Článek
Ono i kdybychom si připomněli roky „literárněsjezdových“ událostí, nezbylo by než konstatovat, že maximálně s jednoletým zpožděním reagují na zmíněné politické milníky – od poválečného sjezdu původně stavovského Syndikátu českých spisovatelů z roku 1946 přes Sjezd národní kultury v roce 1948 až po spolknutí ideologicky konjunkturální části Syndikátu Drdovým Svazem československých spisovatelů (SČS) v roce 1949. Po letech mrazu zase následují sjezdy tu přitakávající Chruščovově kritice kultu osobnosti, jindy varující před „táním“, které by rozpustilo samotný socialismus, až po okupaci, kdy vše opět ustrnulo – na nějakou dobu definitivně, a to zrušením původního SČS a ustavením Svazu českých spisovatelů v roce 1972, tedy rok po založení Sixty-Eight Publishers a ve stejné době, kdy vzniká samizdatová Vaculíkova Petlice. Normalizační zatuhlost je nakonec tak dlouho rozhlodávána všemožnými aktivitami, jak neoficiálními, tak polooficiálnímí, šedozónovými, až přijde Listopad.
Dějinná zachvění i otřesy seizmograf literatury svým zvláštním způsobem zakresluje, podvoluje se jim a někdy je i vyvolává. Tedy – tak tomu bylo do roku 1989, poté přichází éra, která ještě nikdy v české literatuře nenastala: spisovatel nemá „úkol“ – ani národněbuditelský, ani výchovný, ani jiný.
Jestliže může dodnes přetrvávat dojem, že politika do literatury zasahovala veskrze perzekučně, je namístě připomenout, že politizace literatury byla stejnou měrou i programová, jakkoliv se „program“ socialistického realismu rozpouštěl a modifikoval, až nakonec skončil u ideologicky poučeného napodobování nedostižné mainstreamové kultury Západu, měl celkem jasnou představu o obsahové náplni literárních děl, jejich ideovém vyznění a současně preferoval cosi, co lze nazvat realismem. Zároveň je třeba říci, že onen realismus v praxi nesloužil ani tak co ono proklamované „nastavované zrcadlo“, ale spíš jako záruka čtenářské přístupnosti, a tedy dostatečného masového působení.
Přirozenou reakcí úředníkem fackovaného a pošťuchovaného spisovatele bylo se přesně na tohle všechno po roce 1989 slušně řečeno vykašlat – situace se zdála vítěznou a slibovala nové a lepší začátky, včetně spojení literárních proudů exilového, disidentského a oficiálního.
Literatura se ale nezacelila – mnozí z oficiálních autorů se stali jakousi neviditelnou linkou porevoluční literatury, víceméně ignorováni se stáhli do svých hnízd (od Haló novin po NEI Report), kde vzkvétalo již jen retro, velmi levná zábava a frustrace z nových poměrů. Ambicióznější spisovatelé opovrhli naopak čtenářskými masami a literární dílo svým způsobem zprivatizovali. V devadesátých letech jsme se posmívali architektuře „podnikatelského baroka“, fialovým bankám a vůbec tvarově horečnatým budovám. Snad až dnes je patrné, že ani literatura v tomto nezůstala pozadu.
Vlastně to vypadá, že v české literatuře nastal fukuyamovský konec dějin, kdy všechno dobře dopadlo a každý si píše, co se mu líbí a jak to cítí. A výsledek se dostavil: mnoho knih, málo literatury. Nemusel by to být vlastně problém, kdybychom se všichni smířili s tím, že literatura je něco jako klub modelářů, radioamatérů nebo orientačních běžců (ti si též vystačí bez publika), a mudrování nad tím, co se ve společnosti vlastně děje, přenechali jinému šamanovi, než je spisovatel, třeba nakonec povolanějšímu… Jenže všichni víme, co se přihodilo hlídacím psům demokracie, když jsou někdejší dobrman (MfD) a husky (LN) přivázáni krátkým řetězem k agroboudě a jen zdánlivě na volno pobíhá velký umolousaný bobtail bulváru. Jistě, několik loveckých vzteklounů šmejdí v povzdálí, nicméně zatím lze jen doufat, že záhy nepojdou hlady. Naše společenská realita je už zkrátka taková magickorealistická a její kulturní standard spolutvoří prozatím především entomologové, geologové a ekonomové.
Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.
Spisovatelé přirozeně už nikdy znovu nebudou „svědomím národa“. Ovšem v méně patetickém duchu by jistě mohli přispět něčím hodnotným k blahu celku. Ne-li zásadoví samotáři let devadesátých, tak určitě jejich generační následovníci, kteří se už i sdružují – a nikoliv v tetkovsko-strejcovské Obci spisovatelů, nýbrž ve vlastní Asociaci spisovatelů. Měli dokonce taky sjezd, který pravda politici z žádné strany asi ani nezaznamenali a jehož hlavním plodem nakonec zřejmě bylo, že literární periodika mohla zase chvíli tisknout „aktuality“. Však také většinu členů této uměnímilovné organizace širší veřejnost ani nezná.
Čím to je? Jako by situace, kdy je literatura tak bezvýznamná jako nikdy v minulosti, o to více přitahovala povahy spíše nevýbojné. Kde jsou výrazné, neotřelé texty mladých a neklidných provokatérů? Formulovat jakýsi revoluční umělecký program by bylo jistě ahistorické. Nicméně přirozeně se distancovat od předchozí generace, to by snad mohlo projít. Jenže zatím to vypadá, že psaní dnes láká především takové trochu idealistické, poslušné a plaché jedničkáře.
Rádi píšou o něčem z minula, o svých soukromých trablech, o tom, jak cestují, jak jim umřela babička, o svém dětství, o tom, jak trochu myslí na sex. Spořádaná témata spořádaných autorů, kteří se pohybují v bezčasí dějin každodennosti, v univerzálním časoprostoru, kde není Únor ani Listopad. V tomto chudém aranžmá nechávají pobývat bezvýrazné postavy, které si lze sotva zapamatovat. Jako by se báli cokoliv sdělit, a tak alespoň píší tak trochu staromilsky, krouží pěkné věty v duchu stylistických cvičení, hloubaví jsou pak spíše sentimentálním, uvzdychaným a především nezávazným, tedy soukromým způsobem. Hlavně pak pěstují texty reflexivní a fragmentární – prý se svět rozpadl a příběhy (dějiny) skončily. Jenže k čemu nakonec všechny ty Mapy Ann, Šaty z igelitu, Pálenky, Do tmy, Zázemí, Spouště, Juhásové jsou? Kdy dojde na víc než jen na kratochvíli se slovy? Na víc než lunatické literární modelářství? Škoda že tito předčasně utrápení dědicové bezvýznamnosti nemají trochu vůle přestat se zabývat sami sebou, ať už asociovaně, či nikoliv.
