Když se křivda táhne dějinami. Markéta Pilátová a Dolores Baťová o Janovi Antonínu Baťovi

Dolores: Pracovaly jsme na ní společně dva roky. Mám doma spoustu dokumentů, dopisů a jiných materiálů k tomu našemu případu. Taky osmapadesát knížek, které Jan Antonín Baťa napsal, a pět sbírek jeho básní. Markétu jsem znala jako učitelku češtiny tam u nás v Brazílii, tak jsem jí řekla, jestli se na to nechce podívat, že je jí všechno k dispozici. A ona přečetla jednu věc, druhou, pak se mě vyptávala, já jí něco vyprávěla – a ona začala psát. Jsem strašně ráda, že se to povedlo. A hlavně že Markéta dokázala zachytit ducha toho příběhu. Když její román čtu, je to jako film.

Dolores: Víte, když můj děda v roce 1965 zemřel, bylo mi už osmnáct, jsem jeho nejstarší vnučka, a tak si toho dost pamatuju…

Markéta: Fascinovala mě možnost využít dva různé způsoby historické práce, a přitom si zachovat svobodu spisovatele a napsat román. Mohla jsem pracovat jednak s tvrdými fakty, která jsem nacházela v denících a v dopisech, a zároveň jsem před sebou měla přímého svědka té doby. A do toho se vynořovala různá bílá místa, protože Dolores si samozřejmě nemůže pamatovat všechno, a ani není úplně vše zachováno v dokumentech. A tahle bílá místa jsem si mohla sama zaplnit.

Dolores: Ano. Stalo se to mockrát.

Dolores: Poslechla.

Markéta: Samozřejmě se taky občas do rozporu dostalo Doloresino vyprávění a ona tvrdá fakta. Například u postavy Jindřicha Waldese, pražského továrníka židovského původu, patentkového krále, si Dolores vůbec nebyla jistá, že by ho Jan Antonín Baťa znal… A já našla dokumenty, které potvrzovaly, že politik a národohospodář Hugo Vavrečka varoval Baťu a ten zase Waldese, že po nich půjde gestapo. Waldes však na tohle varování nedbal. Oni měli s Baťou na emigraci každý trochu jiný názor: Baťa chtěl zachránit, co se dá, a znovu vybudovat firmu v zahraničí, Waldes zůstal doma, říkal, že potřebuje mít své lidi ve své fabrice. Myslel si, že i Němci budou potřebovat někoho s know-how. Mýlil se – poslali ho do koncentračního tábora.

Dolores: To, že jsme se i v zahraničí drželi českých kořenů, nám umožnilo překonat všechny naše problémy, všechny překážky, a nebylo jich málo. Jan Antonín Baťa se nikdy nepostavil ke své rodné zemi zády, byl vychováván a své děti i vnoučata vychovával v češství. Žili jsme kvůli tomu ve dvojí realitě: vzpomínalo se na Zlín, na Prahu, na sníh, i ve slunné Brazílii se slavily české Vánoce, jedlo se české jídlo, doma se mluvilo česky. Sama se už třicet pět roků snažím v Brazílii šířit českou kulturu: založila jsem čtyři taneční soubory. A pokaždé, když sem přijedu, vracím se domů. Přitom jsem se narodila a vyrostla v Brazílii.

Dolores: Doprovázela jsem do Prahy skupinku brazilských advokátů. A najednou jsem se – ve Svatovítském chrámu – rozbrečela a nemohla přestat. Chudáci advokáti, nikdo z nich neuměl česky, všechno jsem jim musela vysvětlovat a u toho mi tekly slzy. Přešlo mě to až druhý den. Nikdy předtím ani potom se mi nic podobného nestalo. Ozvalo se něco strašně citlivého a bolavého. Ono s emigrací to je, jako když se vezme květinka i s kořeny, přesadí se jinam a není vůbec jisté, jestli se tam ty kořeny uchytí. Tak nějak se emigrant cítí.

