Článek
V sobotu jsme si připomněli výročí teroristických útoků z 11. září 2001, které dostaly militantní tvář islamismu do popředí světové pozornosti. Jak se od té doby islamismus proměnil?
Islamismus, nebo poněkud nepřesně „politický islám“, má celou řadu podob, přičemž zdaleka nejvíc se mluví o těch nejradikálnějších. Na al-Káidu se po 11. září 2001 disproporčně zaměřila pozornost výrazné části bezpečnostních složek celého světa, ale ani tak se ji dodnes nepodařilo zničit, jen hodně oslabit. Podobně v roce 2001 nikdo netušil, že po al-Káidě přijde ještě nebezpečnější klon radikálního islamismu – takzvaný Islámský stát. I přes tyto znepokojivé tendence se domnívám, že dnešní variace al-Káidy a ISIS budou působit spíš už jen v periferních oblastech světa, jako je Africký roh, saharská a subsaharská Afrika či oblast Afghánistánu – tam se navíc ukáže, co s touto tendencí udělá vláda Tálibánu.
Vychází nový Salon: Velká debata o „zelené“ transformaci naší ekonomiky
Takřka mimo pozornost médií naopak zůstávají různé umírněné islamistické formace, které zasedají v parlamentech nejrůznějších muslimských zemí a respektují pravidla politické soutěže. Občas se zmiňují umírnění islamisté v izraelském parlamentu a vládě, ale podobných stran jsou po světě desítky. Západní média jsou obecně dost povrchní, takže je zajímají hlavně konflikty a terorismus, ale daleko míň nějaký širší a často výrazně méně krvavý kontext politického islámu jako celku.
New York, 11. září 2001
Zajímavý bude třeba osud organizací vycházejících z principů egyptského Muslimského bratrstva, které zažívá po nástupu režimu maršála Sísího zřejmě největší krizi ve své historii. Toto byl vlastně vždy nejdůležitější proud islamismu, který se v některých regionech přeměnil na pragmatické a poměrně mírumilovné politické strany, a jinde na sebe nabral radikálnější podoby, jako je palestinský Hamás.
V knize Korán, meč a volební urna píšete také o „post-islamismu“.
O „post-islamismu“ píše řada orientalistů a politologů již přes dvě dekády. Ten pojem znamená velmi zjednodušeně rozřeďování tradičnějších aspektů politického islámu modernitou. V politice to může znamenat například transformaci islamistických stran na strany více sekulární, ve kterých už islám hraje pouze symbolickou roli – což si lze představit například na modelu západních křesťanskodemokratických stran, které nejsou nějakými teokratickými stranami snažícími se nastolit Ježíšovo království, ale spíše jen povrchněji vycházejí z různě interpretovaných křesťanských hodnot.
Aktuálně se média asi nejvíc věnují hnutí Tálibán, které v minulých týdnech opět převzalo moc v Afghánistánu. Změnil se Tálibán za poslední dvě dekády?
Formálně teoreticky ano – Tálibán v řadě detailů ustoupil ze svých až surrealisticky striktních pozic, které byly charakteristické pro jeho vládu před rokem 2001. Jen namátkou mezi ně patřilo bezprecedentní omezení základních práv Afghánců, zvláště pak žen, zákaz prakticky jakéhokoli kulturního vyžití či destrukce nemuslimských kulturních památek v zemi.
Slunečný den, co otočil dějinami. Jiří Pehe o 11. září 2001
Co se ale bude dít v reálu, je otázka. Už nyní můžeme vidět na teritoriích pod dnešní správou Tálibánu řadu excesů, které se podobají těm dřívějším. Celkově asi jeho vláda nedosáhne stejné míry brutality, ale i tak by mohlo jít o znovuzrození jednoho z nejméně tolerantních režimů v muslimském světě.
Ve své knize píšete, že podle politologa a arabisty Gillese Kepela se „hnutí Tálibán v pohledu na politiku velmi odlišuje od islamistů, neboť samotná idea státnosti, politiky, občanství či svobody pro něj nehraje žádnou zvláště důležitou roli“.
Z poznatků Gillese Kepela i řady znalců afghánské politiky vyplývá, že Tálibán sám o sobě globální hrozbu nikdy nepředstavoval. Nespadá totiž jednoznačně do žádného ze dvou hlavních typů radikálně islamistických organizací – ty jsou buďto inspirovány v zásadě modernistickým Muslimským bratrstvem, anebo se jedná o džihádisty typu al-Káidy. Na rozdíl od těchto dvou typů organizací pracuje Tálibán výrazně méně s moderními koncepty politiky, zahrnujícími mimo jiné ambice k mezinárodnímu či globálnímu vlivu.
