Článek
Umějí se Severokorejci bavit?
Určitě se baví jinak než my. Ale za Kim Čong-una jsme poznali novou tvář země. Viděli jsme třeba dědy a babičky trsat v parku. Novinka byla i to, že nás jako cizince pustili do severokorejské hospody – chlapi i ženské v ní popíjeli pivo a kouřili. Aby ženy tohle dělaly na veřejnosti, bylo předtím nemyslitelné. Jednou jsme se jeli podívat do přístavu, kde místní pořádali barbecue na pláži. Dokonce jsem si směla vzít bikiny, protože jsem cizinka a byla jsem tam s člověkem z české ambasády. Ovšem ta pláž je od města vzdálená tři hodiny cesty autem, člověk musí mít propustku – běžní Severokorejci se tam moc nedostanou.
Měla jsi šanci mluvit s lidmi na ulici?
Cizince všude hlídají a odposlouchávají. Časem to člověk přijme, a dokonce z toho může mít prospěch – našemu pokoji na koleji jsem říkala „komnata přání“, protože cokoli jsme se spolubydlící vyslovily, to se následně splnilo. Když bylo vedro, ráno jsme si povzdechly, jak by se nám hodil větrák, a když jsme se večer vrátily na pokoj, větrák tam stál. Když jsme ráno řekly, že máme chuť na řízek, byl k obědu řízek...
Takový dozor ale zároveň znamená, že je těžké dostat se k běžným lidem. Když bych si začala na ulici povídat se Severokorejci, byť bych se třeba jenom ptala na cestu, hned je u nás policie a oni musí vysvětlovat, o čem jsme se bavili. Takže místní s cizinci komunikovat ani nechtějí. Starší generace se bojí i proto, že si pamatuje bílé tváře z války. Ale děti začínají být uvolněnější, mávají a zdraví lámanou angličtinou: „Hi, how are you?“
Severokorejské děti se učí anglicky? Dá se říct, že se KLDR otevírá Západu?
Poměry se poněkud uvolňují. Vzniká spousta zábavních parků a akvaparků, což je ovšem hlavně propaganda cílená na mládež a na zahraniční svět – když je státní svátek, svážejí do nich děti zadarmo v autobusech, ale jinak si takovou zábavu může dovolit jenom vyšší třída. V Pchjongjangu jsou k dostání výrobky ze Západu – jsou jenom tak drahé, že si je většina lidí nemůže koupit. A na černém trhu seženeš vše včetně špaget a bazalkového pesta. Mimo hlavní město se nicméně nic nemění a míra represí se za Kim Čong-una naopak zvýšila, protože si mladý vůdce potřebuje upevnit pozici.
Mají Severokorejci nějaké povědomí o tom, v jakém režimu žijí a co se děje za hranicemi?
Na to je strašně těžké odpovědět. Podle mě musí vědět, že je něco špatně. Chytají rádia z Číny, na černém trhu jsou k sehnání jihokorejské filmy. Na druhou stranu propaganda je tak propracovaná, že jsem se sama za celý svůj pobyt nedozvěděla vůbec nic o okolním světě. A když v tom žiješ celý život, můžeš tušit, že je něco špatně, ale nevěříš, že je špatně úplně všechno. Když jsem se bavila s tamními univerzitními profesory a řekla jim něco o Evropě, předstírali, že to vědí, ale přitom bylo zřejmé, jak moc jsou překvapení.
Ty jsi na tamní bohemistice mluvila i s profesorkou, která v padesátých a šedesátých letech žila v Československu. Víš, jak se jí potom vracelo do Severní Koreje?
Severokorejci k nám přijížděli hodně po korejské válce. A KLDR byla až do osmdesátých let vyspělejší než Jižní Korea, takže problém vrátit se domů neměli. Kim Ir-sena měli lidé upřímně rádi. Což se o jeho následníkovi Kim Čong-ilovi říct nedá.
Jak může být v takovém režimu jeden vůdce míň oblíbený než druhý?
