Knižní výběr Salonu: Ferrante, Esterházy, de Vigan, Putin a československé legie

Elena Ferrante

Elena Ferrante Temná dcera

Elena Ferrante Temná dcera Přeložila Alice Flemrová.

Prostor

Napadalo mě to už u jiných knížek téhle fantastické italské autorky, ale po přečtení Temné dcery to přání zesílilo: chtěla bych ji vzít někam na víno a poptat se na její zkušenosti s rolemi matky a dcery. Nikomu bych to neřekla, nikam bych to nenapsala, jen by mě to zajímalo. Signora Ferrante, se sta leggendo, mi contatti per favore! Vztah mezi matkou a dcerou je důležitým motivem díla Ferrante a v Temné dceři tvoří základní páteř novely. V ní odjíždí skoro padesátiletá Leda, matka dvou dospělých dcer, na dovolenou k moři. Nové prostředí, nezvyklá samota, a především noví známí v ní otevírají některé dlouho potlačované frustrace, kdy Leda hodnotí, co to vlastně znamená být matkou a jak moc je tahle role svázaná s omezeními, o kterých okolí tak nerado slyší. Jestli dnes existuje autorka, která spojuje všechny vrstvy čtenářů svou přístupností, naléhavostí a důvtipem, je to rozhodně Ferrante.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Péter Esterházy

Péter Esterházy Deník se sl. Inivkou

Péter Esterházy Deník se sl. Inivkou Přeložil Robert Svoboda.

Dybbuk

Bývaly doby, kdy se o „škaredých“ věcech nemluvilo, a ten, kdo se dostal na práh smrti, přestal být rovný mezi ostatními, jakkoliv byl jeho život naplněný. Umírání a smrt jsme zakryli paravánem a na veřejnosti o nich vesměs mlčeli. Pomalu se učíme, aby to bylo jinak, ale jde to ztuha. Maďarský spisovatel Péter Esterházy – když mu byla v květnu 2015 diagnostikována rakovina slinivky břišní, při níž moc naděje nebývá – udělal něco neobvyklého. Začal si psát strhující deník, přijal nemoc se vším všudy jako součást svého života, jako partnerku, či dokonce milenku. Zase špatná nálada, jen tak. Broučínku, co tě mám v sobě, ty teda fakt nejsi procházka růžovým sadem. Zemřel po čtrnácti měsících, ale s hlavou vztyčenou a s poslední splněnou položkou svého spisovatelství. Bylo to odvážné a potřebné, i romantické. A český překlad je nadmíru povedený!

(Vybral Jakub Šofar.)

Delphine de Vigan

Delphine de Vigan Vděk

Delphine de Vigan Vděk Přeložila Alexandra Pflimpflová.

Odeon

S něhou a pokorou napsaný román se zabývá jedním z témat konce života seniorů. Michèle Seldová, zvaná Miška, bývalá korektorka, přestane být ze dne na den soběstačná a ocitne se ve specializovaném domově. Její poslední životní etapu střídavě popisují chráněnkyně Marie a logoped Jerôme, který se snaží zpomalit její poruchu řečových schopností (afázii). Slova zmizela a žádná představa už je nedokáže nahradit. Hlas, škrcený svěrákem porážky, se rozpadá. V autorčině podání záměna slov (Miška místo dobře říká bobře nebo místo zábavné vyslovuje závadné) není humorným prvkem knihy, naopak, je tu patrná urputná snaha staré ženy zůstat v jednotě jazyka, sama sebou, splnit ve svém životě ještě jeden úkol spojený s jejím dětstvím, kdy ji rodiče před nástupem do transportu ukryli u neznámých lidí, a ona jim vlastně nikdy nepoděkovala.

(Vybral Jakub Šofar.)

Mark Galeotti

Mark Galeotti Musíme si promluvit o Putinovi

Mark Galeotti Musíme si promluvit o Putinovi Přeložila Markéta Musilová.

Paseka

Odborník na bezpečnostní politiku, především problematiku Ruska, donedávna výzkumník pražského Ústavu mezinárodních vztahů, patří k respektovaným osobnostem svého oboru. Ve svých knihách se snaží napravovat klasické, opakující se vzorce představ o ruském politickém systému a tamní praktické realizaci politické moci, vzorce pře trvávající z období studené války, s nimiž v minulosti pracovala západní věda (kremlologie, sovětologie) a které byly často založeny na dojmech a teorii, ne na faktech a praxi. V jedenácti kapitolách Galeotti dokazuje, i díky osobním zkušenostem, že Putinova osobnost (a politika) je mnohem více formována pragmatismem než ideologií a že toho o něm vlastně moc nevíme. A že současně platí: Stejně jako nejsou všichni, kteří Putina podporují, našimi nepřáteli, nejsou ani všichni, kteří mu oponují, našimi přáteli.

(Vybral Jakub Šofar.)

Daniela Brádlerová

Daniela Brádlerová Vojáci nebo podnikatelé?

Academia / Masarykův ústav a Archiv AV ČR

Jednou z nejzajímavějších a nejceněnějších staveb v Praze je budova Legiobanky stojící v ulici Na Poříčí. Navrhl ji v rondokubistickém stylu, který nenajdeme nikde jinde na světě, architekt Josef Gočár. Sochařská výzdoba fasády připomíná vojenské úspěchy československých legií. Banka československých legií byla coby legionářské finanční, ale i hospodářské centrum založena v Irkutsku v roce 1919. Byť se postupně, pomalu a složitě do českého dějepisu vrací to primární, tedy vojenská účast československých jednotek na straně dohodových států, o jejich hospodářských aktivitách, včetně kontroverzních otázek kolem údajné krádeže carského pokladu, dosud žádná souhrnná práce nevyšla. Kniha s podtitulem Hospodářské a finanční aktivity československých legií během jejich anabáze v Rusku a na Sibiři to bílé místo zaplňuje.

(Vybral Jakub Šofar.)