Kinematografie není doktor od záchranky, říká québecký režisér Denis Côté

Ano, první jiskru zažehla diskuse s mými kamarády. Vzpomínali jsme, jestli vůbec známe z posledních let nějaký film z Québeku, který by se napřímo zabýval sexualitou a ukazoval nahotu přirozeně. A na žádný jsme si nevzpomněli. Všechny ty odvážné, neotesané filmy ze sedmdesátých let, v nichž režiséři nestoudně svlékali své herečky s lacinými a neskrývanými obchodními ambicemi, jako kdyby neměly následovníky. Normy se změnily a zdá se, že naše kinematografie ve snaze dospět začala skrývat své méně slušné prvky.

Ta debata se rozjela jako vtip, ale začal jsem díky ní o tom tématu přemýšlet. Co opravdu stojí za tím, že z québeckého filmu zmizel sex? Může za to politická korektnost? Jsou naši filmaři moc bázliví? Může bílý heterosexuální muž jako já natočit vážný film, v němž bez nějaké lsti a upřímně zobrazí ženskou sexualitu?

Začal jsem si o tom něco načítat a posléze jsem zatoužil napsat hutný a intimní film s krásnými, impulzivními, ale křehkými postavami. Problémy v sexu, jeho nedostatek, oslava nevázané sexuality, s tím spojená deziluze – tohle všechno jsem chtěl zobrazit bez soudů či falešných pokusů o morální uvědomění. To byla moje výzva: zobrazit svět žen, aniž by mě nařkli ze sexismu, mizogynie a apropriace.

Vím, že o ženské sexualitě nevím nic. Ale právě to na tom bylo skvělé. Vždycky se snažím točit filmy o něčem, o čem nic nevím. Na mnoha jiných filmařích mi vadí, že dělají snímky pouze o tom, co znají až příliš dobře. Můj film je víc tápání ve tmě. Opravdu vím, o čem mluvím? Může to být ku prospěchu celého snímku? Takhle přemýšlet bylo docela stimulující. Ale i já jsem si musel udělat nějaké domácí úkoly v podobě rešerší.

Mluvit se všemi ženami zapojenými do našeho projektu. Střihače jsem vyměnil za střihačku, všechny herečky mi řekly svůj názor na scénář, především to, u kterých scén jim přijde očividné, že je psal muž. Taky jsem se setkal se sexuální terapeutkou. Po tom všem jsem byl odhodlaný vytvořit fikci stojící hlavně na co nejkomplexnějších postavách. Chtěl jsem zobrazit zraněnou ženskou sexualitu, která se ve veřejné debatě probírá jen zřídka. Byla to ovšem taková procházka po provaze ve stometrové výšce. Musíte pociťovat respekt, být opatrný, zároveň váš film nemůže vypadat, že se za něj stydíte. Jsem ale na sebe hrdý, jak jsem Takové to léto nakonec natočil.

Zkoumal jsem svět, co mi nepatří. Musel jsem se pohybovat opatrně. Ale říkal jsem si, že navzdory současné společenské náladě pořád není nic špatného na tom, když vás zajímá ten druhý.

Chtěl jsem, aby byl film rozmanitý, aby v něm vystupovaly ženy různého věku. Postava dvacátnice je typ, který potkáváme často. Dívka, co si myslí, že dospívá, když má sex s co nejvíce muži, a která se svým sexuálním životem ráda chlubí. Za pět let se většinou vdá, má rodinu a je v pohodě. Třicátnice zastupuje ženy, s nimiž se nejčastěji vídají sexuoložky – má za sebou zneužití, incest, rozkrytí jejích traumat trvá dlouho. A u poslední hrdinky, čtyřicátnice, nejde tolik o sex jako o psychické problémy. A mezi tyhle tři jsem hodil jednoho muže a terapeutku, která má doma milenku.

