Článek
V knize Planeta Praha mě zaujal optimistický tón – živočichům se ve městě daří, oteplování dává naději na „novou, exotickou vegetaci“, dokonce i světelné znečištění „může znamenat příležitost“ pro některé živočišné druhy. Jste vy sám optimistou vzhledem k budoucnosti živé přírody?
Není jednoduché být optimistou, žijeme v turbulentním období, životní prostředí se mění rychleji než kdy předtím. Život tu samozřejmě bude dál, jen je otázkou, jak bude vypadat a jestli u toho budeme i my. Ale plakat nepomůže, musíme hledat řešení, jak pomoci biodiverzitě a jak se přizpůsobit probíhajícím změnám.
Jedním z velkých problémů je ubývání hmyzu. Jaké má příčiny?
Pořád nám chybějí data, hodně kolegů upozorňuje, že nevíme, jak to vypadalo před sto padesáti či tisíci lety, nicméně důkazy se pomalu kupí.
U nás je základní příčina, že se posledních osmdesát let, od konce druhé světové války, ke krajině chováme macešsky a bezohledně, využíváme technokraticky pouze její produkční stránku a vůbec nevnímáme, že krajina má i další funkce. Zhoršilo se to v padesátých letech a ten trend dál pokračuje. Po revoluci byla chvíli pauza, krajina se mohla nadechnout, ale intenzifikace zemědělství se znovu obrovskou měrou rozběhla po roce 2000.
Na druhou stranu to, co není využívané, nás nezajímá. Taková území si procházejí vlastním vývojem, což ovšem neznamená, že krajina bude bohatší – naopak, biodiverzitu to ochuzuje. Dneska v naší kultuře nemáme potřebu starat se o kdejakou mez, protože z toho nic nemáme. Dříve jsme tam potřebovali napást například kozu. A tím, že to dělali všichni a každý trochu jinak, vznikala velmi diverzifikovaná krajina. Tuhle pestrost ztrácíme. Meze zarůstají šípkem, hlohem, trnkou, bezem nebo třtinou a mezi to se musí nějak vejít „hmyzáci“ a jejich živné rostliny.
Krajina zkrátka jen odráží naši kulturu.
Jeden důvod je tedy intenzivní zemědělství. Jaké jsou další?
Se současnou podobou zemědělství souvisí znečištění – agrochemikálie i jejich rezidua, které se špatně rozkládají a mají vliv na živočichy. Dále dusík z automobilové dopravy a oxid uhličitý – oba mimo jiné pomáhají rostlinám růst, takže nám druhy milující dusík, například kopřiva, přerůstají druhy jiné. Dříve byly kopřivy relativně vzácné, dneska jsou všude. Takové rostliny „udusí“ celou louku a housenky motýlů se nemají čím živit. Na to se váže i rozšiřování expanzivních a invazivních druhů živočichů a rostlin.
Planeta Praha
A konečně je to celková změna klimatu. Spousta živočišných druhů se posouvá na sever. K nám se často vracejí druhy, které už tu dříve žily, ale zmizely, jak ubývalo stepní krajiny a přibývalo křovin a lesů. Problém je, že živočichové, kteří žijí na horách, se nemají kam posouvat. Ve střední Evropě máme horské endemity, kteří jsou vázáni na bezlesí – různé druhy motýlů, čmeláků či rovnokřídlého hmyzu. A horní hranice lesa dál stoupá.
Příliš lesů tedy podle vás škodí? To jde proti obecně šířenému narativu „sázejme stromy, zachráníme planetu“.
Je to složité. Řada lidí s ekologickým mindsetem se mnou asi nebude souhlasit, ale podle mě je přemíra kulturních lesních porostů špatně. Důležitá je diverzita, ne produkce zelené hmoty či dřeva. Ano, je v pořádku chránit původní lesní porosty, v naší krajině jsme ale často svědky zalesňování vzácných krajinných prvků, například mokřadů. V minulosti jsme takto přišli o společenstva písčin. A umělé zelené pásy akátin okolo Prahy zase vyrostly na původních stepních lokalitách.
Lesy jsou u nás pěstované pouze za účelem produkce dřeva, kvůli čemuž jsou moc husté a druhově nevyvážené. Týká se to bohužel i listnatých lesů v nížinách. Se živelným zalesňováním se setkáváme různě po světě a až příliš často jsou k tomu využívané komerční a nepůvodní druhy dřevin.
Zvířata čtou krajinu jinak, říká dokumentarista Marián Polák
Zarůstání krajiny je dané i nerovnováhou ekosystému – my lidé jsme ze svého okolí vytlačili všechna velká zvířata. A když se podíváme na ekosystémy, kde ta velká zvířata jsou, jako Masai Mara v Keni nebo u nás přírodní rezervace Milovice, vidíme, že krajina mohla vypadat úplně jinak, dokud v ní žili velcí kopytníci jako divocí koně, pratuři nebo zubři.
Ani z klimatického hlediska nedává zalesňování vždycky smysl. Dnes už víme, že savana a travní ekosystémy obecně jsou velmi podceňované, co se týče ukládání uhlíku – některé typy ho dokážou uložit mnohem víc než deštný prales.
Mění se podle vás něco v myšlení politiků? Máme šanci za změnu?
Určitě se o životním prostředí více mluví, ale porazit zemědělskou lobby téměř nejde. V roce 2018 se objevila petice za zdravou krajinu z iniciativy České společnosti ornitologické a Českomoravské myslivecké jednoty, kterou podpořilo padesát šest tisíc lidí – šlo o stanovení nových standardů společné zemědělské politiky na evropské úrovni. Jenže mnoho konkrétních výsledků to nepřineslo.
