Kde se zázraky nedějí. Klára Vlasáková nad povídkami Lucii Berlinové

Namalovala ho Ivana Lomová a zobrazuje několik postav, které postávají nebo polehávají u bazénu. Nemluví spolu a kolem areálu se vine plot. Nebe je modré, voda je modrá, život je (aspoň navenek) dobrý. Navzdory úhledné scenérii se v nitru postav mohou odehrávat zničující monology. Ale zvenčí je vše tak, jak má být. Fasáda drží, slunce svítí.

Jestli jsou si však v něčem hrdinové a hrdinky povídek Berlinové podobní, tak v tom, že oni tuhle fasádu udržet nedokážou. Nemají na to čas, energii, peníze – a jejich okolí by podobné úsilí pravděpodobně nerozpoznalo ani nedocenilo. Postavy se tu upíjejí, trápí sebe i okolí, dřou, vychovávají děti, umírají.

Všechny povídky jsou vyprávěny z ženské perspektivy. Lucia Berlinová (1936–2004) v nich částečně těžila z vlastních zkušeností, kdy coby třikrát rozvedená matka čtyř synů, které musela živit, pracovala jako spojovatelka, učitelka nebo zdravotní sestra na pohotovosti. Přesto by bylo příliš jednoduché číst ty příběhy jako autobiografické. Magazín The New Yorker cituje jednoho z autorčiných synů, který uvádí, že si sám není jistý, co z napsaného se doopravdy stalo a co ne: z rodinných historek se literární příběhy staly pozvolným přetvářením, přeformulováváním.

Hrdinky v Manuálu pro uklízečky tráví většinu času prací nebo péčí – o děti, o nemocné příbuzné nebo v několika případech o svá chátrající těla. Z tohoto kolotoče nelze vystoupit, a ony o to ani nežádají – životy lidí kolem ostatně mají vesměs podobné trajektorie.

Dřina a vyčerpání jsou někdy přehlušovány alkoholem. Alkoholismem nejsou ve světě Berlinové stiženi jedinci, ale celé rodiny. Jde zjevně o systémový problém. Autorka ovšem nepíše o kořenech pití svých postav: pijí, zdá se, skoro odjakživa a občas toho musejí nechat a jít se léčit. Jak ale naznačuje třeba název povídky Její první odvykačka, začít znovu se povede jen málokomu.

Práce je ve světě povídek Berlinové nevyhnutelná a namáhavá, rozhodně ji autorka nijak neromantizuje. Kromě toho se tady ale objevuje i něco jiného důležitého: radost, často dokonce hrdost na činnost, která je podstatná a společensky prospěšná. Letité zkušenosti pracujících hrdinek s sebou nutně přinášejí nevyhnutelné opotřebení, které ale nikdy nesklouzne k lhostejnosti nebo naprostému otupění. Naopak, přichází hlubší porozumění – a někdy i velkorysost.

V nemocnicích pracuju už léta, a pokud jsem se něco naučila, tak to, že čím nemocnější pacient je, tím míň hluku nadělá. (…) Svůj postoj k sestrám jsem dost přehodnotila. Dřív jsem si myslela, že jsou přísné a bezcitné. Ale ve skutečnosti je problém v nemocích. Teď už chápu, že lhostejnost sester je zbraní vůči chorobám.

Hrdinky si v kole povinností dokážou dokonce najít vlastní ostrůvky revolty. Někdy si upravují pracovní postup tak, aby jim dával smysl, jindy se postaví na odpor šéfům. Jsou to taktiky, jak přežít a jak v systematizované rutině neztratit samu sebe.

Pod tím vším je pak cítit pevná sounáležitost s těmi, kteří jsou na tom podobně. Právě v hlubokém napojení i na lidi mimo bezprostřední okolí hrdinek jsou povídky Berlinové unikátní. Namísto zášti je v jejích příbězích lítost a soucit.

Když jedna z postav vzpomíná na své opilecké období, vybavuje se jí příhoda, kdy řídila pod vlivem. Dokázala ještě zaparkovat, ale zapomněla auto zajistit, a to vjelo do silnice. Když potom po hrdince žádá vysvětlení starší strážník, se kterým během svých opileckých eskapád přichází často do kontaktu, podaří se jí z celého incidentu vyklouznout a strážníka pomocí několika kumpánů ještě ponížit. A je to právě ono neférové, zbytečné ponížení, které hrdinku zpětně trápí nejvíc a kterého lituje. Ve světě Berlinové totiž nejsou klasičtí antagonisté – všichni jsou na tom v jádru bídně, a právě tahle bída vytváří pouto sounáležitosti.

