, že stačí vypnout sociální sítě a všechno bude v pořádku. Nebude.
Může ten film vybídnout třeba i lidi, kteří jako ty působí v oblasti moderních technologií, zamyslet se nad společenskými dopady jejich práce?
Podle mě bude nejlépe působit na úplně normální lidi. Zejména pak na rodiče, protože to, čemu jsou dnešní předpubertální děti vinou sociálních sítí vystaveni, jak neblaze je formováno jejich pojetí sebe sama, ten film ukazuje velmi působivě – třeba i na statistice nárůstu dětských sebevražd, sebepoškozování a podobně. Snad to aspoň některé rodiče přiměje, aby svým potomkům sociální sítě zakázali.
Ve filmu Sociální dilema mluví i Justin Rosenstein, který vymyslel „lajkovací“ tlačítko.
Film Sociální dilema by mohl lidem přiblížit i ten enormní byznys, který za sociálními sítěmi funguje. Že je to skutečně čistě obchod s naší pozorností. Že jsme permanentně manipulováni a ta manipulace se okamžitě zpeněžuje. Že se naše data přeprodávají třetím stranám. A že je zapotřebí s tím něco dělat.
Bohužel v tom filmu skoro není, co vlastně dělat. I z pohledu nás uživatelů. Měl podle mě šířeji představit alternativy k Facebooku, Googlu či YouTubu, které se nechovají tak šíleně, za kterými je mnohem etičtější a průhlednější byznys model a které se nás nesnaží v každém okamžiku prodat nějakému inzerentovi.
Obecně platí, že vždycky, když se něco tváří, že je to zadarmo, měli bychom zpozornět. Ony etické alternativy – jako například e-mailové služby ProtonMail a Tutanota, prohlížeče Firefox či Brave, vyhledávače DuckDuckGo nebo Ecosia – jsou založené buď na neziskových principech, nebo na komerční bázi, kdy si za službu zaplatíte, ale pak víte, co se s vašimi daty následně děje, respektive neděje.
Z dokumentu Sociální dilema (2020)
Možná nejdůležitější cílovka filmu Sociální dilema jsou ale opravdu lidi jako já, co působí v technologiích a obvykle nekriticky vzhlížejí právě k firmám jako Facebook nebo Google a touží v nich získat práci. Často jde o fachidioty, kterým by podobný dokument mohl otevřít oči.
O Facebooku jsi i veřejně prohlásil, že jde o „sociopatickou společnost“. Co je hlavní problém sociálních sítí?
Neřekl bych, že je to samotný fakt, že zápasí o naši pozornost, že kradou náš čas. Hlavním problémem sociálních sítí, který v důsledku ohrožuje naši demokracii, společenskou smlouvu, na níž naše společnost stojí, je, že v honbě za pozorností uživatelů si jejich algoritmy vypracovaly velmi efektivní strategii „rozděl a panuj“. Ta byla navíc následně využita zájmovými skupinami, které z rozdělení společnosti dál těží. Že budou lidi na Facebooku trávit spoustu času, jsme tušili už před deseti lety. A tenkrát jsem i já tvrdil, že se s tím dá žít: prostě nebudeme sedět u televize, ale u počítače. Ale že se informační společnost stane společností dezinformační, nikdo nečekal. A to je ten největší průšvih, kterému dnes čelíme.
Jak konkrétně sociální sítě společenskou polarizaci a dezinformace podporují?
Ukazuje se, že pozornost lidí násobně více přitahují obsahy, které jsou laděné negativně a které pro velmi složité jevy dokážou nabídnout velmi jednoduché vysvětlení. To není nic nového, stejně to funguje od nepaměti. Algoritmy sociálních sítí postavené na umělé inteligenci to jen umějí zpeněžit a čistě kvůli zisku ve svých uživatelích podporovat mnohem účinněji a sofistikovaněji než třeba bulvární noviny. Dokonce tak, že je pro naše lidské mozky de facto nemožné se bránit, manipulaci vůbec nezaznamenáme.
Moc v době facebookové. Debata Salonu na Ekologických dnech Olomouc
Tyto algoritmy zaprvé udržují mou pozornost obsahy, které jsou čím dál extremističtější, a zadruhé mě dokážou obklopit uživateli, kteří jsou do té konkrétní „králičí nory“ vtahováni taky. Vznikají sociální bubliny, které se postupně utužují a izolují. Každý, kdo se pak v jejich dosahu objeví a má jiné názory, vypadá najednou paradoxně jako extremista.
A protože se pro spoustu lidí stávají sociální sítě primárním zdrojem informací o světě, vytrácí se ze společnosti společná půda, sdílený informační tok, ze kterého by si sice každý mohl vyzobat, co by chtěl, který by ale udržoval povědomí, že existují i jiné relevantní pohledy na věc.
Uvědomuješ si to i na své vlastní bublině?