Tálibán je tak hodně specifický a bylo by ho nejspíš možné označit za paštunské kmenově-fundamentalistické hnutí vycházející ze specifických afghánsko-paštunských tradic, které se navíc soustředí prakticky výhradně na teritorium Afghánistánu.
Bojovníci Tálibánu v Kábulu
Důležité nicméně je, že Tálibán poskytoval a nadále může poskytovat ochranu dalším radikálním skupinám. To v případě azylu pro al-Káidu před rokem 2001 souviselo s velmi specifickou solidaritou mezi paštunskými a arabskými veliteli, včetně Usámy bin Ládina, z dob společného boje proti sovětské armádě a prosovětskému afghánskému loutkovému režimu v osmdesátých letech. Nešlo však zdaleka o bezproblémové spojenectví a Tálibán již tehdy litoval, že mu al-Káida nakonec přerostla přes hlavu a motivovala mimo jiné americkou invazi do Afghánistánu.
I tak ale mohou současné úspěchy Tálibánu symbolicky podpořit řadu radikálních skupin, které na něj ani nemusejí mít žádnou přímou vazbu, nebo mohou být dokonce ideově velmi odlišné.
Přesuňme se k dalšímu hnutí, kterému se ve své knize věnujete – palestinskému Hamásu. O něm píšete, že „vykazuje velkou míru hybridizace na první pohled velmi kontradiktorních přístupů, jako je charita a teror, fundamentalismus a pragmatismus, apolitičnost i demokratický politický aktivismus“. Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet dál?
Až do letošního jara se přinejmenším při pohledu zvnějšku mohlo zdát, že vliv Hamásu postupně upadá, neboť se o něm ve světě takřka přestalo mluvit. Nicméně když se v květnu rozhořely nepokoje v Jeruzalémě, ukázalo se, že Hamás je stále schopen výrazně zasahovat do izraelsko-palestinského konfliktu.
Je ale třeba mít rovněž na paměti, že Hamás o sobě dal vědět ve velmi specifické situaci, kdy došlo k souběhu různých událostí, které měly souvislost s eskalací tamního konfliktu – jednou z nich byly již čtvrté izraelské volby v posledních dvou letech, jejichž prostřednictvím si chtěl dlouholetý premiér Netanjahu udržet své křeslo. V izraelském tisku se zcela otevřeně zmiňovalo možné využívání militantnosti Hamásu jako prostředku Netanjahuova udržení se u moci za pomoci politiky „silné ruky“.
Esej Karla Černého: Vznikne nový Islámský stát?
Pokud tomu tak skutečně bylo, kalkul Netanjahuovi tentokrát nevyšel, po posledních volbách skončil v opozici. V minulosti ale militantně se projevující Hamás mnohokrát posloužil ke zdůvodnění různých tvrdých izraelských politik zaměřených proti Palestincům jako celku.
Hamás se v čase samozřejmě vyvíjí a posunuje. Je ale vždy těžké ho posuzovat zjednodušeným pohledem. Uvnitř tohoto v praxi velmi decentralizovaného hnutí se totiž potkává řada přístupů, které zmiňujete v otázce. Například civilní a militantní složky Hamásu nemusejí jednat vždy ve vzájemném konsenzu, což může vést k velmi nejednoznačně interpretovatelné – a pro mnohé matoucí – celkové podobě hnutí.
A rýsují se v Palestině nějaké alternativy k Hamásu i Fatahu, které by mohly odblokovat patový vztah obou hnutí, potažmo oživit dialog s Izraelem?
Alternativy se hlavně představitelé Fatahu – konkrétně dlouholetý prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás a jeho okolí – snaží oklešťovat. Naposledy se to projevilo Abbásovým odkladem tolik potřebných palestinských voleb, které by dodaly palestinské politické scéně novou legitimitu. I to byl ostatně jeden z dalších důvodů oživení izraelsko-palestinského konfliktu letos v květnu.
Jak se do dynamiky tohoto konfliktu promítne nová, „protinetanjahuovská“ vláda?
Ze strany nové izraelské administrativy můžeme být svědky určitých změn, například se po velmi dlouhé době oživila setkání vysokých izraelských a palestinských představitelů – jde například o nedávné jednání mezi palestinským prezidentem Abbásem a izraelským ministrem Bennym Gancem v Rámaláhu.
Přesto zůstávám skeptický a nějakou revoluci v přístupu k Palestincům ze strany vládnoucího tandemu Naftali Bennett a Ja’ir Lapid neočekávám. Tito dva muži stojí v čele nejprapodivnějšího ideologického slepence v historii izraelských exekutiv. Ze všech sil se budou snažit čelit útokům nového šéfa opozice Netanjahua a nemám za to, že by měli v úmyslu působit v postoji k Palestincům výrazně měkčeji než bývalý premiér.
