Článek
Genialita Geniální přítelkyně přitom tkví právě v tom, že všechny čtyři knihy lze číst na mnoha úrovních, aniž by bylo nutné si je všechny pro sebe pojmenovat. Knihy fungují jako eseje nad (ne)možností revolty, jako úvahy o autorském procesu, jehož výsledek některé události nutně zúží a zploští, jako studie o změnách ženského těla, jako dokument o mateřství a jeho (často smlčovaných) limitech, jako příběh o sesterské lásce (ve smyslu lásky k blízké osobě, nikoli nutně k příbuzné), jako zamyšlení nad nespolehlivostí paměti nebo jako manifest potřebnosti solidarity mezi utlačovanými.
Vypravěčka příběhu, spisovatelka Elena, vzpomíná na své dětství a dospívání, které prožila coby dívka nejprve v chudé neapolské čtvrti, v prostředí, kde bylo násilí na denním pořádku, a později také na dospělost strávenou především ve Florencii. Výraznou osobou v jejím životě je přítelkyně Lila, se kterou se poměřuje, ke které vzhlíží, kterou lituje a kterou chce od sebe čas od času natrvalo odehnat. Jsou to však právě vazby k ostatním ženám, které mohou hrdinku, a ostatně nejen ji, vyvést k podobě lepšího světa.
Kdo jsou „majitelé kódů“?
Elena Ferrante napsala ve svém březnovém sloupku pro britský deník Guardian, že odmítá mluvit špatně o jiné ženě, i když ji dotyčná třeba právě smrtelně urazila. Ferrante pokračuje, že se cítí být povinována tuto pozici přijmout proto, že si je vědoma situace ostatních žen a ví, že všem – ať už jsou chudé, nebo bohaté, vzdělané, nebo nevzdělané, s dětmi, nebo bez dětné – byl svět „otráven“ tisíciletími mužské dominance.
Mat Collishaw: Ganymede (2007), k vidění na autorově výstavě Standing Water v pražské Galerii Rudolfinum do 8. července 2018.
Následně dodává, že se ženy často učí nebýt příliš vidět – nebýt příliš štědré, nezávislé nebo agresivní. Přílišné množství jakékoli kvality totiž může vyprovokovat násilnou mužskou reakci a také nepřátelství ostatních žen, které jsou zvyklé mezi sebou o muže bojovat. V důsledku toho je ženská moc dušena – možná potěšení, jazyk i ctnosti jsou vepsány do hierarchie mužských kódů, které ale samotným ženám doopravdy nepatří. Ani po sto letech feminismu tak nemůžeme být samy sebou, píše Ferrante.
Právě to, kdo vlastní nepsané kódy, podle nichž funguje společnost, je jednou ze zásadních otázek celé tetralogie. Neštěstím vypravěčky Eleny je, že se celý život snaží do této úzké privilegované elitářské skupiny „majitelů kódů“ proklouznout. Nejprve pomocí vzdělání, psaní, později se přivdá do „lepší“ společenské vrstvy. Jenže namísto pocitu zadostiučinění se dostavuje pouze rozčarování a odcizení. Elena nikdy nezíská moc k ovlivňování světa kolem sebe, v což jako dívka doufala. Její inteligence je „bez tradic“, jak říká v rozčílení její tchyně, a je stále nahlížena v limitech rolí matky, manželky a dcery z chudé rodiny. K poznání, že může svět kolem sebe proměňovat právě skrze spolupráci s ostatními utlačovanými a vzájemností mezi nimi, dospívá Elena až ve zralém věku.
Zcela ústřední roli v této nutné síti vzájemnosti a solidarity hraje vztah s matkou. Elena tvrdí, že bez lásky ke své rodičce je žena ztracená a stává se vynálezem muže. A především poslední díl Geniální přítelkyně je v tomto ohledu nemilosrdný – ačkoli se sama Elena se svou matkou smíří a ke konci života o ni pečuje.
Ona ztracená holčička z podtitulu čtvrtého dílu pak odkazuje k násilnému nepřirozenému vyzmizíkování pouta mezi matkou a dcerou. „Ztracenými holčičkami“ jsou tu ale v přeneseném smyslu i Elena a Lila – a vlastně všechny ostatní ženské postavy série. Jejich jedinou nadějí je obrátit se jedna k druhé, a být tak znovu nalezeny a objeveny – tentokrát pomocí svých vlastních kódů, jež jim plně náleží.
Těmito zásadními kódy jsou především jazyk a schopnost dokázat jím pevně uchopit svět kolem sebe. Právě náhled na funkci, význam, a hlavně moc jazyka se v průběhu čtyř dílů podivuhodně mění.
