Kdo je tady parazit? ptá se vítěz Zlaté palmy z Cannes Bong Joon-ho

Někdy před šesti lety. Ekonomická nerovnost vypadala už tehdy jako velký problém. A netýkalo se to jen Jižní Koreje. Pracoval jsem zrovna na svém filmu Ledová archa, který rovněž vypráví o konfliktu mezi společenskými třídami. Odehrává se totiž ve vlaku, v němž mají chudí a bohatí přidělená různá a různě pohodlná místa – a chudí se s tím nehodlají smířit. A už tenkrát mě napadla myšlenka na Parazita. Akorát jsem v něm chtěl více vyprávět o své vlastní každodennosti, o svém okolí, je to víc korejský film.

Důležitější je, že jsem se vrátil k menšímu projektu. Přineslo mi to více klidu, mohl jsem se věnovat detailům. Vysoký rozpočet znamená pro režiséra větší tlak.

Liší se hlavně prací s prostorem. Příběh je tu velmi koncentrovaný, klidně by to mohla být divadelní hra, z devadesáti procent se děj odehrává jen ve dvou prostředích: v jednom bytě a jednom domě. To pro mě rozhodně byla nová výzva. A taky si pamatuju, jak za mnou na začátku produkce přišel můj kameraman a řekl mi: „Režisére, tohle je poprvé, co filmujeme bohaté lidi.“ Měl pravdu, ve všech mých předchozích snímcích byly hlavní postavy chudé.

Na první pohled se můj snímek zdá být satirou o chudé rodině, která parazituje na té bohaté. Ale to je povrchní a v něčem nebezpečná interpretace. Když se totiž pořádně zamyslíte, zjistíte, že ona chudá rodina je do svého postavení dotlačena. Její členové jsou schopní, talentovaní, vypadají jako slušní lidé, ale nedostatek pracovních příležitostí je vmanévruje do extrémní situace. A dojde vám, že i ta bohatá rodina jsou vlastně paraziti, protože nakonec chudou rodinu vtáhnou k sobě domů. Nedokážou totiž fungovat bez její pomoci, neumějí si sami uvařit, umýt nádobí, řídit auto, všechny tyhle podřadné úkoly přenechávají jiným.

Líbila se mi na tom ta ironie. O zápachu v životě běžně nemluvíme. Pach je něco intimního, cítíte ho, jen pokud máte k někomu blízko. Bohatí a chudí se normálně nesetkávají, v letadle sedí jinde, chodí do jiných restaurací, pracují v jiných prostředích, navštěvují jiné akce. Jako by mezi nimi byla zeď. Jen v situacích, jaká je v našem filmu, kdy si bohatí najmou chudé coby služebnictvo, k sobě proniknou natolik blízko, že se ucítí.

Když jedna z postav říká, že se na pozici sekuriťáka přihlásilo pět set vysokoškolských absolventů, není to nadsázka. Na podobná čísla běžně narazíte už i v jihokorejských médiích. Ekonomika se teď začala po nástupu nové vlády zase zvedat, je to ale pomalý a složitý proces.

Samozřejmě věřím v komunikaci, empatii a porozumění mezi různými sociálními vrstvami. Zároveň si ale myslím, že je dost možné, že se věci vyvrbí podobně jako v Parazitovi. Všichni jsme si vědomi děsivé propasti mezi bohatými a chudými, ještě děsivější je ale to, že ten problém nejspíš nezvládne vyřešit ani generace našich dětí. Téhle obavy je složité se zbavit. A ta obava je i poslední a hlavní emocí mého filmu. Pro lidi z různých poměrů není snadné obývat jeden prostor. A čím dál častěji se stává, že lidské vztahy založené na přátelské koexistenci či symbióze nevydrží a jedna skupina je donucena parazitovat na druhé.