Izraelský premiér Naftali Bennett
Navíc Naftali Bennett, který momentálně sedí v premiérském křesle – to by podle dohody měl později přenechat Lapidovi, jehož vetem je už nyní vázán –, byl v postojích k Palestincům nezřídka výrazně tvrdší než Netanjahu.
Lze tedy vůbec čekat nějakou liberalizaci izraelské vládní politiky?
Jistá liberalizace je očekávatelná ve vztahu náboženství a politiky, kde Lapid a někteří další ministři zastávají ostře kritické postoje k nebývale silné roli různých oficiálních i neoficiálních struktur navázaných na izraelskou ultraortodoxní židovskou komunitu. Tato liberalizace ale nemusí být vůbec propojená s uvolněním postoje k Palestincům.
A do jaké míry je důležité, že součástí této vlády je také umírněná islamistická strana Ra’am?
Ani přítomnost strany umírněných islamistů nemusí na postojích izraelského kabinetu k izraelsko-palestinské otázce nic změnit. Dali už Bennettovi najevo, že jim v politice jde primárně o specifická sociální témata izraelských Arabů, mezi které spadá i řada beduínů, nikoliv o řešení konfliktu s Palestinci. Kdyby tedy k nějakým pozitivním systémovým změnám v přístupu k Palestině za nové izraelské vlády opravdu došlo, docela by mě to překvapilo.
Ještě bych zmínil zemi, jejíž politický vývoj je rovněž ovlivněn izraelsko-palestinským konfliktem a která dnes prožívá hlubokou ekonomickou a také společenskou krizi – Libanon. Co se stalo, že osmdesát procent libanonských domácností má problém opatřit si jídlo?
Libanon se nachází ve vleklé ekonomické a politické krizi. Její ekonomická rovina souvisí především s některými kroky prozápadních libanonských politiků. U krize politické hraje důležitou roli nekompetence a zkorumpovanost nejvyšších elit země – a to jak prozápadních, tak i tábora opačného.
To mimo jiné souvisí s tím, že libanonský politický systém je podle ústavy limitován konfesní příslušností elit, což omezuje výběr schopných politiků a posiluje klientelismus, korupci a také velmi silný tribalismus, kdy různé rodinné klany – ať už z komunit maronitských křesťanů, sunnitů, šíitů, či drúzů – ovládají důležité politické struktury po celé generace.
A pak jsou tu samozřejmě ještě důsledky hrůz a škod občanské války a různých novějších konfliktů s Izraelem, velmi silná uprchlická krize, související s izraelsko-palestinským sporem i s válkou v sousední Sýrii.
Bejrútský přístav půl roku po zničujícím výbuchu
Libanon rovněž vydatně zasáhla pandemie koronaviru a zároveň došlo v loňském roce k onomu známému výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Ten nejenže napáchal ohromné lidské a materiální škody, ale svým rozsahem dál narušil už tak velmi těžce zkoušenou libanonskou ekonomiku a zcela obnažil neschopnost tamních politiků.
Jakou roli dnes v Libanonu hraje tamní islamistické hnutí Hizballáh?
Hizballáh nese za problémy Libanonu výrazný díl zodpovědnosti. Nejde jen o dlouhodobé a časté zatahování země do krvavých střetů s Izraelem, ale i o jeho politický vliv a přítomnost ve vrcholné politice, a tudíž i o jeho nesprávná politická rozhodnutí – či naopak neschopnost jednat – a udržování statu quo, který je pro zemi tak škodlivý.
Jak bude podle vás islamismus ovlivňovat světové dění do budoucna?
Už jsem zmiňoval, že se o Hamásu na delší dobu přestalo mluvit, a přesto na sebe toto hnutí před pár měsíci opětovně nečekaně silně upozornilo. Tudíž vynášet nějaké jednoznačné soudy o budoucnosti islamismu může být velmi ošemetné.
Mezi mýty a minarety. Z knihy rozhovorů Jana Rovenského
V devadesátých letech hovořili francouzští orientalisté zcela otevřeně o „konci islamismu“ – jenže poté přišlo 11. září se zcela novými ultraradikálními islamisty. V Egyptě následně zažilo „old-schoolové“ Muslimské bratrstvo na krátký čas etapu své největší slávy. A od té doby se vše zase výrazně změnilo a obrátilo.
Aktivity řady radikálních islamistů byly skutečně omezeny dvěma dekádami silných represí uplatňovaných prakticky po celém světě. Také mladé generace dnešních obyvatel Blízkého východu už nechtějí o posilování role náboženství ve svých společnostech příliš slyšet. Přesto je velmi těžké odhadnout dynamiku dalšího vývoje islamismu, když problémy, na které islamisté ve svých postojích a politikách reagují, zdaleka nezmizely.