Markéta: Na Janovi Antonínu Baťovi mi přišlo nejsympatičtější, že chtěl cíleně a systematicky udělat z Čechů světoobčany. Tím si získal moje srdce. Zároveň je deprimující, že se mu to nedařilo. Tedy povedlo se to u zaměstnanců, které poslal do světa. V devadesáti devíti procentech případů tam díky baťovácké škole a morálce prorazili. Ovšem u Čechů doma to Janu Antonínovi strašně přitížilo. Říkal jim pořád dokola, že by měli být něco jiného, než jsou. A Češi nechtějí slyšet, že by se sebou měli něco dělat. On navíc nebyl diplomat a říkal to na plná ústa. Tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou. Já mám stejný názor. Češi jsou zhruba stejně početní jako Holanďani, ale ti mají úplně jinou vizi, jinou schopnost rozletu – a platí to od ekonomiky po literaturu.

Dolores: Svého času na Zlínsku umíralo padesát procent lidí předčasně – kvůli zimě a hladu. Nezaměstnanost tam byla obrovská. A strýc Tomáš, zakladatel firmy, se tomu postavil a prohlásil: Já se o to postarám! A jak řekl, tak udělal. Zaměstnanci u Bati nebyli žádní otroci, byli vychováváni k tomu, aby se z nich stali schopní, kompetentní a svobodní lidé. Komunisté se neměli čeho chytit, neměli co proti Baťům použít. A proto je tak nenáviděli.

Dolores: Jana Antonína Baťu obvinili, že za války nepodporoval Benešovu exilovou vládu a vůbec odboj. Což není pravda. Na Slovensku platil osm set partyzánských buněk, které bojovaly proti Němcům. V jednom případě dosáhla jednorázová finanční podpora šesti miliónů korun! Když se čeští piloti v Anglii ocitli v druhořadé pozici, protože neměli vlastní letadla, koupil jim tři spitfiry. Když žil ještě v Americe, přijel za ním ministr Jan Masaryk a dědeček mu jen tak vypsal šek na deset tisíc dolarů. Všechny jeho firmy posílaly část svých zisků do Londýna…

To obvinění byla jedna obrovská lež, na jejímž základě pak zkonfiskovali náš majetek v Československu. V roce 1945 byla firma znárodněna, zákon mluvil o finanční náhradě a ten soudní proces o dva roky později byl vymyšlený tak, aby nám ji nemuseli vyplatit. Když celý případ v roce 2007 otevřeli znovu, zjistili, že neexistuje jediný důkaz, který by obvinění mého dědy podepřel – a byl rehabilitován. Od té doby jsme celkem jedenáctkrát český stát neúspěšně žádali, aby nám tu náhradu vyplatil. Já vím, je to hodně peněz, ale proč nás aspoň nepozvou, abychom si sedli a nějak se dohodli?

Na druhou stranu si nepamatuju, že by si Jan Antonín Baťa někdy stěžoval. Nikdy od něj nic takového nezaznělo.

Markéta: Určitě, zároveň mě ale zajímalo, co teď říkala Dolores. Že si Jan Antonín nikdy nestěžoval, ačkoli musel prožívat hluboká vnitřní dramata. A také mě zajímalo, jak to ovlivnilo jeho potomky v dalších generacích.

Myslím, že třeba Dolores to nese jako velkou emocionální zátěž, že má pocit, že je jejím údělem křivdu na dědečkovi odčinit. Ta událost se táhne dějinami – a to je to, o čem jsem chtěla psát. V rodinách Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech, se stává, že to nejhůře nedopadne na syny a dcery obětí, ale až na jejich vnoučata, protože první generace se s tím ještě nějak vyrovná, ale druhá už ne – její utrpení není jakoby nikdy dostatečně velké, protože prarodiče trpěli mnohem víc. Zajímala jsem se o to, jak rány osudu ovlivňují nejen někoho, kdo je schytá přímo, ale také toho, kdo je schytá nepřímo.

Markéta: Ale ten krok nenásledoval. Jan Antonín Baťa byl ve své době jedním z nejvlivnějších lidí v Československu. A byť jsme ho úspěšně vymazali z naší paměti, v jakémsi českém kolektivním podvědomí pořád přežívá. Hrozně se do nás zaryl, a zároveň o něm mnoho nevíme. Pleteme si ty Bati, netušíme, kdo byl zakladatel, vnuk, syn, kdo strýc. Politici se nechávají fotit v Baťově mrakodrapu, v pověstné jednadvacítce, v technickém zázraku třicátých let, ale vůbec jim nedochází, že to není jejich. Že to není státu, že to není města Zlína, že to patří potomkům člověka, kterého ten stát očistil, ale majetek mu nevrátil. Myslím, že bychom se k tomu měli jako Češi nějak postavit.