Kdo ochočí tyranosaura? Jakub Rákosník o dějinách sporů mezi přírodními a humanitními vědami

V minulých týdnech vody domácího veřejného prostoru rozvířily otázky české vědy a jejího financování, když se některé humanitně orientované fakulty odhodlaly ke stávce spojené s demonstrací v pražských ulicích. Nemíním zde válčit o vzácné finanční zdroje. Chci spíše reflektovat lidské vědění, kompatibilitu různých druhů vědy a potřebu jejich vzájemné provázanosti.

Dějiny vědy máme tendenci si představovat jako lineární příběh od primitivních počátků ke stále sofistikovanějším moderním postupům. Nejsou snad Pythagoras nebo Eukleidés úctyhodnými postavami i pro dnešní matematiku? Neskládají lékaři svou Hippokratovu přísahu? Ostatně i my historikové rádi připomínáme, že počátky našeho oboru sahají až k antickým velikánům Hérodotovi a Thúkydidovi.

Moderní věda, jak ji známe dnes, je nicméně daleko mladšího data. Před 16. stoletím bychom ji hledali jen těžko, a to i mimo evropský svět, jakkoli většina z nás má alespoň povědomí o oslňujících výkonech čínských a arabských středověkých učenců.

Význam středověku pro dnešní lidstvo z hlediska vývoje našeho vědění spočívá v něčem jiném. Zdeněk Neubauer kdysi skvěle vyjádřil ideu univerzity, kterou označil ve studii Pluralita světů a jednota vědění za „snad nejkrásnější květ naší kultury“.

Cílem univerzity, jak ji stvořil vrcholný středověk, bylo zdraví. Teologická fakulta se starala o zdraví duše. Medicína o zdraví těla. Právnická fakulta měla na starost zdraví společnosti. A filosofii, tedy svobodným uměním, přináleželo pečovat o zdraví vědění, jeho jednotu a bezrozpornost.

Není překvapující, že přírodovědecká fakulta chyběla. Přírodní vědy totiž neměly co zajímavého zkoumat, jednotliviny světa se stále proměňovaly, vznikaly a zanikaly, a tedy neposkytovaly podle tehdejšího chápání žádoucí objekt pro vědecké poznání.

Až z intelektuálního bouření renesance povstalo nové rozumění světu a kosmu, které ve svých důsledcích proměnilo i univerzity. Tuto proměnu symbolizoval koperníkovský obrat, jenž ze Země učinil jen nebeské těleso. Veškerá realita se proměnila na pouhá proměnlivá uskupení atomů. Fyzická realita se stala tím správným předmětem zkoumání a ke slovu přišly proti předchozí scholastické tradici empirické metody. A teprve z této proměny nazírání na to, co je skutečné, vzešla naše moderní matematizovaná a experimentální věda.

Začal tím proces, jehož výsledek známe: filosofie přestává být pro přírodovědu krůček po krůčku potřebnou a užitečnou. A ostatní tradiční fakulty také časem ztrácejí na významu: „Buď se dostávají do područí přírodovědy (medicína), nebo pozbývají status vědeckosti vůbec: stávají se studiem pouhých konvencí a mínění (právo) či nicotných zásvětnických iluzí, pro něž není ‚ve skutečnosti‘ místo (teologie),“ dodává Neubauer.

Zatímco kdysi byl pojem univerzity odvozen od univerzálního, tedy všezahrnujícího vědění, s modernizací začal tento rozměr slábnout. Navzdory humboldtovským snahám o uhájení univerzitní jednoty vědění z přelomu 18. a 19. století dospěl vývoj až do dnešního stadia, kdy jsou univerzity jen konglomerátem nesourodých, vysoce specializovaných pracovišť, jež spolu nemají společného vůbec nic – krom IČO a DIČ pro potřeby účetnictví.

