Hlavní obsah

Korejský spisovatel I Munjol přijel do Prahy na Svět knihy: Mým tématem je vina

Právo, Štěpán Kučera, SALON

I Munjol (1948) vydal dvacet knih, v Jižní Koreji získal snad všechna literární ocenění a jeho díla byla přeložena do šestnácti jazyků. Jedním z nich je i čeština, loni mu vyšel v nakladatelství Argo román Básník, postmoderní biografie mytického autora 19. století Kima Sakkata, otevírající ovšem i ryze současná témata.

Foto: Argo/Richard Klíčník

I Munjol

Článek

Váš román Básník začíná nejranější vzpomínkou Kima Sakkata. Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky z dětství?

Jsou podobné těm Sakkatovým. V Koreji tradičně existoval institut kolektivní viny, kdy byla celá rodina trestána za provinění jednoho člena. Kim Sakkat musel nést následky zrady svého dědečka během povstání na začátku 19. století a mně se stalo něco podobného, protože můj otec během korejské války přeběhl do Severní Koreje. Téma viny, které hlavního hrdinu mého románu provází celé dětství, je tedy i mým tématem.

Změnila se v tomhle ohledu korejská společnost?

Princip kolektivní viny je záležitost středověkého práva a týká se především ideologických zločinů, nikoli „obyčejných“ trestných činů. Tento princip v určité pozměněné podobě přetrval až do osmdesátých let 20. století, protože hrozilo riziko, že se může přeběhlík ze Severní Koreje vrátit jako špión a pokusit se spojit se svou rodinou.

Měl jste o otci nějaké zprávy? Jaká je situace takto rozdělených rodin?

V posledních letech probíhá pod státním dohledem setkávání rozdělených rodin, ale bohužel se to prakticky netýká těch, jejichž členové do KLDR přeběhli dobrovolně. Můj otec, pokud vím, zemřel už před patnácti lety. Předtím se nás občas pokusil kontaktovat dopisem třeba přes Japonsko, ale nám to přinášelo spíše problémy, protože to nikdy neuniklo pozornosti úřadů. V době, kdy vrcholila studená válka, neměly rodiny jako naše možnost cestovat – a když už přece, bylo třeba si dávat velký pozor v zemích, kde se nacházelo severokorejské velvyslanectví, aby člověk nepřišel do podezření z pokusu o kontakt. Paradoxně to tedy byla pro naši rodinu úleva, když otec zemřel.

Proč vlastně do Severní Koreje odešel?

Zamlada studoval v Japonsku, kde se z něj stal stoupenec komunistického hnutí. Když potom severokorejská armáda obsadila část Jižní Koreje, začal se politicky angažovat na jejich straně. A když se vojáci Severní Koreje museli stáhnout, odešel s nimi, protože jinak by to pro něj znamenalo obvinění z vlastizrady a trest smrti.

Po korejské válce zažila Jižní Korea velký hospodářský růst, ačkoli v ní vládla vojenská diktatura, a ne demokracie, jak ji známe dnes. Čím si to vysvětlujete?

Je to trochu dějinný paradox, že za nějakých dvacet let vojenských vlád se naší ekonomice dařilo lépe než během vlád civilních. Zdá se, že v určitých fázích industrializace nebo modernizace společnosti má autoritářský režim sílu k prosazení věcí, pro které by se v demokratickém zřízení těžko našel konsenzus. To se vztahuje i na rozvinuté země, které taky v určitých obdobích omezené politické svobody dosáhly hospodářského růstu – ať už je to Japonsko, nebo Bismarckovo Německo. Proto taky u nás v posledních letech dochází k určitému přehodnocení etapy vojenských diktátorů a vedle odsouzení negativních jevů jejich vlády se oceňuje, že v některých aspektech došlo k nepopiratelnému rozvoji.

Byl rozdíl psát v době vojenské diktatury a dnes?

Nejtužší cenzura vládla v první polovině osmdesátých let. Ale jednalo se hlavně o případy, kdy se autor osobně zapojil do politiky, vydával protirežimní prohlášení nebo se angažoval v protivládních aktivitách; čistě literární, umělecká činnost byla relativně svobodná. Já se už v dětství naučil dávat si pozor na to, co říkám a jak se chovám, takže jsem v sobě měl zakódovanou určitou autocenzuru a problémy s vnější cenzurou jsem v té době neměl.

Asi před deseti lety jste prohlásil, že jste zamlada literaturu vnímal jako něco stojícího mimo jakýkoli společenský systém, ale čím jste starší, tím víc o tomto postoji pochybujete. Jak to máte dnes?

To může být také dáno mým stigmatem z dětství, každopádně od začátku své spisovatelské dráhy jsem usiloval o „čistou“, apolitickou literaturu. Ale s rostoucími zkušenostmi mi připadá pořád obtížnější distancovat se od společenských problémů. Román má být vyprávěním o lidském životě a lidský život je silně ovlivňovaný politickou situací, takže autor nemůže podat úplný obraz skutečnosti, když se takovým tématům vyhýbá. Svou literární tvorbou jsem si v Jižní Koreji vybudoval jisté postavení, lidé mě mají rádi a váží si mě, takže vůči nim mám určitý pocit dluhu a chci svým dílem přispívat ke zlepšení poměrů.

Nějakou dobu jste dokonce psával politické komentáře.

Mé novinové texty se nesly spíše v konzervativním duchu, snažil jsem se nenahlížet na naši minulost jenom negativně a hledat i pozitivní stránky. Ale bohužel se mi stávalo, že jsem byl přes své texty vtahován do politického boje, což se pak promítalo i do reflexe mých knih. To pro mě byla nepříjemná zkušenost, takže jsem s politickými komentáři zhruba před deseti lety přestal. Ve většině společností změny přicházejí postupně – lidé se snaží o reformy a zároveň si váží své minulosti a navazují na ni. U nás mají ale levicové, „progresivní“ strany sklon minulost zavrhovat jako celek.

Jednou jste prohlásil, že korejská mentalita dobře rezonuje s ruskou klasickou literaturou a že vás osobně ovlivnil Dostojevskij. V čem?

Je to jen můj názor, ale může to být tím, že má ruská literatura částečně asijské kořeny. Když padla Východořímská říše a ortodoxie se přesunula do carského Ruska, uhnízdil se tam zároveň prvek orientalismu, východní kultury. Ruské pravoslaví je jiné než římskokatolické křesťanství a ruská mentalita má k Asii blíž než euroatlantická. V Dostojevského románech Zločin a trest nebo Bratři Karamazovi se objevuje otázka lidského spasení, které je podle mě pojaté jinak, než tomu bývá v západoevropské literatuře, a toto pojetí je mně osobně bližší.

V jednom rozhovoru jste řekl, že současná mladá generace podporuje spojení Severní a Jižní Koreje. Považujete opětovné sjednocení obou států za reálné?

V dubnu 1990 jsem navštívil Německo. V té době existovala spousta studií zabývajících se možným spojením NDR s NSR a většina z nich uvažovala o horizontu pěti, nebo dokonce deseti let. Když jsem přijel téhož roku na podzim, bylo Německo už sjednocené. Ptal jsem se, proč byly jejich vyhlídky tak nepřesné. Řekli mi, že analytici sice zkoumali politické systémy, mocenskou strukturu tehdejší komunistické strany i počet tajných policistů, ale zapomněli se zabývat náladou mezi lidmi. V abstraktní rovině má myšlenka sjednocení Severní a Jižní Koreje v naší zemi stoprocentní podporu. Ale problém je, kdy a jakým způsobem by se to mělo stát.

Rozhovor tlumočil Tomáš Horák.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám