Když laťku položíte na zem. Poslechla jsem si třicet nejpopulárnějších českých podcastů

První dojem z toho intenzivního týdne bych přirovnala k situaci, kdy premiérově běžíte maraton. Nijak zvlášť se na to nepřipravujete. Poté, co si roky běháte jen tak pro radost a po malých vzdálenostech, prostě zareagujete na výzvu kamaráda. Maraton uběhnete, i když s blbým časem (tenhle text taky odevzdávám později, než jsem slíbila), a ještě v cíli se z té nálože pozvracíte. Jediné, co vás v první chvíli těší, je pocit, že jste to zvládli. Několik dní jste potom v šoku z toho, co jste zažili, a víte, že už si to v životě nezopakujete. Ale zároveň o tom můžete mluvit, protože byť nejste zkušení běžci, tak jste si tím prošli, a tudíž můžete o svém prožitku podat osobní zprávu.

Nejen v Česku je nejoblíbenějším podcastovým žánrem takzvaný true crime – po boku se zpravodajskými podcasty. Což platí pro obecnou kategorii zmíněné ankety i veřejnoprávní podkategorii. Co se však liší, je způsob zpracování: mimo veřejnoprávní instituce jako by neplatila žádná pravidla – technická, etická, žánrová… prostě žádná.

Absolutní vítěz ankety Podcast roku 2023, Opravdové zločiny, je dílem dua Lucie Bechynková a Bára Krčmová, (někdejších) moderátorek Evropy 2. Už proto je podcast technicky zajištěný důstojně a splňuje ty nejzákladnější požadavky, jako jsou čistě zaznamenaný hlas bez okolních rušivých zvuků a konzistentní hlasitost. Což není samozřejmost – i v žebříčku Podcast roku najdete spoustu titulů, jež tato základní kritéria nesplňují.

Přestože Opravdové zločiny nejsou nijak editované, moderátorky většinou dokážou převyprávět kriminální příběhy smysluplně, a udržet tak pozornost posluchače po celou dobu stopáže jednotlivých dílů.

Formát je nastavený jednoduše a funkčně: true crime podcast, kde se v každém díle převypráví dva zločiny (většinou zahraniční, velmi často z USA). Jeden příběh vybírá a vypráví Bechynková, druhý Krčmová; společně je pak glosují a „domnívají se“. Zločiny to jsou převážně brutální a šokující – a ležérní, často familiární způsob, jakým o nich moderátorky mluví, je pro mě osobně eticky za hranou.

Obsah je převzatý z médií, autorky podcastu jsou v podstatě kurátorkami internetového obsahu zabývajícího se zločiny a zprostředkovávají ho českému publiku.

Velmi podobný, ovšem na zpracování bohatší a rozhodně poutavější je podcast Kriminálka (5. místo v anketě Podcast roku), za nímž stojí Český rozhlas.

Veřejnoprávní instituce má pro výrobu audio obsahu veškeré potřebné technické zázemí a personální zajištění a tomu odpovídá i kvalita: Kriminálka je poutavá, důkladně vyrešeršovaná a unikátně zpracovaná.

Každý díl pojednává o jednom konkrétním zločinu, jenž se stal v Česku. Kromě moderátora Miroslava Vaňury v podcastu hovoří policisté a vyšetřovatelé, případně další osoby související s konkrétním případem.

Oproti Opravdovým zločinům, které mají jako jediný přidaný hudebně/zvukový prvek znělku, nabízí Kriminálka poměrně bohatý a sugestivní sound design, který pomáhá posluchače vtáhnout do příběhu.

Kriminálka je zkrátka o několik levelů výš. Tak proč se umístila až na pátém místě, za Opravdovými zločiny i za ještě šílenějšími Krimi příběhy? A jak to, že autorky Opravdových zločinů naposledy bodovaly též v soutěži Křišťálová lupa a jsou nejposlouchanějším českým podcastem na platformě Spotify, a tedy zřejmě nejúspěšnějším českým podcastem vůbec?

Klíčem totiž není samotný obsah ani zpracování, ale práce s komunitou, tedy s fanouškovskou základnou, kterou zvládá dvojice autorek podcastu na výbornou.

Z čeho všeho se taková komunikace skládá? Například své posluchače neustále oslovují a dávají jim najevo, že jsou součástí komunity „zločinožroutů“. Povzbuzují je k tomu, aby se stali členy klubu (předplatiteli), a dostali se tak k novým dílům dřív než ostatní a měli přístup k bonusovým epizodám. Vytvářejí speciální díly složené jen z příběhů sledujících. Nabízejí vlastní bohatý merch operující s hesly Opravdové zločiny nebo Jsem zločinožrout!. A taky přicházejí s vlastní live show.

Vedle toho jde komunikace Kriminálky i dalších veřejnoprávních podcastů nedynamicky standardními cestami. Veřejnoprávní instituce, celý velký dům plný odpovídajícího zázemí včetně týmu odborníků na marketing, v tomto nedokáže konkurovat ani mnoha dalším autorům, přitom často nadšencům, co vytvářejí obsah ve vlastním pokojíčku.