Šlo mi o to, aby herci každou situaci vnímali jednoduše, přímočaře a aby věděli, že se do ní mohou přes své vlastní emoce vžít. Neanalyzoval jsem pro ně scénář, neříkal jsem jim, co která věc znamená, co politického komentuje. Bavil jsem se s nimi o tom, jestli by taky nechtěli tak velký dům, jako má ona bohatá rodina, a jestli si uvědomují, že by si ho nejspíš nemohli dovolit.

Ve filmu členové chudé rodiny lžou, padělají dokumenty a podobně. Přesto nemají pocit, že páchají zločin, nevnímají se jako podvodníci. Berou všechno s lehkostí a díky tomu si diváky získávají na svou stranu. Chtěl jsem, aby herci tuhle emoci udrželi.

Když točím nebo stříhám, nikdy nemyslím na to, do jakého žánru můj film spadá a jakým žánrovým konvencím bych měl zůstat věrný. Nezajímá mě to. Což ale neznamená, že by se mě na to pak lidi neptali. Je Parazit černá komedie, nebo společenská satira? Anebo akční film? Jeden článek nedávno přišel s žánrem Bong Joon-ho. To je pro mě asi největší kompliment. Jako příběh obyčejných lidí, kteří se ne vlastní vinou přimotali do pořádné mely, je můj film komedií bez klaunů a tragédií bez padouchů.

Právě proto, kolik se v něm stane věcí a kolik napětí do filmu přináší, jsem o tom domě měl už ve fázi scénáře poměrně jasnou představu. Musel postavám umožnit, aby se dokázaly skrýt jak před kamerou, tak jedna před druhou, aby si mohly šeptat, zatímco je někdo jiný poslouchá. Svůj návrh jsem naskicoval vedoucímu výpravy, který ho ukázal profesionálním architektům – a ti mu řekli, že je to nesmysl, že takhle se domy nestaví. Ale já si trval na svém, v jinak rozvrženém prostoru se ten film odehrávat nemohl. Chudák scénograf se s tím dost namořil, než to zvládl nějak postavit.

V době, kdy jsem se ženil a pracoval jako asistent režie, byl můj byt ještě menší, než je ten chudé rodiny. Můj nynější dům by zabral jen menší část onoho bohatého sídla. A podzemní bunkr taky nemám.

Ano, to není metafora, sem tam na ně natrefíte. Všechny naše narážky na možnou severokorejskou invazi vycházejí z reality. Stejně jako scéna, v níž hospodyně imituje severokorejskou moderátorku zpráv. Ten vtip je trochu divný, ale vyrůstá z autentického napětí mezi oběma zeměmi. Bydlím v Soulu, nedaleko demilitarizované zóny, a stejně jako ostatní doufám, že se na našem poloostrově vyhneme další válce. Nebude to však jednoduché, protože jak Kim Čong-un, tak Donald Trump jsou dost svérázné figury, je těžké odhadovat jejich další kroky. Alespoň že se jihokorejské vládě kromě ekonomiky daří zlepšovat taky vztahy se Severní Koreou i USA.

Parazit nemá s Netflixem nic společného, takže byť jsem o tom sporu slyšel, nemusel jsem to nijak řešit. Ale doufám, že festival svou politiku změní, že bude flexibilnější. Streamovací televize je také dobrý způsob, jak sledovat filmy, byť kinu se nevyrovná. Proto si myslím, že by Netflix měl být zase velkorysejší, co se týká distribuce svých snímků – měl by je dávat do kin dříve než na internet a na delší dobu. Je skvělé, když se filmy jako Roma, za kterou rovněž stál Netflix, dočkají dobrého přijetí na festivalech.

Ani ne. Vlastně když jsme točili Okju, tak jsme s kameramanem přemýšleli, jak lidi, kteří se na náš film budou dívat na smartphonu, donutit, aby to vzdali a šli radši do kina. Nebo si aspoň Okju pustili na co největší televizi. Spoustu záběrů jsme schválně komponovali tak, aby v nich byla hlavní hrdinka co nejmenší.