Článek
Bianca Bellová
Bianca Bellová Mona
Host
Mona je zdravotní sestra v nejmenovaném městě v nejmenované muslimské zemi s někdejším francouzským vlivem. O prostředí se toho mnoho nedozvíme, Bellová příběh vypráví zevnitř svých postav, i tak je ale zřejmé, že tu nepříliš zakořeněné progresivistické tendence postupně kapitulují před dominancí tradičních hodnot. V zemi zuří občanská válka, na ulicích přituhuje. Nemocnice, v níž Mona pracuje, je přeplněná a stejně jako jiné instituce ustupujícího světa se pomalu rozpadá. Právě rozpad, který dělá prostor čemusi novému, pravděpodobně ne lepšímu, ale kdo ví, možná ani horšímu, je spojnicí celé knihy a odráží se nejen ve sledované společnosti, ale i v obou hlavních postavách: v Moně a v jejím mladém pacientovi, zraněném vojáku Adamovi, který se náhle ocitl bezmocný v ruinách vlastního života. Bellová je zde na menší ploše umírněnější, přímočařejší, ale nakonec působivější vypravěčka než ve svém předchozím, až mytickém románu Jezero.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)
Petra Dvořáková
Petra Dvořáková Chirurg
Host
Poctivý, dobře napsaný příběh z nemocnice – prostředí, ve kterém jsme všichni zranitelní a kde se ocitáme na pokraji zlomových životních okamžiků. Nahlížíme do něj očima insidera, lékaře, který má každý den v rukou lidské osudy. Intriky, vztahové problémy doma i na pracovišti, dorůstající děti, umírající rodiče – mix banalit všedního dne, k nimž se můžeme vztáhnout. Dvořáková nás tím světem provádí suverénně, věrohodnost detailů provozu zdravotnického zařízení je mrazivá. A stejně jako ve své Dědině je autorka ke svým postavám tím, jak důkladně se v nich a jejich motivacích rýpe, nemilosrdná a nedává nám šanci s nimi sympatizovat. Každý z hrdinů je nám něčím protivný, byť má třeba i kladné stránky – tak jako v reálném životě. Doktor Hynek Grábl prochází krizí středního věku a ohlíží se za tím, co všechno v minulosti pohnojil. A přirozeně shledává, že se na život, kterým neprochází v souladu se svým mravním přesvědčením, nehledí dobře.
(Vybrala Bianca Bellová.)
Josef Moník
Josef Moník Pazdera pláče a jiné povídky
Prostor
Dejvice se poněkud vymykají ostatním pražským čtvrtím, vždy tu vyrůstala svobodomyslnější a „voraženější“ mládež. Pěkně to popsal pozdní debutant Josef Moník (1952) v knize Neser bohy (2004), jež byla historkami a jazykovými finesami tak přehuštěná, až to místy přestávalo fungovat. Moníkova poslední kniha Pazdera pláče a jiné povídky, soubor jedenácti textů z dvacetiletí, jehož kloubem je rok 1989, a k nim jako pěst na oko jeden ze 16. století, představuje autora mnohem zkušenějšího, který dokáže své nápady udržet na uzdě. Ať píše o českých emigrantech v Kanadě, ruských mafiánech v Praze, či polistopadových zbohatlících, daří se mu přesně namixovat jejich mluvu se svou ironií. Onen zbohatlík, stínový architekt kuponové privatizace, odkázal svému synovi knihovnu s na první pohled nezajímavými knihami, jenže vykotlané Jiráskovo Temno skrývalo nadnárodní akcie a dluhopisy, na doručitele. Není to pěkná literární zkratka?
(Vybral Jakub Šofar.)
Veronika Šikulová
Veronika Šikulová Mezerovitý plod
Veronika Šikulová Mezerovitý plod Přeložila Kateřina Tučková.
Větrné mlýny
Už delší čas mám pocit, že je současná slovenská literatura mnohem zajímavější než naše. Balla, Vilikovský, Lavrík, Klimáček, Mitana, Kompaníková, Rakús, Kadlečík, Vadas – každý z nich napsal minimálně jednu znamenitou knihu. Komu z českých čtenářů ale tahle jména něco řeknou? V každém větším slovenském městě najdete v knihkupectvích současnou českou produkci. U nás se bůhvíproč slovensky nečte. Větrné mlýny proto už léta vydávají špičkovou slovenskou literaturu v českých překladech. Nově v edici Česi, čítajte objevíte novelu Mezerovitý plod. V jádru příběhu je zralá žena, jíž umírá matka a která vzpomíná na dětství a dospívání ve městě Modra. Po četných zkušenostech s autobiografickými slohovými cvičeními nic, co bych si bažil přečíst. Šikulová ovšem píše moderně, svižně, nejsou to žádné vyprávěnky, nýbrž svrchovaná literatura. Naprosto po právu byla tahle kniha v roce 2015 oceněna slovenskou Literou.
(Vybral Michal Šanda.)
Fernando García de Cortázar
Fernando García de Cortázar Stručné dějiny španělské kultury
Fernando García de Cortázar Stručné dějiny španělské kultury Přeložili Anna Tkáčová a Miloslav Uličný.
Dauphin
Děkuji každému spisovateli, který mě ušetří návštěvy země, o níž vypráví, podá-li mi o ní dostatečně skvělé svědectví svým dílem. Nejezděte tam, budete už jenom zklamáni! Platí to i o Fernandu Garcíovi de Cortázarovi (1942), ačkoli je jezuitským knězem. Provede čtenáře španělskými městy a každé z nich představí jako hlavní ve své době. Je s chutí všudypřítomný. Viditelně se baví hispánsko-arabským stýkáním a potýkáním, spíš smířeně pak ukazuje velmi pozvolný úpadek země kdysi přespříliš obdařené zámořským zlatem. Snad jen obrat španělské občanské války si nechá uniknout a neporovná třeba, jak ji viděl Orwell (Hold Katalánsku) a jak Hemingway (Komu zvoní hrana). Jistější si je ve starém, tam žijí jeho lásky: Calderón i El Greco a Filip II., Lope de Vega, Goya a Isabela Kastilská. Vypraveno a přeloženo – jak je v nakladatelství Dauphin zvykem – s jednoduchým perfekcionalismem.
(Vybral Matěj Stropnický.)
Hana Ferencová
Hana Ferencová Čechy a Morava očima anglických cestovatelů 1570–1800
Univerzita Palackého
Když někdo v baroku cestoval, nepřijížděl na oběd, nakoupit nebo na rande, jak svádějí letecké společnosti turisty dnes. Cesta byla nepříjemná, nebezpečná, drahá a nepohodlná. A hlavně dlouhá. Z Prahy do Vídně trvala třeba v 16. století běžně devět dní. Cestovali tak především kavalíři, střední vrstvy se zapojily až s rozmachem obchodu. Hana Ferencová prostudovala čtyřicet deníků barokních anglických „turistů“ po Čechách a Moravě a zjišťuje z nich třeba, jaký byl stav silnic, jak byly široké, z čeho stavěné. Nebo že i panstvo na cestách nocovalo v hostincích jen na prknech se slámou, jelikož jiné ubytování nebylo. A že nejrychlejší byly poštovní vozy: ačkoli byly nekryté, jely dnem i nocí, bez ohledu na počasí a přání cestujících. A co v Praze, hlavní zastávce většiny Angličanů, dobové návštěvníky nejvíc pohoršovalo? Sochy na Karlově mostě. „V Evropě není jiného města s tak velkým množstvím moderních soch, a přitom všech tak špatných,“ poznamenal jeden z nich.
(Vybral Matěj Stropnický.)