V prvním díle tetralogie byl jazyk chápán jako možnost, jak se dostat „ven“. Elena a Lila snily coby dívky o tom, že napíšou dílo stejně dobré a slavné jako Malé ženy a podaří se jim uniknout z chudoby a násilí. Ve druhém díle šlo o způsob, jak se vyhnout roztřepení – stavu, který několikrát zažije Lila, kdy se rozplývají okraje do té doby bezpečných a známých osob a věcí, které se spájejí do sebe v nových děsivých tvarech a souvislostech. Ve třetím díle byl jazyk především způsobem, jak získat uznání a stvrdit vědomí vlastní důležitosti. A v díle čtvrtém vypravěčka Elena píše: Slova byla plna významu jen tehdy, když jsem je přikládala na určité události z naší čtvrti – jinak zůstávala schváleným materiálem se zaručeným účinkem.
V poslední části začíná být Elena ostražitá k některým svým nabytým přesvědčením i k samozřejmosti, s jakou je hlásá. Ve stáří pak přestává věřit tomu, že samotný text dokáže něco změnit, pohnout sociální realitou. Dostavuje se nedůvěra v sebejisté uchopování složitosti reality slovem a nechuť k některým vlastním starším knihám a textům.
Tento proces je spuštěn článkem, který Elena s Lilou společně napíšou a v němž pojmenovávají některá z mnoha provinění bratrů Solarových, mafiánů, kteří roky ovládají čtvrť, kde obě vyrostly. Text nemá zdaleka takový dopad, jak obě přítelkyně čekaly. Na trestní stíhání je to málo informací a jediný výsledek je, že se za článek dostane Eleně uznání a okruh jejích čtenářů a čtenářek se rozšíří. Spravedlnost však nepřijde.
Mat Collishaw: Insecticide 15 (2009), k vidění na autorově výstavě Standing Water v pražské Galerii Rudolfinum do 8. července 2018.
Přes všechny tyto nástrahy a selhání zůstává v Geniální přítelkyni snaha ukotvit svou zkušenost, svůj příběh i příběhy kolem do slov jediným způsobem, jak uchovat tvar lidí a věcí, jak zabránit jejich roztřepení. Ačkoli je to způsob nutně nedokonalý a zkratkovitý, lepší ve světě tetralogie není.
Tušení děsivých hlubin
To, že česky vyšel poslední díl série, zároveň otevírá prostor položit si pár otázek o čtenářském úspěchu Geniální přítelkyně jako celku. V našem kontextu je určitě třeba vyzdvihnout překlad Alice Flemrové. Ve Spojených státech je Ann Goldsteinová, jež převádí texty Ferrante do angličtiny, hvězdou, která je zvaná na mnohé besedy a panely. Alice Flemrová by si za svou práci rozhodně také zasloužila pozornost – její jméno však například mezi nominovanými na letošní Magnesii Literu za překladovou knihu bohužel chybělo.
V rámci české i světové literární kritiky se u některých čtenářských hitů hovoří o takzvané infantilizaci literatury, tedy o zjednodušování a zplošťování příběhů a jejich podání tak, aby byly v prvé řadě napínavé a líbivé. I pokud tento náhled přijmeme, jsou podobné námitky v případě Geniální přítelkyně liché. Své důležité místo zde totiž mají nezodpovězená a vlastně i nezodpověditelná mystéria života. Za mateřstvím, milostným vzplanutím, krátkodechým úspěchem, ale i přátelstvím je u Ferrante vždycky cítit něco hlubokého, nebezpečného a nelítostného, co se může při chvilce nepozornosti dostat na povrch.
Výtečně to ostatně zpodobňuje krátký popis, když Elena ve druhém díle s podtitulem Příběh nového jména plave v moři: Podívala jsem se pod sebe, a to byla chyba. Azurová bezprostředně přecházela do tmavomodré a pak temněla jako noc, třebaže slunce zářilo, hladina moře se leskla a po nebi se táhly bělostné obláčky. Uvědomila jsem si tu hlubinu, pocítila jsem její tekutost bez záchytných bodů, připadala mi jako jáma plná mrtvých, z níž mohlo vmžiku cokoli vyplavat, dotknout se mě, chytit mě, zakousnout se do mě, stáhnout mě ke dnu.
Ve světě Geniální přítelkyně je každá životní etapa, každý rok a každá důležitá chvíle podbarvena vzdáleným, nepříjemným, přesto silným tušením podobné děsivé hlubiny, která je nezmapovatelná, ale vlastně stále přítomná. Co víc žádat od literatury než prolnutí tolika podstatných tematických rovin s obtížně popsatelnou existenciální úzkostí. Série Geniální přítelkyně je zjevením nazývána právem.
Elena Ferrante
Elena Ferrante Geniální přítelkyně
Elena Ferrante Geniální přítelkyně Příběh ztracené holčičky
Elena Ferrante Geniální přítelkyně Příběh ztracené holčičky Přeložila Alice Flemrová.
Prostor
Elena Ferrante: Příběh ztracené holčičky