Za vlády Kim Čong-ila přišly hladomory a záplavy, navíc už se vědělo o režimních represích. Při své druhé návštěvě jsem si všimla, že z veřejných míst zmizely cedulky, na nichž bývalo napsané, že tam jednou přišel velký vůdce Kim Čong-il a řekl nějakou moudrost. Když jsem se na ně ptala, řekli mi, že tam nikdy žádné nebyly. Mimochodem současný vůdce Kim Čong-un prý prodělal několik plastických operací, aby se podobal svému dědovi – Kim Ir-senovi.
Vraťme se ještě k tamní bohemistice a ke vztahu Severokorejců k naší zemi.
Pchjongjangští bohemisté umějí výborně česky, rozumějí dokonce i našemu slangu. Na to, že v době sklizně musí místo studia jezdit na pole, je to obdivuhodné. Navíc mají jedinou novější českou knihu – Babičku Boženy Němcové. Nic jiného neprošlo cenzurou, protože v literatuře nesmí být „antipropaganda“, otevřená sexualita a podobně.
Severokorejský vůdce Kim Čong-un
Za uplynulých deset let navštívilo Českou republiku dvanáct severokorejských studentů. Jak se jim tu líbilo?
Chtěla jsem se setkat se severokorejskými studenty na ČVUT, ale nepovedlo se mi to. Mluvila jsem jenom s účastníky letní školy bohemistiky. Říkali, že se jim tu moc nelíbí, protože jsou všude hrací automaty – ubytovali je totiž nad hernou.
A co křiklavé reklamy na auta, polonahé slečny na obrázcích a svoboda?
Svobodu během měsíce, který tady stráví, nepoznají, musí respektovat studijní program a nemůžou se volně stýkat s Čechy. Vždycky je někdo hlídá. Billboardy na auta mají v Koreji taky, polonahé slečny na obrázcích jsou pro ně pornografie, tedy zlo. A hlavně, když už se dostaneš na Kim Ir-senovu univerzitu, znamená to, že si v KLDR vůbec nežiješ špatně, proto pro tebe ten kulturní šok není tak velký. Samozřejmě i to je relativní, oni mají například jenom snídaně a večeře, protože v době hladomorů Kim Čong-il vyhlásil, že obědy jsou zbytečné; a maso jedí třeba třikrát ročně. Takže v porovnání s námi se ani tamní vyšší třída nemá moc dobře.
Jak se tedy vlastně žije studentům v Pchjongjangu?
Dostat se na univerzitu je pro většinu Severokorejců nemožné, ale komu se to podaří, ten má obrovská privilegia. Mně studentská kartička otevírala skoro všechny dveře. Jednou jsem se chtěla jít podívat na mši, a tak jsem za točila do vedlejší uličky, do části města podobné slumům – místo aut tam najednou byli býci a místo asfaltu na zemi hlína. V tu chvíli člověk ví, že odbočil někam, kam neměl, a že bude průšvih. Taky ke mně hned přišel voják a ptal se mě, kdo jsem. Ukazovala jsem mu mapu a kartičku z univerzity – když ji voják viděl, pustil mě dál, jen řekl: „Nezastavuj se a běž.“
Říkáš, že ses chtěla jít podívat na mši?
Ano, náboženství je v KLDR povolené, jen podléhá Korejské straně práce. Byla jsem v protestantském kostele a bavila se s knězem, který mi mimochodem říkal, že byl v devadesátých letech v Praze, a chlubil se botami od Bati. Mše byla bizarní, protože zrovna přijeli Nizozemci zkontrolovat, jak Severokorejci využívají jejich příspěvky na církev. V kostele byly plazmové obrazovky, kamery, mikrofony. Část peněz z Evropy ale nejspíš šla do armády.
Taky mě udivilo, že Severokorejci si v kostele smějí sundat odznak. Ten jinak musí nosit povinně od šestnácti let, vedle něj mívají připnuté podobizny svých vůdců, ty povinné nejsou, ale čím víc hlav na klopě, tím líp – a sundat je by bylo zneuctění. Problém je, i když si odznak třeba jenom odřou. A v kostele ho můžou odložit! Je to jediné místo v KLDR, kde jsem se s tím setkala.
Jak se vlastně stalo, že se v KLDR ujal tak mocný kult osobnosti?