Bechynková a Krčmová jasně říkají: „Jsme jedny z vás, se všema chybama a slabinama, a tohle všechno děláme pro vás, protože jste si o to řekli nebo napsali…“ Naproti tomu v Českém rozhlase profesionálně předloží velmi dobře vyrobený produkt, který ale není ohebný a ve své podstatě k posluchačům nemluví.

Zatímco anglosaské prostředí chápe podcast jako primárně auditivní formát, u nás se pod podcastem rozumí rovnocenně též video. Tomu odpovídá přístup většiny českých podcasterů, kteří tentýž obsah distribuují jak na video platformy, tak na všechny podcastové platformy. Většina z nich sedí ve studiu, kde je kromě mikrofonů i kamera.

Mezi podcasty, v nichž je video opravdu jen doprovodem, kdy nevnímáme nic víc než mluvící hlavy, patří například fotbalový Kudy běží zajíc (24. místo). Autoři tu na první poslech i pohled rezignují na technickou kvalitu. Je to trochu erudovanější hospodský pokec o fotbale a ledabylá technická kvalita tento styl hovoru jen podtrhuje. Jasně na stůl vyložené karty ale paradoxně prohlubují autenticitu projevu.

Někdy ovšem podcasteři ve videu stříhají a dodávají do něj krátké klipy nebo fotografie. Mezi tento typ pořadu patří zmíněné Krimi příběhy (4. místo). Autorka ve video verzi ukazuje fotky a další doplňující materiály k jednotlivým zločinům (například pokud se mluví o tom, že oběť měla ráda zvířátka, zničehonic koukáte na zvířátka).

Krimi příběhy jsem si nejprve pustila jen jako audio a zaujalo mě, jak zvláštní měly temporytmus, trochu divné, ne úplně přirozené pauzy. Jelikož má autorka a moderátorka v jedné osobě velmi mladý hlas, zvědavost, jak asi vypadá dívenka, co ji tak fascinují ty nejhorší zločiny, mě dovedla až na YouTube. A zjistila jsem, že slečna naštěstí není dítě a že video obsah je bohatší než audio, čímž se vysvětlilo zvláštní tempo mluveného slova.

O nějaké formální ani obsahové kvalitě se tu vůbec nemá cenu bavit, ale mám ráda bizarnosti, takže mě Krimi příběhy vlastně celkem bavily. Vysloveně mě rozesmálo, když autorka svým dětským hláskem mluvila o příšerných zločinech a zároveň se stejnou emocí v hlase (tedy žádnou) vsunula do vyprávění gratulaci patronům podcastu: „Chtěla bych popřát vše nejlepší k narozeninám hned několika patronům nebo patronkám. Zpětně přeju vše nejlepší Ondřejovi a v lednu slaví narozeniny Monika, Lukáš a Denisa. Všem vám přeju vše nejlepší a moc vám děkuji za podporu. Teď už pojďme na příběh. Svoji poslední oběť si Keyes vyhlédnul…“

„Když laťku položíte na zem, vždycky ji přeskočíte,“ říká se v podcastu Buchty (21. místo).

Prohlásit, že nemáte rádi podcasty, je stejné, jako když řeknete, že nemáte rádi knihy, protože jste jich pár přečetli a přišly vám pitomé.

Ovšem pokud jste nuceni vybírat jen z lokální nabídky podcastů, třeba protože neovládáte cizí jazyk na nezbytně výborné úrovni, mohla by se vám tahle mrzutá zkušenost opravdu stát. Z poslechu úspěšných titulů letošního ročníku ankety Podcast roku se jeví, že jsou české podcasty ve své drtivé většině obsahem mělké a takzvaně na jedno použití. Podobně jako zpravodajství, kde se ke staršímu obsahu ani k obsahu již poslechnutému nemá smysl moc vracet. A bohužel „jednomu použití“ zpravidla odpovídají i čas a energie autorů daných podcastů vložené do jejich výroby.

Zrovna podcastový žánr true crime se těší celosvětové oblibě. Tvorba jde hlavně dvěma směry: buď se díly každý týden věnují novým případům, nebo se dělají uzavřené série, které jeden případ zpracovávají dopodrobna. Tyto podcasty jsou potom trvanlivější a je smysluplné se k nim opakovaně vracet: jako když si chcete znovu přečíst již přečtenou knihu nebo znovu vidět již zhlédnutý film.

Takovými podcasty jsou v našem prostředí Matematika zločinu (2018), Pohřešovaná (2020) nebo Prohnilí, kteří se v letošní anketě Podcast roku umístili na 58. místě.

Podcasty nutně nemusejí znamenat rychle vyrobené, spotřební zboží. Není tak nutné se při první (nebo i třicáté) špatné zkušenosti vůči nim vyhranit a už je nikdy neposlouchat. Jen je nutné se v tom neskutečném množství vyrobeného obsahu zorientovat – a v tom vám anketa Podcast roku moc nepomůže.