Klára Vlasáková: Vzít si slovo

To, že tyto neprivilegované příběhy lidí zneužívaných či sociálně znevýhodněných zazněly v mnohých případech naplno, vyvolalo nejprve chlácholení, že jde jen o nepochopení situace: žijeme pořád v nejlepším z možných světů, všichni se můžeme mít dobře, stačí jen kriticky přemýšlet. Oním kritickým myšlením se však zřídka myslela skutečná snaha o odstup a zabývání se věcmi do hloubky, spíše přitakání straně, která sama sebe chápe jako držitelku pravdy.

Do popředí se postupně začala dostávat témata, kterým lidé požívající moc, prestiž a vliv předtím nepřikládali důležitost, anebo na ně měli jednoznačný názor. Tento proces nabývání hlasu se pak stal pro mnoho zúčastněných matoucí a bolestivý. Výsledkem totiž může být překvapivý ústup tradičních politických stran, ztráta postavení oblíbeného a zdánlivě neotřesitelného filmového herce nebo třeba neudělení Nobelovy ceny za literaturu.

To, že se taková vyprávění dále množí, dnes u některých vyvolává paniku, která ale často není ničím jiným než obrannou reakcí a snahou hájit vlastní verze událostí nebo celých dějinných etap.

Ovšem důležité je uvědomit si, že ani ony příběhy druhých samy o sobě nejsou, a ani nemohou být „zjevenou“ pravdou: mají svá bílá místa, jsou nesourodé a často mohou jen zakrývat další nespravedlnosti.

Jako v případě italské herečky a režisérky Asie Argentové, která spolu s dalšími ženami promluvila o sexuálním zneužívání ze strany amerického producenta Harveyho Weinsteina. Nedávno vyšlo najevo, že sama zneužila herce, který byl v té době pod věkovou hranicí dospělosti. Hereččin příklad ukazuje, nakolik je tenhle vícehlas potřebný – a v dlouhodobém měřítku ozdravný. Ani Argentová, která byla mnohými médii rámována jako odvážná a obdivuhodná, totiž není nedotknutelná. A to je dobře.

V jejím případě – ale i v mnoha jiných – se navíc ukazuje, jak je proces převypravování stále životaschopný, že nedegeneruje. Uvyknout si na něj nemusí být snadné, ale ani se o to nepokusit znamená zacpávat si postupně uši, dokud se kolem nerozhostí úplné ticho. V tom tichu své vlastní příběhy sice ubráníme – zároveň ale poblíž už nebude nikdo, komu by je šlo vyprávět.