Článek
Román se ale nedotýká jen počátků Llosovy novinářské kariéry v padesátých letech, ale také dnešního seriálového šílenství. Fascinující na něm je, že dokáže i tak dlouho od svého vzniku přesně popsat zoufalství pojmu vytváření obsahu. Stejný pocit, jako mají vlastníci všech moderních streamovacích společností jako Hulu, Netflix nebo HBO, totiž že musí neustále produkovat nový a nový obsah, jinak se na ně předplatitelé vykašlou, mají v románu majitelé rozhlasových stanic.
Ti vysílali denně tři různé radionovely. Z nich se pak zrodily telenovely, které své předchůdkyně v rádiu převálcovaly. Podobně jako dnes telenovely válcuje, alespoň v Latinské Americe, Netflix. Podstata honby za obsahem ale zůstala nezměněna.
Llosovi peruánští rozhlasoví šéfové kupovali radionovely na Kubě. Předrevoluční kubánští tvůrci romantického braku na pokračování tehdy patřili k nejlepším na světě a své zboží prodávali na váhu, telegraficky – a draze.
Aby ušetřili, rozhodnou se rozhlasoví potentáti najmout bolivijského barda Pedra Camacha, který chrlí jako parní stroj seriál za seriálem. Navíc splňuje ideál dnešních koučů osobního růstu – svou práci dělá celým srdcem a vidí v ní hluboký smysl. Každou hodinu vyprodukuje jeden díl, žije střídmě a pije mátovo-meduňkový čaj. O jiné umění se nezajímá, aby si nekazil styl, čte jen citáty slavných.
Nádherná a v naší koronavirové době opět aktuální je část, v níž se tahle sopka chrlící seriály trošku zblázní a začne namísto vztahových zápletek množit katastrofy. Potřebuje totiž trochu vyčistit stůl a pozabíjet pár postav. Ty se v autorově hlavě rebelantsky pletou a přeskakují ze seriálu do seriálu.
Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka, novinářka a hispanistka.
Podobný pocit mohou dnes mít i lidé v karanténě sledující od rána do večera Netflix. Tamní seriály – stejně jako ty od Pedra Camacha – člověk lehce zamění za jiné. Také stejní herci se často objevují hned v několika najednou. Až by člověk někdy na ten umělý svět s chutí poslal nějakou pořádnou katastrofu, aby vyčistil obrazovku a mohl začít pěkně znova.
Llosova kniha je ale především o tom, v čem vlastně spočívá umění psát. Je to řehole a naprostá oddanost svému poslání? Tohle kritérium však může naplňovat stejně dobře Vargásek smolící jednu povídku tři měsíce s vědomím, že ji nikdo nebude chtít vydat, jako Pedro Camacho se svým geniálním citem pro to, co si publikum žádá.
Llosa si v románu zahrává s oběma možnostmi a jako vždy ve svých knihách dokáže namíchat přesně vyvážený koktejl vysokého a nízkého. I on totiž kdysi poslouchal seriály svého přítele se zatajeným dechem.
