Článek
Michal Vrba
Michal Vrba Kolem Jakuba
Argo
Michal Vrba: Kolem Jakuba
Rybník, umělé jezero v krajině, se pomalu proměňuje v čase, nicméně proti rychlosti a zvratům lidských dějin je vlastně neměnným svědkem. Soubor pěti povídek (nominovaný na Magnesii Litera za prózu), které kromě názvu zařazuje na časovou osu uvedený letopočet v závorce, je v současné české literatuře výjimečný tím, že místo širokého lineárního záběru sleduje a popisuje konfrontaci velkých a malých dějin opakovaně na velice krátkém úseku – v letech 1639, 1945, 1956, 1958 a 1996. Přitom rybník Jakub u Dymokur hraje ve všech příbězích jen symbolickou roli. Z nezvykle jazykově propracovaných povídek vyniká především ta druhá, o konfliktu sedláka se dvěma opilými vojáky Rudé armády. Je taky připomenutím, že stojí za to bojovat v domněle prohraných bitvách až do konce. A nebát se a nevzdávat to.
(Vybral Jakub Šofar.)
---------------------------
Han Kang
Han Kang Bílá kniha
Han Kang Bílá kniha Přeložila Petra Ben-Ari.
Odeon
Han Kang: Bílá kniha
To jaro, kdy jsem se rozhodla napsat knihu o bílých věcech, jsem si nejdřív ze všeho vytvořila seznam. (…) Cítila jsem, že tuhle knihu chci v každém případě dokončit, že proces psaní možná dokáže cosi změnit. Že mi prospěje jako hojivá bílá mast nanesená na bolavou ránu, jako proužek gázy přiložený na ošetřené místo. Knihu, kterou tvoří krátké, volně provázané texty o bílé barvě, spojuje téma smrti: korejská spisovatelka se vrací k úmrtí své starší sestry, která zemřela pár hodin po narození, a se kterou se tudíž nikdy nesetkala. Traumatická rodinná historie je pro Han Kang (Vegetariánka, Kde kvete tráva) příležitostí, jak tuto bolest netlumit, ale naopak ji nechat vyhřeznout ven a léčit „přikládáním“ léčivých bílých fragmentů.
(Vybrala Klára Vlasáková.)
---------------------------
Jiří Šimáček
Jiří Šimáček Prvotřídní hajzl
Druhé město
Jiří Šimáček: Prvotřídní hajzl
Nevím, proč se o Jiřím Šimáčkovi (1967) víc nemluví a proč se jeho jméno neobjevuje při tom různém „skenování“ současné české literatury; s každou další knihou je vždy o něco lepší, na rozdíl od těch, kteří to mají opačně. Ve svém posledním románu nechává zipovat dva příběhy, dva osudy spolu související, i když protagonisté o tom nevědí a na konci se to dozví jen jeden z nich a vlastně jen trochu. Na jedné straně Náčelník, zkušený, inteligentní policista, ale zároveň zkorumpovaný, požitkářský egoista a manipulátor, jehož biologický otec patřil především v padesátých letech minulého století ke zvrhlým oporám režimu. Na druhé straně Anna, v Jihoafrické republice žijící dcera české emigrantky, která najde dokument popisující jejího otce, „prvotřídního hajzla“, člena československého bezpečnostního aparátu. No a náhody neexistují…
(Vybral Jakub Šofar.)
---------------------------
Stanislav Beran
Stanislav Beran Kocovina
Odeon
Stanislav Beran: Kocovina
Sudety jsou i po sedmdesáti pěti letech od skončení druhé světové války rozjitřenou zemí. Vyprázdněná a poté znovuosídlená krajina, v níž je paměť pořád spojená s tragédiemi a smutky, osudy jsou přerušené, a pokud ne, jsou plné uzlů. Nový román Stanislava Berana nazvaný Kocovina je jako pohled do opaku krasohledu, ale slovo škaredohled zatím neexistuje: po každém kouknutí uvidíme jiný obrázek, nahodile od logiky časové osy, ale napojený na jeden příběh. Vesnice blízko rakouských hranic, v ní potrhlý Honzík, místní blázen, jehož matka byla Češka a otec Němec, který byl odsunut ještě před synovým narozením. Pak dávno poté místní, podnikatelé, emigranti z „civilizace“, důchodci z Rakouska nebo třeba turisti, všichni se v nějaké chvíli, v nějakém místě, jasně či méně jasně dotknou nastraženého vlákna Honzíkova života.
(Vybral Jakub Šofar.)