Neměl jsem nicméně potřebu natočit kontroverzní film. Nebo explicitní. Když se chci dneska podívat na porno, stačí zapnout počítač. Nebudu natáčet své erotické fantazie jako nějaký pětasedmdesátník, co patnáct let s nikým nespal. To vidíme v kině už tak moc často. Na uspokojování sexuálních fantazií mám svůj reálný život.

U ní i mnoha dalších filmů mi připadá, že se režiséři dopředu rozhodli, jaké problémy jejich postavy mají. Já k tomu přistoupil spíš s otázkou: „Mají ty ženy opravdu problém?“ To pak neanalyzujete nějakou nemoc, ale víc pozorujete, jaký kdo je. Kdo jsem, abych určoval, kdo má problém? Spolu s mým štábem záměrně neděláme z našich protagonistek oběti. Nemluvíme o tom, co je a co není dobré pro něčí sexuální zdraví. Chtěl jsem prostě říct, že existuje řada různých druhů sexuality a člověk by je měl primárně oslavovat a nenálepkovat ostatní za jejich volby.

Třeba mé spolupracovnici sexuoložce se moc líbila scéna, v níž nejmladší hrdinka u hřiště orálně uspokojí spoustu kluků. Nadchla ji představa společnosti, kde by tohle žena mohla udělat, aniž by ji někdo soudil.

Není to film o problému. Ani si nejsem jistý, jestli je to film o sexu. Takové to léto je spíš o lidských bytostech jako takových, jejich nedokonalostech, o tom, jak krásní všichni jsme. Je to rozvolněný záznam cesty několika žen, které to nakonec zvládnou – anebo ne. Neobsahuje scénu, která by byla voyeurská nebo šokující. Nechci vám ukázat něco, co jste ještě neviděli. Jde mi o to, abychom se zastavili a chvíli s těmi ženami pobyli. Aby s nimi diváci žili nebo se s nimi ztratili během těch abstraktních dní, které napůl připomínají prázdniny a napůl vězení. Každý ať si rozhodne sám, jestli mají problém. Třeba je tou nejvíc nemocnou postavou jejich terapeutka.

Snažil jsem se o uvolněnou atmosféru. Hlavně aby neměly pocit, že musí divákovi něco „sdělovat“. Nevedli jsme žádné dlouhé hovory o psychologii. Akorát Anne Ratteovou-Polleovou, německou herečku, která se jen kvůli našemu filmu naučila francouzsky, jsem nechal přečíst knihu historičky Carol Gronemanové, která pojednává o tom, jak mizogynie historicky určovala pohled na nymfomanii. Tahle kniha pro mě vlastně tenhle projekt skutečně odstartovala.

Ony mezi sebou moc neinteragují, nechal jsem je zaseklé každou se svým vlastním já. Panuje ale mezi nimi komunitní atmosféra. Nechtěl jsem mezi nimi vytvářet touhu, nečekejte žádnou lesbickou podzápletku. Taky jsem tam nechtěl mít křik, krizi, sebevraždu, revoltu. Všechno je klidné a jemné. Kamera na sebe neupozorňuje. Přál jsem si udělat hypersenzitivní film, který půjde proti všem očekáváním.

I když je naplněn intimním utrpením, Takové to léto je smířlivý snímek, bolestně krásný, který upřednostňuje tváře před těly. Prvotně se v něm zabývám láskou, sebeúctou, kontaktem a tím, co narušuje naši přirozenost. A takový film nemůžete natočit s tím, že skončí nějakým prohlášením. S tím, že zodpovíte všechny otázky.

Někteří filmaři se tak chovají. Jejich díla řeknou: ženy mají tenhle problém a takhle ho překonají, konec. Můj film nemá příběh. Pokud si po něm řeknete „O čem to vlastně bylo?“ – vezmu to jako kompliment. Kinematografie není doktor od záchranky. Což může diváky toužící po řešení a jednoduchých odpovědích zklamat. My jen otevíráme dveře. A nezavřeme je.