Když z ran vylézají červi. Alena Zemančíková nad rumunským dokumentem Kolektiv

Kdyby se jí to podařilo, pan Lazarescu by nejspíš přežil. Ale nepodaří se to, nemocnice jedna za druhou pacienta odmítají, nechtějí se takovým nevábným týpkem zabývat.

Tehdy mě na filmu šokoval vhled do rumunského zdravotnictví, kde ordinují vysoce kvalifikovaní lékaři vystudovaní na prestižních francouzských univerzitách, ale lidsky jsou to zcela necitelní, arogantní mladí muži, pro které ani kolegyně ze záchranky, natož pak chudý nemocný člověk, není žádný partner.

V tomto roce sbírá filmová ocenění rumunský dokument Alexandera Nanaua Kolektiv (získal Evropskou filmovou cenu, byl nominovaný na dva Oscary). Název snímku, který je u nás k vidění na HBO GO, je i jménem hudebního klubu, v němž propukl v roce 2015 požár a množství návštěvníků utrpělo zranění, především popáleniny. Příčinami požáru se ale film nezabývá, sleduje linii zraněných, kteří ještě dlouho po datu neštěstí umírali v nemocnicích, i když jejich popáleniny nebyly nutně smrtelné.

Hned v prvních minutách ministr zdravotnictví Rumunska stále dokola opakuje, že nemocnice v Bukurešti mají všechno potřebné. Vše, co by mohli pro pacienty udělat za hranicemi, udělá rumunské zdravotnictví také. Převézt nejtěžší případy na kliniku do Vídně, která se na popáleniny specializuje, rumunský stát nedovolí.

Hrdinou dokumentu je Cătălin Tolontan, novinář ze sportovních novin, který neúnavně pátrá po příčinách nepochopitelných úmrtí. Později se pozornost přesune k novému ministrovi zdravotnictví Vladu Voiculeskovi, jenž se rozhodne udělat v nemocnicích pořádek. A lyrickou hrdinkou je přeživší žena, performerka s amputovanými prsty, s protézou ruky.

Investigací se ukáže, že problém je v hygieně. Monopolní dodavatel dezinfekce do zdravotnických zařízení, firma Hexi Pharma, svůj výrobek ředí. Dezinfekce se potom ředí i v nemocnicích ovládaných zkorumpovaným vedením s politickými konexemi. V ranách se tak množí bakterie a infekce bují také na operačních sálech. O jedné zemřelé zazní, že měla bakterie i v uších, byť popáleniny samy nebyly nijak strašné. Vrcholem otřesnosti je záběr na ránu, kolem které se hemží červi.

Po sérii tiskovek, plných nekonkrétních blábolů a zmatených výkladů o testech dezinfekčních látek, odstoupí ministr zdravotnictví. Majitel firmy Hexi Pharma zahyne při autohavárii. Byla to nehoda, sebevražda, vražda? Politická moc se snaží mediální manipulací hodit vinu na novináře, který prý podnikatele „uštval“. Média čelí vyhrůžkám. Nastoupí nový mladý ministr Voiculescu (předtím praktikoval ve Vídni), leccos zjistí, ale vlastně si neví rady – systém je tak prohnilý ve všech složkách, že za půl roku, který má do voleb k dispozici, se reformovat nedá. Prozatím se snaží alespoň stopnout proces výběrových řízení na management i materiál. Volby ministrova strana prohrává a on končí. Ještěže se může vrátit do Vídně.

Dokumentární Kolektiv je brilantní kritické dílo, vypráví přehledně, věcně, emoce dostanou slovo při scénách s přeživší popálenou performerkou, ale ani tady nejde o žádné citové vydírání.

Film kromě korupce ve zdravotnictví ukazuje rovněž společenské nerovnosti prohlubující se po vstupu Rumunska do EU; je to vidět i na rozdílu mezi vnější štramáckou elegancí nejvýše postavených elit a vzhledu obyčejných občanů na demonstracích, na nichž je všechno, od brýlí přes účesy až po oblečení, obnošené a laciné. To spojení předstírané kultivovanosti s gangsterstvím! U jednoho naprosto nekompetentního manažera nemocnice, zabíraného v západním autě, dokumentaristé dokonce žasnou, jak může „s takovým ksichtem“ čemukoli šéfovat („ksicht“ v záběru je hrubý, primitivní, s opileckými otoky).

Kolektiv vznikl ve chvíli, kdy se zdravotnictví stalo světovým společenským tématem číslo jedna. Upozorňuje, že když mluvíme o zdravotnictví, zaklínáme se lidskými životy, ale myslíme na peníze. Po zhlédnutí filmu člověka napadne, jakou zvláštní krutostí je nadána rumunská společnost, kde se arogantní elity, zbohatnuvší po Ceaușeskovi bůhvíjak, téměř štítí řadových občanů. Ale pozor: hrůznost monstrózního podvodu s dezinfekcí připomíná naši metanolovou aféru, odmítání zahraniční pomoci scény z Chebu za covidu a společné znaky bychom našli i s vraždou Jána Kuciaka a jeho přítelkyně na Slovensku. Uchvácení státu jako prostředku k vlastnímu obohacení pro nás také není novina. Že veřejné peníze mizí v kapsách podvodných firem, to známe též. I lecjaký „ksicht“ se člověku vybaví.

O Rumunsku u nás dohromady nic nevíme, zjevně se o tenhle východoevropský stát s antickým dědictvím příliš nezajímá ani západní Evropa. Alexander Nanau, původně divadelní režisér, Kolektivem předvedl, čeho je schopná společnost, kde se zisk úplně oddělí od cíle, k němuž má výroba a obchod mířit. Společnost, v níž je člověk na posledním místě.