Kim Ir-sen byl původně překladatel z čínštiny a tlumočil i Rusům, proto ho dosadili do čela severokorejské komunistické strany. Jednou měl přednášku Odstranění dogmatismu a formalismu a nastavení ideologie čchu-čche. Neřekl, co to čchu-čche vlastně znamená, ale zpráva o nové ideologii v Severní Koreji, na kterou je třeba dávat si pozor, pronikla do západních médií. Takže Kim Ir-sen s děkanem filosofické fakulty museli tuto ideologii zpětně a tak trochu uměle dovymyslet.
Nikdy neproběhla revize kultu osobnosti, tak jako za Chruščova v Sovětském svazu?
Po Chruščovově projevu kult osobnosti v KLDR naopak zesílil a represe se zvětšily. Ve čtyřicátých a padesátých letech ještě mohly v časopisech vycházet zahraniční povídky, včetně klasiků z Německa nebo Francie. Nicméně v letech šedesátých se všechno změnilo, i staří novináři byli odstraněni a nahrazeni novými, kteří své články už ani nepodepisovali – veškerá individualita byla potlačena.
A co obyčejní lidé? Nikdy nevznikl ani náznak protestu?
Jestli nějaké vystřízlivění z vlády v KLDR přišlo, se nedá zjistit. Něco jako odboj může existovat u čínské hranice, která je do jisté míry prostupná, takže se odtud pašují třeba léky. Ale na druhou stranu zrovna v těchto čínských oblastech to vypadá jako v KLDR, takže tam Severokorejci velký rozdíl neuvidí. A navíc je těžké zkoušet protestovat proti režimu, když víte, že trest zasáhne tři generace vaší rodiny.
Často kritizuješ náš obraz Severní Koreje jako zkreslený. Například jsi prohlásila, že velká část autorů knih o KLDR nezná tamní reálie...
Když člověk přijede do Severní Koreje třeba na týden, má tendence napsat o tom knihu – přitom se účastní jenom turistických výletů a vidí věci jinak. Například se často píše, že v KLDR jsou náměstí a ulice prázdné. To není pravda, to jen když má přijet delegace cizinců, tak jsou místní z náměstí vyklizeni – jinak je tam všude spousta lidí. Kvůli nám jednou dokonce vyklidili celé metro.
Další problém je, že velká část toho, co o KLDR víme, pochází z jihokorejské kontrapropagandy. Jihokorejci investují velké peníze, aby Severní Koreu pošpinili. Proto když jsem psala svou práci o severokorejské propagandě, zjistila jsem, že jediné, z čeho můžu čerpat, jsou severokorejské zdroje a sama si v nich musím ty propagandistické prvky nacházet.
Můžeš tu „kontrapropagandu“ trochu popsat?
V Jižní Koreji vzniká spousta zpráv, které jsou nesmyslné. Vycházejí srdceryvné knihy o severokorejských koncentračních táborech plné romantických příběhů – jsou vymyšlené, a pravda bývá často dokonce horší. Není například možné, aby v táborech mohla být rodina pohromadě nebo aby se tam narodilo dítě. Pokud by nějaká vězeňkyně otěhotněla, tak ji okamžitě popraví, protože sex je tam zakázaný a vzniklo by podezření, že otěhotněla s dozorcem. Takže represe jsou mnohdy ještě horší, jenomže Jihokorejci potřebují silné příběhy, které chytí za srdce.
A co běžné zpravodajství našich médií?
Já u zpráv často nadávám. Po mistrovství světa ve fotbale se v médiích psalo, že severokorejští fotbalisté byli za špatný výsledek veřejně pokáráni. Zaprvé severokorejští fotbalisté v kontextu tamní propagandy „nikdy neprohrávají“ a zadruhé já tam v té době byla a žádná taková veřejná akce neproběhla. Známá je taky zpráva, jak Kim Čong-un nechal svého strýce roztrhat smečkou psů. Jednak podle mě tolik psů v Severní Koreji ani není, protože by je musel někdo živit – já tam za celý svůj pobyt potkala jediného, a ten byl opravdu zbídačený. A pak popravuje se tam veřejně a kulkou.