Článek
Všimla jsem si toho na svých dvacetiletých až třicetiletých kamarádech. A samozřejmě na sobě. Máloco nás nadchne.
Dřív jsem si myslela, že je to záležitost hlavně starší generace. Neschopnost zamilovat se, do filmu, do knížky, do fotky, to je fuk, hlavně do něčeho. S přibývajícím věkem se člověk, přirozeně, uzavírá do svého světa představ, názorů. Má pocit, že ty skutečně důležité věci už viděl. Ví, o co v životě jde. A nechce se mu pouštět do opravdového, poctivého dialogu s člověkem nebo dílem – nemá to zapotřebí, jeho názorem už jen tak něco neotřese.
U lidí, dejme tomu, nad padesát bych to tedy pochopila, ale u mé generace mě to děsí. Sama se často krotím, nechci vypadnout z jakéhosi vylhaného vyrovnaného postoje. Zážitky předávám ve zředěné formě – lhostejno, zda jde o historku nebo dojem z kina. Mluvíme z výše svých klidových režimů a to opravdové probíhá někde pod námi.
Nejhorší je, že tahle původně vnějšková lhostejnost se postupně zažírá dovnitř. Mám pocit, že ovlivňuje mé myšlení i jazyk. Když chci popsat něco, co mě nadchlo, nemám jak. V kruhu se mi točí slova jako „super“, „fakt dobrý“, „moc mě to bavilo“. Nesahám výš, cítila bych se nepatřičně.
Když jsem brečela na konci filmu Kaos bratrů Tavianových, kdy parta dětí běží z bílých písčitých dun do moře, mou největší starostí bylo, aby mi slzy oschly, než se v sále rozsvítí.
Jednou jsem zaslechla, že Hanebný pancharti od Quentina Tarantina jsou geniální film a oklepala jsem se. Ale jděte! Fajn film, to jo, ale geniální?
Ve skrytu duše těm přirozeným nadšencům pochopitelně závidím. Nemusí dokazovat svou diváckou/ čtenářskou zběhlost, chtějí jen předat dál svůj dojem. Pokud možno v co nejsyrovější, nejpravdivější formě.
Klára Kolářová
Trochu alibisticky z této emocionální neschopnosti částečně viním vysoké školství, hlavně umělecko-humanitní, o kterém můžu mluvit. Mladého člověka vede k tomu, aby se držel ve vymezeném neradostném prostoru budoucnosti. Bere mu iluze, často v dobrém úmyslu, ale společně s těmito iluzemi mizí i něco mnohem zásadnějšího. Na škole, kde jsme se učili psát články, nám připomínali veselý zemanovský výrok o tom, že žurnalisté jsou žumpa. Na škole, kde se učíme psát filmy, nám zas říkají, že scenárista je chudák, co se neprosadí. Opakujte to během tří bakalářských let a na konci máte partu čerstvých absolventů – sice bez závadných iluzí, ale taky bez energie. Vyhořeli, aniž by pořádně začali něco dělat.
Hlavně se ale bojím o ta velká slova samotná. Co když jednou vymizí z jazyka a zůstane jen halda neutrálních výrazů? To by bylo přece velmi… nemilé.