Článek
Ema Labudová
Ema Labudová Tapetář
Knižní klub
Ema Labudová a její Tapetář
Tapetář se odehrává ve dvou městech severní Anglie v padesátých letech, ale některé reálie tomu neodpovídají (hlavní hrdina a zároveň nespolehlivý vypravěč má v knihovně Ladislava Fukse, poslouchá Tinu Turnerovou či Carlose Santanu), možná na důkaz obecné platnosti celého toho příběhu o příslušníku „jisté menšiny“. Jazyk vyprávění je přesný, a přitom jakoby zastřený, jako hrubý překlad nějakého jiného, původního textu. Budování zápletky i vykreslování postav jsou promyšlené, až lstivé. A smysl některých věcí (třeba názvů kapitol nebo úvodního motta) uniká i po dočtení knihy – což však patří k věci. Emě Labudové je dvacet let a její autorské vidění je pozoruhodně originální, místy zaumné. Za novelu Tapetář získala už Literární cenu Knižního klubu a čerstvě i nominaci na Magnesii Literu pro debut roku (Litery se udílejí na začátku dubna) a pravděpodobně o ní ještě uslyšíme.
(Vybral Štěpán Kučera.)
---------------------------
Jan Štifter
Jan Štifter Světlo z Pauliny
Vyšehrad
Jan Štifter: Světlo z Pauliny
Světlo z Pauliny je soubor deseti suverénně napsaných povídek z Českých Budějovic a sudetského Pošumaví, tu a tam propojených narážkami na společné události či postavy. Je jako lehký opar, z něhož vystupují obrysy tu ženy v domácnosti, která si potají přivydělává šitím na stroji značky Singer, tu dítěte, jehož jediným všeobjímajícím štěstím je přítomnost mámy, tu Ježíše, který si fotí selfie, tady zas Němky, která se téměř osmdesát let po odsunu vrací do ruin rodné vsi. Časové roviny se do sebe propadají jako pláty lepkavé baklavy, chvíli s hrdinou čekáme na transport do Terezína či s jiným na odsun do Německa, abychom záhy neměli slitování s fotografem, jehož největším problémem jsou vymazané externí disky a který si nedokáže přiznat, že svůj život promrhal. Osvěžující čtení z pera rodáka z Budějovic, které se zdají být výjimečně fertilním trdlištěm literárních talentů.
(Vybrala Bianca Bellová.)
---------------------------
Vojtěch Varyš
Vojtěch Varyš Na vrcholu zoufalství
Nakladatelství Petr Štengl
Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství
Lidé by měli proběhnout co nejdelší maraton života a předčasně ho neopouštět, pokud nestojí v cestě nějaká nemoc. Jenže nemoc má různé podoby. Vojtěch Varyš (1985–2018), názorově nekompromisní novinář, odešel v lednu 2018 ze světa dobrovolně. V lednu 2020 vyšel jeho román, který autor dokončil těsně přes svým osudovým rozhodnutím. Život Alsase, Štěpána Lotrinského, kde je podstatné setkávání s přáteli po barech a restauracích, popíjení a vedení řečí, především o sexu, hodnocení výkonů a výměna informací kdo s kým, jak a proč. A každá ráda dá. Tento jednotvárný, vlastně se opakující text je prokládán zápisky z deníku Kalkaty (o němž toho ani hrdina mnoho neví): Jedním z triků, jakými pracujeme při zdůvodňování, proč se nezabít, je banální prokrastinace. Člověk se přece může zabít kdykoliv, tak proč právě teď, lze to odložit na později. Kdy je to později?
(Vybral Jakub Šofar.)
---------------------------
Dílo Milana Kundery v překladech
Moravská zemská knihovna v Brně
Dílo Milana Kundery v překladech
A co ten náš Kundera? – Myslíš tamtoho? Milana? Ale to je jejich Kundera… Ve všech těch vyostřených debatách, které vlastně dokazují, že Milan Kundera je Spisovatelem, na rozdíl od ostatních spisovatelů, představuje jeden ze zásadních bodů stanovení, kdy je někdo český autor a kdy už ne, kdy je francouzský. Připomíná to tak trochu Čecha Karla Němce v Cimrmanově Dobytí severního pólu. Na začátku autorovy česko-francouzské bibliografie se to snaží vyložit hned tři texty. Možná by stačilo napsat, že Francouzi nerozumějí položkám v českých dokladech: národnost a státní příslušnost. Ale vyložme karty na stůl: do roku 2018 vyšel Kundera 2739× (včetně češtiny a francouzštiny), nejpřekládanější je Nesnesitelná lehkost bytí (426 vydání ve 44 jazycích, včetně baskičtiny, indonéštiny či sinhálštiny). A teď prosím flekujte!
(Vybral Jakub Šofar.)