Jednoznačně! Sám na sobě cítím, že je ten mechanismus schopen ve mně vybudit doslova nenávist k někomu, kdo se třeba na covidovou krizi dívá radikálně jinak. Typicky ji úplně popírá a mluví o tom, že je za covidem konspirace elit a podobné nesmysly. Místo chuti s takovým člověkem polemizovat chci křičet, jak si to vůbec může dovolit! Musím to v sobě vědomě tlumit. A druhá strana to má samozřejmě stejně. Věcná diskuse, která by v dialogu na základě faktů hledala, jak to doopravdy je, je v takhle nastaveném prostředí prakticky nemožná.
V dokumentu Sociální dilema se mluví i o konkrétních politických událostech, na které měly dopad sociální sítě a jimi vybuzená polarizace společnosti: genocida v Barmě, americké prezidentské volby před čtyřmi lety anebo právě šíření koronaviru.
Jsem opatrný v tom, tvrdit, že sociální sítě jsou přímo příčinou těchto událostí. Myslím, že genocida v Barmě by proběhla i bez nich, stejně jako by i bez nich vyhrál americké volby Donald Trump. Ke krizi liberální demokracie by došlo i bez Facebooku. Manipulace, která za těmito událostmi stála, by si našla jinou cestu.
Jan Romportl na salonní debatě na EDO Olomouc
Ve třicátých letech člověk dostal z novin denně jednu lživou informaci, a stačilo to na protižidovské pogromy. Dnes dostáváme těch dezinformací denně třeba tisíc, ale nemyslím, že by situace byla tisíckrát horší. Je tak o třicet procent horší.
Nezapomínejme, že moderní technologie vnesly do našich životů i spoustu pozitivních věcí. V devadesátých letech jsem si myslel, že díky nástupu internetu dezinformace navždy zmizí, že nám už nebude hrozit návrat do totality. Byl jsem naivní, ale něco z toho idealismu se do internetu obtisklo a pořád tam je. Ano, máme sociální sítě plné popíračů covidu, což nás teď reálně stojí lidské životy. Ale bez sociálních sítí by se na jaře nezvedla tak obrovská vlna solidarity, nešily by se ve velkém roušky a nevznikl by projekt jako Covid19CZ v podstatě za jediný den.
Co se tedy dá udělat, aby se u sociálních sítí posílila ta utopická a oslabila ta dystopická funkce?
Co se týká konkrétních opatření, nejlepší cesta je podle mě pozitivně i negativně motivovat technologické firmy, aby změnily onen vysoce toxický model obchodu s pozorností. Může se to dít například masivním zdaněním v oblasti uživatelských dat. Dobrým krokem tím směrem je i GDPR, nařízení EU ohledně ochrany osobních údajů, byť by mohlo být implementováno podstatně lépe.
Krajním řešením, pro které bych ale i já našel za určitých okolností pochopení, je tento typ trhu, přeprodávání uživatelských dat pro marketingové účely, prostě zakázat. Podobně jako se zakazuje obchod s lidskými orgány nebo s narkotiky; tato varianta je ve filmu Sociální dilema taky naznačena. Zároveň je ale třeba, aby se lidem hned nabídly i nějaké zdravější a kontrolovatelnější alternativy.
Šéf Facebooku Mark Zuckerberg při slyšení před americkými senátory
Problém pochopitelně je, že mantinely musejí nastavit národní státy, případně nadnárodní celky, které to ale v současné době často neřeší, nebo teprve začínají řešit. Lidé, kteří nám vládnou, těmto věcem zpravidla nerozumějí. A ani ve společnosti zatím nepanuje jednoznačná shoda, že je třeba sociální sítě regulovat.
Navíc internetoví giganti jsou velmi silní hráči. V USA to teď zkoušejí na Google s antimonopolní žalobou, ale je to složité. A těžko věřit, že se tyto firmy svého mimořádně úspěšného byznys modelu vzdají samy od sebe.
Jedna věc je na filmu Sociální dilema příjemná. Že vidíš lidi, kteří stáli u zrodu sociálních sítí, jak si uvědomují, co se z jejich vynálezu za poslední dekádu stalo. Tihle jedinci byli schopni z toho vystoupit a teď na ten problém veřejně upozorňují. A myslím, že jejich dosah přímo do těch technologických firem, mezi jejich zaměstnance, vůbec není malý. Tím se trochu vracíme na začátek našeho rozhovoru, k lidem od technologií. Možná že nějaká revoluce přímo uvnitř Googlu nebo Facebooku je nakonec ta nejrealističtější, byť jistě nesnadná cesta ke změně. Protože tyto firmy se bez svých klíčových vývojářů prostě neobejdou.
Nicméně zvlášť ve Spojených státech je nutné o tom otevřeně a nahlas mluvit v celé společnosti a neustále tlačit na politiky, aby se situací něco dělali. Protože zrovna tam se dostali v polarizaci společnosti do bodu, kdy už ani občanská válka nezní jako úplné sci-fi.