Před časem psali v Salonu kritik Jan Bělíček a politoložka Kateřina Smejkalová o důležitosti literární reprezentace těch, kteří nedisponují mocí a kteří se se svou zkušeností na stránkách knih příliš nepotkávají. Právě taková reprezentace totiž může pomoct pochopit jejich situaci a také nahlédnout systémové dynamiky, které k ní vedly.

Povídky Berlinové podobnou reprezentací bezmocných skutečně jsou. Spisovatelka přibližuje životy alkoholiků, samoživitelek, narkomanů nebo nemocných způsobem, který je hluboce empatický a přesvědčivý. Poznáváme, že to není tak, že by si hrdinové a hrdinky za své problémy mohli sami nebo že by bylo snadné se z nich dostat. Život tady není moc dobrý – a není jasné, co přesně by měly postavy dělat, aby se zlepšil. A pokud už si takový plán vytvoří, často se tím vystaví riziku.

Když jede v povídce Carmen těhotná žena vyzvednout pro svého muže větší zásilku heroinu, nemá příliš na vybranou. Její muž je závislý, a kdyby ho chytili, budou ho vzhledem k množství drogy soudit jako dealera, ne jako narkomana. Jenže když chytí ji, kdo se postará o děti? Hrdinka doufá, že pokud se jí nebezpečná akce podaří, bude už konečně všechno tak, jak má být. Jenže my víme, že jí to může vyjít jen zázrakem… Berlinová je příliš zdatnou autorkou, než aby vycházela vstříc čtenářským očekáváním, zároveň je ale její fikční svět úzce propojený s realitou – a v té se zázraky nedějí.

Manuál pro uklízečky vyšel v Americe až po autorčině smrti, v roce 2015. Knihu doprovázel údiv nad tím, proč o spisovatelce takového formátu nebylo za jejího života slyšet víc. Její povídky sice nebyly úplně neznámé, vycházely v malých nakladatelstvích a autorka získala i několik literárních ocenění, ale skutečně široké uznání přichází až teď.

Hypotetická, přesto legitimní otázka zní, jak rozsáhlé mohlo dílo Berlinové být, pokud by měla k psaní lepší podmínky. Často se stěhovala, tvrdě pracovala, starala se o své syny, bojovala se závislostí na alkoholu. Její život jí byl literární inspirací i brzdou. Velký úspěch, který by jí mohl pomoct, nepřicházel. A to, že byla žena, situaci jistě nevylepšovalo.

Kanadská nobelistka (a taktéž povídkářka) Alice Munroová v rozhovorech mluví o tom, že původně chtěla psát romány, ale nakonec zvolila povídky, protože se vedle péče o domácnost a děti mohla skutečně soustředit jen na kratší formu. Román by potřeboval čas, který neměla. Nedávno zesnulá nobelistka Toni Morrisonová pak v dobách, kdy pracovala na plný úvazek a pečovala o své malé děti, vstávala každý den brzy ráno, aby si vyšetřila aspoň pár hodin na nerušené psaní. Její příběh jistě můžeme číst jako příklad vytrvalého odříkání a odevzdání se literatuře, ale lze také domyslet vyčerpanost a značně omezený čas, který autorky na psaní – bohužel pro nás čtenáře – měly a mají.

Magazín Vice označil Berlinovou za nejlepší mezi americkými spisovateli a spisovatelkami, o kterých jste nikdy neslyšeli. Ať už Vice přehání, nebo ne, je dobře, že o ní slyšíme také v Česku. Manuál pro uklízečky totiž představuje typ prózy, který se u nás příliš nevyskytuje – tedy texty o lidech, kteří nemají moc, vliv, peníze ani žádné velké jistoty a kteří se snaží důstojně protlouct, jak jen to jde. Knížka proto může fungovat i jako určitý manuál, jak psát o lidech na společenském okraji bez úšklebků a rychlých soudů. U zviditelnění a porozumění totiž může začít to podstatné – změna k lepšímu.