Článek
Jaké je pro „pražského kluka“ režírovat hvězdy typu Washingtona nebo Oldmana? Neobávali jste se třeba, že hrál Gary Oldman už příliš mnoho záporáků a dalšímu v řadě nebude mít co nabídnout?
Nebáli, Gary je velký profesionál, navíc jeho nejslavnější padouši už jsou trochu vzdálenou minulostí, takže je mladá generace moc nezná. Co se týká herectví, vyznává jednu zásadu: moje práce není být postavou, ale hrát ji. Řekne vám smrtelně vážný monolog, vy zařvete „Stop!“ a on přejde plynule do vtipu. V tomhle se liší od Denzela, který je po celé natáčení rozkročen mezi tím milým chlapíkem, kterým opravdu je, a svou postavou. A když je zrovna to druhé, chová se fakt jako kretén. Musíte si zvyknout, že vás ráno u snídaně ani nepozdraví, protože takhle on to má, takhle on to ke své práci potřebuje.
Proč jste si vybral zrovna tento příběh?
Úplně na počátku jsem se k němu stavěl zcela jinak než můj bratr. Na první přečtení je scénář prodchnut náboženskou problematikou. A jestli něco nejsem, tak nábožensky založený člověk. Večer jsem bráchovi volal a říkal mu dost nejistě, že nevím, jestli se mi do Knihy přežití chce. Jenže do rána mi došlo, že klíč k pochopení scénáře není v prorockém příběhu hlavního hrdiny, ale naopak v linii padoucha, který chce náboženství zneužít k upevnění vlastní moci. Toť můj ateistický pohled.
Nebojíte se, že takhle daleko diváci a divačky nedohlédnou? Že je pro ně ve výsledku snazší se identifikovat s kladným hrdinou, kterého hraje Denzel Washington?
Recepce je individuální záležitost, už jenom to, že Američan bude reagovat jinak než Čech. Sám mám zkušenost z obou zemí, takže asi tuším, jak různý mohou mít na Knihu přežití pohled. Každý si z toho vezme, co chce.
My nemůžeme lidem říkat, co si mají myslet. Můžeme jim jen nabídnout určitý náhled na věc. Carnegie – onen padouch, kterého hraje Gary Oldman – je dokladem toho, že Bible, jakási metafora pro náboženství, může ve špatných rukou způsobit špatné věci. My už pak nedodáváme, že v dobrých rukou může způsobit něco dobrého. To si netroufáme tvrdit, ani to nechceme tvrdit. Někdo může myslet dobře, když říká svým dětem, že za potrat či homosexuální orientaci je čeká peklo...
Ona apokalyptická válka, která předchází celému ději, je – aspoň tak je to ve filmu naznačeno – vyvolána náboženskými spory.
Ve scénáři to není podrobně, můj pohled je takový, že válkou vyvrcholilo napětí mezi světy Západu a Východu, mezi extrémy na obou stranách. Nebezpečí vidím v tom, že tyto extrémy nemůžete nijak kontrolovat. Zvlášť pokud je žene víra. Ano, válčí se kvůli penězům, ropě, to jsou ale pořád jen povrchní věci, pokud však válčíte za svou víru, za součást sama sebe, nic vás nezastaví. A pokud se tyto extrémy spojí s technologiemi, které jsou schopny zabít milióny lidí, a jedna strana začne a druhá jí útok oplatí s ještě větší silou, pak…
Jaká je podle vás role umělce v takovém světě?
Trvám na tom, že jediná jeho odpovědnost je k sobě samému a ke svému dílu. Pokud se to nějak dotkne obecenstva, tím lépe. Nejlepší umělci dokážou donutit lidi, aby se zamysleli nad sebou samými, nad tím, kdo vlastně jsou. Rozrušit je. Třeba Frank Zappa. Provedl něco šíleného a pak se ptal, proč vám to, lidi, připadá šílené, není něco špatně ve vás? Nebo třeba fotografie Jana Saudka, který mě hodně ovlivnil. Přijdete k nim a říkáte si: Co to sakra je!? Nutí vás přehodnotit sama sebe, vaše reakce, vaše chování. Donutí vás přemýšlet. Rád bych, aby stejně fungovaly i naše filmy.