Kupodivu existují řešení, která jsou strašně jednoduchá. Jedním z nich jsou méně intenzivně obdělávané plochy, tedy zmenšení těch obrovských polí. Dalším může být zavedení neobdělávaného pásu, který tam bude rok dva, čímž se zvýší biodiverzita. Totéž platí pro louky.
Lumčík žlutonohý
Ministerstva životního prostředí a zemědělství teď mezi sebou řeší, jak nastavit kompenzace zemědělcům za agro-environmentálně-klimatická opatření. Například za to, že při sečení louky nechají neposečený pás, který by tam mohl být třeba do jara příštího roku. Všichni víme a máme na to tvrdá data, že by to pomohlo hmyzákům i ptákům a že by to bylo levné. Ale právě proto, že je to levné, to není atraktivní řešení. Nedají se na to uvolnit takové peníze, aby to pro někoho bylo zajímavé.
V Planetě Praha mě zaujala kapitola o druzích, „které přišly a odešly“. Není to celé vlastně přirozený vývoj?
Otázka je, co nám přítomnost těch druhů říká. V případě chocholouše obecného či ropuchy zelené šlo o to, že jim vznikl nový náhradní biotop. Ten byl na území Prahy v padesátých a šedesátých letech, pak zmizel, a když se začala stavět panelová sídliště, znovu se objevil. Já si z doby studií pamatuju, že na zastávce autobusu 177 lidem pod nohama chodili chocholouši. Dneska je v těch místech obchodní centrum, tak už tam žádní nejsou.
My jsme naučení, že krajina se nemění, že je stabilní. Ale ona je v dlouhodobém měřítku dynamická – a my jsme všechny ty dynamické věci z krajiny odebrali: věci jako povodně nebo malé lokální požáry. Dřív, když existovala parní doprava, tak někde hořelo každou chvíli. Dneska máme na místech tehdejších požárů pozůstatky jakýchsi rezervací. A biologové si lámou hlavu, jestli to tam můžou zapálit, protože druhy, které tam žijí, jsou na to zvyklé a potřebují to.
Do jaké míry a jak tedy máme tyto dočasně usídlené živočichy chránit?
Nejde o to zakázat stavět na Chodově obchodní centra, ale když víme, že náhradní biotopy těchto živočichů můžou být na výsypkách nebo brownfieldech, můžeme přistupovat k obnově podobných míst s cílem pomoci biologické pestrosti.
Příčiny známe, na tahu jsou politici. Entomolog Jan Žďárek o drastickém úbytku hmyzu
Zároveň bychom ale neměli podléhat pocitu, že na tom místě musíme za každou cenu vysázet zelený park – jak se to často děje na výsypkách v severních Čechách, kde je obrovská biodiverzita a teprve ta rekultivace ji zlikviduje. Ve chvíli, kdy tam vysázíte stromečky pěkně do řady, ztratí krajina to poslední, co mohla nabídnout.
Hmyz i další bezobratlé dělíme na „škodlivé“ a „užitečné“. Dá se tomu dělení vůbec nějak vyhnout? Dokážeme štěnici nebo klíště vnímat jako zajímavé obyvatele živého světa?
Škůdce je ekonomický, nikoliv ekologický termín; s biologií nemá nic společného. Škůdci jsou fascinující organismy, jsou velice adaptabilní, mají schopnost nás přechytračit.
Když si vezmete zavíječe paprikového, lidově potravinového mola, to je neskutečné zvíře! V mouce je jen asi dvacet procent vzdušné vlhkosti, a on je přesto schopný se v ní vyvinout, navíc se musí prokousat plastovým obalem. Kdyby nám nevadil, tak nad ním budeme žasnout. Včelaři zase nesnášejí zavíječe voskového, protože jim ničí včelí plástve, a přitom je to jeden z mála živočichů, který se dokáže živit plasty. Tím, že s námi žijí, se tyto organismy musely naučit neskutečné věci.
Třesavka velká
Další skupina škůdců jsou ti, které někam zavlečeme. Biologická rovnováha je jako síť, trampolína: když skočíte na jedno místo, ono to v jiném místě vystřelí nahoru, pruží to. A když tu síť uděláte moc řídkou, něco jí propadne. Takže když se tyto druhy dostanou mimo biologickou kontrolu, typicky zavlečením, je to velký problém. Například do Spojených států byl s paletami na dřevo zavlečen kůrovec z Číny a totálně tam zlikvidoval některé druhy původních dřevin.
V Planetě Praha se věnujete hlavně živočichům, které můžeme potkat venku. Ale když jste zmínil mola: co uvnitř našich bytů? Jakými bezobratlými se lze nechat okouzlovat doma?
Třeba k těm molům máte ještě dva druhy parazitů, lumčíků, a jejich strategie jsou úžasné – nejdříve vystopují housenky molů tykadélky, potom do nich nakladou vajíčka, larvička lumčíka se pak vyvíjí uvnitř housenky mola, vyjídá ji zevnitř, postupně a důkladně, ale tak aby ji nezabila, a teprve když se housenka zakuklí, lumčík se vylíhne jako první a mola nechá umřít. Vetřelec hadr. Lumčíci jsou mimochodem důležití regulátoři různých hmyzích populací a jsou hodně specializovaní.
Teď jsem zase doma pozoroval pavouka třesavku. Dříve v domácnostech bývali spíše pavouci pokoutníci, ale dnes už jich moc není, protože jim třesavky vyžraly mláďátka. Třesavka je invazivní druh, takže ji nemáme tolik rádi, ale zase když máte šanci podívat se na ni zblízka, vidíte, jak samice drží několik týdnů v chelicerách, jakoby v puse, kokon s vajíčky. Nafotil jsem si, jak jsou v těch vajíčkách už vidět jednotlivá embrya.
I doma zkrátka můžete objevovat fascinující svět.
