Kdo je tady pohodlný? Cenu Pavla Kouteckého získal film Pongo Calling

Když Pongo v roce 2018 zaznamenal nelichotivé výroky někdejšího českého prezidenta, který měl potřebu promluvit na téma „Romové a práce“ (s blahosklonností člověka dlouhodobě odtrženého od reality), rozhodl se konat. Na sociálních sítích vyzval Romy, aby mu posílali fotografie, jak pracují, a pomohli tak zbořit mýtus o vrozené lenosti. Tento akt občanské angažovanosti z něj přes noc udělal jednoho z nejvýraznějších romských influencerů.

Svého mediálního vlivu se rozhodl využít k obžalobě systémového rasismu, s nímž se v Česku sám potýkal už od základní školy. Nezůstal ale jen u nahrávání videí. Založil neziskovku, zorganizoval demonstraci před Evropským parlamentem i materiální pomoc romským osadám na východním Slovensku…

Živé facebookové vstupy nicméně ukazovaly jen jednu rovinu Pongova života. Po celou dobu byl totiž nejen řidičem, vlogerem a občanským aktivistou, ale také manželem a otcem. Napětí mezi společenskou a rodinnou rolí je hlavní hybnou silou dokumentu Pongo Calling, který minulý týden obdržel Cenu Pavla Kouteckého.

Tomáš Kratochvíl chtěl původně natáčet romské přistěhovalce, kteří se po brexitu budou vracet do Česka. Většina z nich si ale ve Spojeném království dokázala udržet práci i bydlení a neměla důvod zemi opouštět. Režisér mající díky svým dřívějším projektům jako Gadžo či Ubytovny řadu přátel mezi Romy, navštívil při hledání vhodných sociálních herců romské enklávy v Cardiffu, Birminghamu a Manchesteru. V posledním uvedeném městě jej přivítali Pongovi a on se rozhodl točit pouze o nich.

Kratochvíl přitom v rozhovorech připouští, že byli vlastně docela nudnou rodinou. Neměli mezi sebou vážnější spory, neřešili finanční potíže, s až workoholickým nasazením se koncentrovali na práci: hned v první scéně je protagonista svým nadřízeným kárán za přesčasové jízdy. Ovšem i v případě, že by se Pongo v průběhu natáčení nezačal angažovat v politických tématech a po celý film bychom sledovali jen „nudnou“ každodennost, šlo by o sociologicky cenný dokumentární materiál, o případovou studii mapující málo probádanou oblast.

Média a politici věnují zvýšenou pozornost zejména problematickým aspektům života romské komunity, čímž přirozeně ovlivňují i veřejné mínění. Výjimku nepředstavuje ani hraná tvorba, kde Romové stále převažují v rolích nemakačenků, muzikantů či mafiánů… Těžko si představit, že by některá z větších televizních stanic vyrobila například seriál o romské rodině, jejíž členové nejsou definováni přednostně svou etnickou identitou a kulturními specifiky.

Pongo Calling tento negativně zkreslený obraz koriguje. Pongova setkání s politiky a dalšími romskými aktivisty jsou prokládána časosběrnou observací života jeho dětí, které studují, pracují, mluví plynně anglicky a jsou plně integrované v britské společnosti. Žijí zkrátka úplně „normální“ životy. Aniž by jim někdo ustavičně dával najevo, že jsou méně schopní či hodnotní. Aniž by museli obhajovat své právo na důstojnou existenci.

To byl také jeden z důvodů, proč Štefan Pongo odjel z Česka. Nechtěl, aby jeho děti vyrůstaly s pocitem, že ony jsou problém, když problémem je ve skutečnosti latentní i otevřený rasismus Čechů.

Štefana sice do slovenských romských osad nejspíše táhla i potřeba vrátit se ke kořenům, udělat něco pro „svou“ komunitu, ale šlo pouze o jednu z mnoha fazet jeho osobnosti. A stejně tak jde jenom o jednu z dějových linií filmu. Tou nejsilnější je asi hledání rovnováhy mezi časem věnovaným blízkým lidem a nadosobní službou pro obecné dobro. Jde o nadčasové téma, které ale v době sociálních sítí, kdy svou image mnohem více vystavujeme na odiv a přizpůsobujeme pohledům druhých, rezonuje se zvláštní intenzitou.

Štefana jeho aktivismus odvádí od rodiny. Zatímco ostatní Pongovi bývají v záběrech pohromadě, jeho často vídáme samotného, ať už na cestách, nebo při streamování. Manželka Iveta partnerovo doslovné i přenesené vzdalování se pozoruje a komentuje s neskrývanou nelibostí. Interakce páru patří díky jejich temperamentu a humoru k nejvděčnějším momentům filmu, který málokdy ztrácí lehkost. Vedle Pongových na tom má podíl i Pjoniho hudba a pohotový střih Marka Bihúňa.

Ke spádu vyprávění přispívá též fakt, že jsou všichni sociální herci pořád aktivní. Romští hrdinové nepřetržitě něco řeší a organizují, někam směřují. Rozhodně jen pasivně nečekají, až jim někdo podá pomocnou ruku. Také tím film přesvědčivě, nedidakticky vyvrací slova jistého zahořklého starce, která Štefana Ponga vyprovokovala k činu. Pokud je někdo pohodlný, pak politici, kteří namísto zavádění nepopulárních systémových opatření a vytváření zdravého prostředí, kde bude moct každý člověk bez ohledu na původ a výchozí pozici svobodně rozvíjet svůj potenciál, házejí vinu na určitý, snadno napadnutelný segment společnosti.

Štefan Pongo pohodlný nebyl a nemalou část své energie věnoval vytváření právě takových podmínek. Při dokončování pět let natáčeného filmu podlehl náhlé vážné nemoci. Jeho slova a činy, které Tomáš Kratochvíl s pokorou a pochopením zaznamenal, ale zanechaly trvalé stopy. Ne pouze v životech lidí, s nimiž se osobně setkal. Tím, jak žil, zároveň zviditelnil omezenost většiny charakteristik, které majorita Romům připisuje.