S pokroky přírodovědy dlouho panovalo přesvědčení, že podobným způsobem bude možné studovat i společnost. Tak jako pro fyzikální svět platily Newtonovy zákony, očekávalo se, že obdobné zákonitosti budou dříve či později odhaleny i pro svět sociální. Teprve v druhé polovině 19. století převládlo přesvědčení o marnosti takového očekávání.

Namísto dosavadního optimismu ohledně jednotné vědy přišli němečtí novokantovci s myšlenkou, že existují dva druhy věd, které spolu nemají nic společného. Není to tak, že by jedny byly lepší a druhé horší, jsou zkrátka jiné. První jsou schopny formulovat pravidelnosti ve formě zákonitostí – to jsou vědy přírodní. Druhé se zabývají lidským jednáním – to jsou vědy humanitní.

Podstatu lidského jednání tvoří smysl. A tento smysl je u každého z nás a u každého konkrétního jednání jedinečný. Někdy jednáme určitým způsobem, abychom něčeho dosáhli (jednání účelové). Jindy se nějak chováme, protože je to tak správné (jednání hodnotové). Někdy protože se to tak dělá od nepaměti (jednání tradiční). A někdy jsme vedeni třeba jen obyčejným vztekem (jednání afektivní).

Naopak dle dosavadních poznatků přírodovědy jsme přesvědčeni, že fyzikální částice svému pohybu smysl nedávají a ten se řídí úplně jinými principy. I v biologii si v drtivé míře při vysvětlení pohybu v biosféře vystačíme bez kategorie smyslu.

Problém tedy není v tom, že by humanitní vědy měly méně exaktní metodologii. Rozdíl je v předmětu zkoumání, v tom, že o něm jsme schopni učinit jen méně exaktní výpovědi. Smysl jednání člověka je totiž vždy jedinečný, proměnlivý a těžko předpověditelný pro budoucnost. To však neznamená, že se nám nevyplatí se jím zabývat.

Tato nedostatečná exaktnost je jedním z oblíbených terčů kritiků humanitních věd. Neméně často bývá zmiňována i jejich neužitečnost. Aplikace jejich poznatků do výroby s dopadem v podobě růstu HDP bývá skutečně spíše výjimečná. Znamená to ale, že jsou neužitečné?

Ponechám stranou argumenty, které se zaměřují na otázku, proč by zrovna hospodářský růst měl být alfou a omegou existence společnosti, když lidstvo od nejhlubšího pravěku až do novověku nic takového neznalo, neusilovalo o to, a přesto nevymřelo. Naopak s hospodářským růstem se možná ocitá na prahu vymření v důsledku ekologické katastrofy. Zaměřím se zde místo toho na kategorii užitku.

Klíčovým společenským úkolem humanitních věd je popularizace. Její role je úplně jiná než v přírodních vědách. Aktuální výzkumy exaktních věd jsou totiž natolik vzdálené žité realitě člověka, že drtivé většině z nás nezbývá než v posvátné úctě mlčet, když se mluví o nejnovějších objevech.

Humanitní vědy naopak zásadně hovoří o věcech, které považujeme za důvěrně známé: o rodině, sexualitě, nerovnosti, národní identitě, spotřebě, výchově dětí. Každý z nás tyto věci zná ze svého života a nějakým způsobem se v nich orientuje. A jakmile vědci přijdou s tím, že se věci mohou mít jinak, než si běžně myslíme, vzbudí tím zpravidla nelibost.

Kdysi na tom nebyli o mnoho lépe ani přírodovědci. Když budeme více číst třeba dějiny každodennosti 18. a 19. století, uvidíme, jak raní newtonovští fyzikové, harveyovští lékaři či darwinovští biologové naráželi na odmítavé mínění obyčejného člověka, protože jejich poznatky byly v tak příkrém rozporu s tím, co věděl o světě, že se s tím jen těžko mohl ve své hlavě srovnat. Navíc i respektovaná společenská autorita v podobě místního faráře obvykle tvrdila, že v Bibli se to píše jinak. Dnes už jsou nám ale kvantová fyzika či biochemie tak vzdálené, že jejich objevy, a to i ty, které se mohou pro budoucnost ukázat jako skutečně převratné, málokoho rozruší. Málokdo je totiž schopen je vůbec pochopit.

