Článek
Obyvatelé obce, patřící předtím pod Dolní Rakousy, se tradičně nehlásili k češství ani němectví a podle historika Jána Mlynárika, autora knihy Tragédie Vitorazska 1945–1953. Poprava v Tušti, byli pro československé úřady něco jako chudí příbuzní a nemilované děti, mluvící navíc podivným nářečím.
Po druhé světové válce v Tušti proběhl masakr – z iniciativy místního učitele někteří z těch, kdo se před válkou prohlásili za Čechy, postříleli (a pak snad údajně ještě lopatami dobili) některé z těch, kdo se před válkou prohlásili za Němce. Na tušťském mrchovišti ten den zemřelo dvanáct mužů a dvě ženy, ostatní „Němci“ už byli v rámci divokého odsunu na cestě do rakouských lesů. (Pro úplnost dodejme, že prý žádný z těch, kteří provedli tento lidový soud a následnou popravu, nebyl rodák z Tušti; všichni vrazi pocházeli z rodin osídlenců z doby po roce 1920.)
Stanislav Majer a Petra Špalková ve filmu Krajina ve stínu
Osudy tušťských sousedů, ze kterých dějiny udělaly nepřátele na život a na smrt, poskytují látku ke tkaní různých příběhů. Jeden z nich napsal scenárista Ivan Arsenjev a režisér Bohdan Sláma ho natočil jako černobílé dvouačtvrthodinové historické drama Krajina ve stínu (do kin vstoupí tento čtvrtek).
Snímek připomíná stylizované výstřižky z obecní kroniky, jednotlivé epizody jsou vždy uvedené letopočtem a zachycují vybrané, vesměs tragické události od předválečné doby do padesátých let, a ačkoli některá z postav vždy načas ze stínu vystoupí, dějům na plátně vévodí kolektivní hrdina, obyvatelstvo obce jako celek.
Tvůrci zaslouží respekt za pečlivou přípravu a výpravu i za samotný výběr tématu, protože skutečnost, že Češi nebyli jen oběti útlaku, nebo naopak hrdinové, může možná ještě dnes vyvolávat kontroverzi.
(V té souvislosti je zajímavé zmínit, co po předpremiéře na Letní filmové škole v Uherském Hradišti prohlásil producent snímku Martin Růžička – tvůrci původně usilovali o německou koprodukci, ale neuspěli, protože v Německu už prý téma odsunu i poválečných křivd považují za vyřešené a necítí potřebu se k němu vracet.)
Kronika s vytrhanými listy
Nejsem filmový kritik a netroufám si Krajinu ve stínu hodnotit z kinematografických hledisek, přičiním jen poznámku ke způsobu, jakým Ivan Arsenjev s Bohdanem Slámou vyprávějí.
Bohdan Sláma natáčí Krajinu ve stínu.
Ve výsledku je myslím zrazuje právě románově kronikářský koncept, protože kronika potřebuje rozlehlost (které by snad líp vyšla vstříc forma televizního seriálu), kdežto Krajina ve stínu svou zlomkovitostí připomíná – jak poznamenal jeden divák na serveru ČSFD – kroniku, z níž kdosi vytrhal většinu listů.
Jednotlivé postavy jsou především typy, bez vlastní osobnosti a vnitřního světa. Obyvatelé filmové Tuště se neproměňují v čase, jako by ani nežili svoje každodenní životy, ale probudili se coby přesné strojky vždy před zapnutím kamery. V dialozích poctivě vysvětlují vlastní jednání, aby se snímek nemusel zdržovat psychologizací a dějiny se stihly včas odehrát.
Snad každá z postav (kráska okouzlená nacismem, starý legionář či mladý obecní blázen) by mohla být hlavním hrdinou vlastního filmu, a mohl by to být silný film. V Krajině ve stínu se však, přes upřímnou snahu tvůrců, postavy blíží marionetám.
Při sledování Krajiny ve stínu si divák vzpomene na různé starší filmy, jako jsou Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného anebo Adelheid Františka Vláčila, a uvědomí si taky, čím se od Krajiny ve stínu liší: svébytnou, nezaměnitelnou poetikou a ostatně třeba i promyšlenou prací s dialogy. Snímku Bohdana Slámy snad chybí rovněž kousek vypravěčské podvratnosti (naznačené třeba v úvodní scéně nevydařených křtin), případně naturalističnosti (neuslyšíme místní „špinavé“ nářečí ani neuvidíme hrůzné výjevy jako utloukání umírajících lopatami), takže výsledek působí trochu jako pomník z mramoru, pieta na počest zemřelých.
Štěpán Kučera (1985) je spisovatel a redaktor Salonu.
Na Krajině ve stínu zůstává nejsilnější její téma. Je každý z nás schopen dopustit se nejhoršího zla? Drží jen slupka blahobytné současnosti uvnitř všechno to, čeho bychom byli schopni? A proč jsou pro nás tak důležité kolektivní příběhy, že pro ně umíráme, případně zabíjíme, když i v Krajině ve stínu vidíme, že k přijetí do takového příběhu či vyloučení z něj může stačit pár tahů perem?