Výjimečnou situaci jsme zažili v letech 2020 až 2022, kdy se kvůli koronavirové pandemii rozhořela válka o povinnost očkování a během pár týdnů se společnost rozklížila do nepřátelských kmenů. Společenská autorita vědy se otřásla v základech.

Jako historika mě na celé věci fascinoval fakt, že za 300 let od okamžiku, kdy Mary Montaguová začala prosazovat metodu variolizace proti neštovicím, se na způsobech argumentace na straně odpůrců očkování – navzdory nespornému vědeckému pokroku – vůbec nic nezměnilo.

I kdyby se lékaři zaklínali sebevětším počtem spolehlivých výzkumů, s odmítači nehnuli. Vyrovnat se s tím tak, že odmítači jsou zkrátka hloupí, není řešení. Tím ze společnosti nezmizí a neztratí ani volební právo.

A právě v takových situacích vystupuje do popředí užitečnost humanitních věd. Lepší nástroj pro pochopení podobných jevů jako lidstvo nemáme. Nemáme jak jinak pochopit, proč nejsou jiní lidé ochotni přistoupit na vysvětlení, která se na základě stávajících vědeckých poznatků zdají být evidentní.

Humanitní vědy se zabývají člověkem a společností. A my všichni jsme lidé žijící ve společnosti. Mluví o nás. Když se jejich závěry – opřené vesměs o neméně propracovanou metodologii, než mají přírodní vědy – dostanou do střetu s naším míněním o sobě samých, je nasnadě obvinit je z aktivismu, politické objednávky nebo progresivismu.

Vůbec nepochybujme, že takové případy skutečně existují. Ostatně i přírodní vědy mají ve svých dějinách dlouhý seznam případů politické i obchodní zaprodanosti. Ale pojmovým znakem jakékoli vědy, pokud se odehrává v otevřeném, pluralistickém prostředí, je existence dostatečně silných a funkčních mechanismů, aby byla dříve či později taková prvoplánová politická manipulace odhalena a diskvalifikována. Patří to k vědeckému provozu, děje se to běžně a jen zřídka takové procesy proniknou ven z kuloárů vědeckých institucí a jejich žurnálů, které čtou jen nepočetné řady zasvěcených. Pokud nejde o nějakou společensky relevantní otázku, není ani důvod, aby to budilo větší zájem.

Onen oživený tyranosaurus z úvodu textu byl jen podobenstvím. Ve světě 21. století může nabýt mnoha podob. Bude to umělá inteligence? Nebo nová vlna eugeniky ve snaze o zdraví našich dětí? Kdo ví. Jisté však je, že bez filosofů a jejich etických kategorií nebudou mít právníci k dispozici materiál, z něhož budou moci vysoustružit právní předpisy regulující používání těchto nových nástrojů, aby životu lidstva skutečně mohly více pomoci než uškodit.

Přírodní vědy dokážou oživit tyranosaura. Ochočit jej, to už je mimo jejich dovednosti. Na to je potřeba použít racionalitu humanitních věd.

Edmund Husserl v roce 1935 vyslovil temné proroctví. Sledoval, jak s růstem kultu aplikované přírodní vědy narůstá i odmítavá reakce v podobě rozličných hnutí opírajících se o para-vědu či přímo pavědu.

Je-li Husserlovo proroctví správné, a indicie 21. století tomu nasvědčují, je přímo nasnadě, že by dnes humanitní a přírodní vědci měli táhnout za jeden provaz ve jménu společného úsilí o racionální vysvětlování světa. Určitě tím prospějí lidstvu víc než soustavným hašteřením, kdo z nich je ten „opravdový“ vědec.