Kde chybí péče, tam budou drogy. Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal v debatě Salonu o pervitinu

Pavel Šplíchal: Pervitin hojně užívali za druhé světové války němečtí vojáci, potom se chvíli držel v oběhu ještě po válce, v roce 1959 pak byl vyškrtnut kvůli vedlejším účinkům ze seznamu léčiv.

Takzvaní drogonauti, normalizační subkultura drogových uživatelů, na termín pervitin opakovaně naráželi v literatuře, a protože zkoumali všemožné drogy, rozhodli se, že zkusí i tenhle metamfetamin. Dost krkolomným způsobem se přes patentovou knihovnu pomocí zfalšovaných průkazů dostali k několika receptům. Napřed to museli pít, následně už to dokázali krystalizovat a mohli si drogu aplikovat nitrožilně.

Pervitin se poté šířil Československem způsoby typickými pro takzvanou ekonomiku nedostatku, kdy šlo více než o peníze o to, znát někoho ze správné party, které se formovaly kolem vařičů. To byli často lidé pracující ve zdravotnictví, v lékárnách, nebo dokonce v márnicích – kde bylo ze zubů mrtvol dostupné palladium, užitečné při výrobě braunu, českého heroinu.

Apolena Rychlíková: Celá drogová kultura za normalizace vyrůstala z touhy po Západu. Dnes to možná zní zvláštně, ale lidé opravdu měli pocit, že v socialistickém Československu jim unikají všechny ty Woodstocky, zábava, svobodný život.

Šplíchal: Pervitin dlouho nebyl v Československu nelegální. V roce 1985 se to ale změnilo, a pro uživatele tím skončily zlaté časy. Policie se jala proti pervitinu bojovat a mezi závislými se šířila paranoia. Zároveň šel najednou solutan, hlavní prekurzor pro výrobu pervitinu, který se do té doby dal koupit v lékárně za devět korun, získat jen na předpis.

Rychlíková: Část vařičů, ale i uživatelů a uživatelek drog prožila vinou zvýšené represe v druhé polovině osmdesátých let sametovou revoluci ve vězení. Pak přišla Havlova amnestie a oni se mohli vrátit do společnosti. Ta už ale byla jiná. Začala fungovat na kapitalistických principech a drogy se staly jednou z vysoce obchodovatelných položek.

Pro předrevoluční generaci vařičů a uživatelů to bylo nepochopitelné, měli za to, že drogy jsou všech a pro všechny. Někdo něco donese, jiný to uvaří, další sežene stříkačky. A ze dne na den se to prudce změnilo, kolem drog se rozjel velký byznys, do republiky začaly proudit drogy ze zahraničí. Braun to úplně vytlačilo. Zůstalo vlastně jen piko, které je v českém příběhu stálicí.

Dodnes je u nás nejvíc varen v Evropě, a hodně těch zahraničních je navíc jen z druhé strany českých hranic. Co se týče pervitinu, jsme velmocí. Piko sice není ryze česká droga, to, co vidíte jako meth v americkém seriálu Perníkový táta, je tatáž látka, ale způsob přípravy pervitinu je český.

V devadesátkách patřilo užívání drog k bontonu, ke svobodě. Svobodou bylo i ničit vlastní tělo a duši. Lidé to tehdy tolik neproblematizovali.

Vůbec bylo při práci na knize zajímavé sledovat, jak se droga a její užívání přizpůsobují potřebám uživatelů. Například mezi dnešními závislými jsou významně zastoupeni lidé, kterým se říká digital natives. Jde o generaci, co se narodila a vyrostla v prostředí digitálního sdílení. A drogy užívají úplně jinak. Když si na Twitteru zadáte heslo piko, vyjede vám strašné množství statusů typu „dneska jsem se stala zaměstnankyní měsíce, děkuji ti pikénko“. Plovoucí identita dnešních teenagerů se uchytí na pervitin a oni to přijmou a nebojí se to komunikovat. To je zásadní rozdíl oproti předchozím generacím, kdy svou závislost třeba manažeři nebo novináři úzkostlivě skrývali.

Šplíchal: Tu knihu nemám rád dlouho, už od gymplu, kdy mi spolužáci i učitelka češtiny říkali, že jde o kultovní román o drogách. Ano, v osmdesátkách, kdy to vyšlo, šlo o přelomovou a odvážnou věc. Problém je, že Radek John už od začátku svou postavu modeluje tak, že její motivací je jenom samotná závislost. Což extrémně zplošťuje užívání drogy. Je to vlastně konformistický román.

Jako protipříklad si můžeme vzít Trainspotting Irvina Welshe, kde jsou drogy ukázány i jako jakýsi marný odpor vůči společnosti. Radek John prezentuje odpor proti společnosti jako něco, co může dělat jenom idiot – a to mi na tom vadilo.

Rychlíková: Původně mělo jít jen o sérii reportáží, kniha z toho vznikla až časem. Přišlo nám, že je to téma, o kterém všichni něco vědí a jsou schopni se k němu vztáhnout, a to napříč věkovou, třídní i genderovou strukturou. Ale že zároveň neexistuje ucelený projekt, který by pervitin zkoumal v širších souvislostech, jinak než pohledem individualizovaného pádu, a ještě individualizovanějšího návratu do normálního života.

Katalyzátorem bylo, když se jedna Pavlova kamarádka vrátila z Rakouska, kde dělala au pair, a Pavel se jí zeptal, jaký je rozdíl mezi rakouskou a českou vesnicí. Odpověděla, že kdyby to měla říct jedním slovem, tak to slovo bude piko. A nám došlo, že má pravdu.

Původním podtitulem série bylo Jak se nejslavnější droga stala součástí naší každodennosti. Začali jsme se ptát, proč je u nás nejvíce lidí ve vězení za prodej drog nebo za kriminalitu související s jejich užíváním. Proč je dnes podle odborníků epidemie pervitinu nejzávažnějším problémem na české drogové scéně? Proč máme tolik varen? Jak se cítí dnešní mladí uživatelé, pro které tu zároveň není psychiatrická ani psychologická péče?

A když jsme se pídili po odpovědích, došlo nám, že se neobejdeme bez toho, že popíšeme celý vývoj užívání pika u nás. Zároveň jsem se k uživatelům drog snažili přistupovat empaticky a nesoudit jejich závislost. Ostatně naše postkapitalistická společnost je na všemožných závislostech založená a je absurdní vinit někoho z toho, že to jen dotáhl do extrému. Dneska tak má kniha podtitul Junkies’ Lives Matter.

V neposlední řadě pro nás bylo důležité vnímat aspekty větší či menší míry zranitelnosti. Droga se jinak projevuje u lidí, kteří jsou z vyšší střední třídy a berou ji rekreačně, a jinak u lidí, kteří spadnou do závislosti v horších podmínkách s nemožností se jí zbavit.

Šplíchal: Extrémně důležitý je socioekonomický faktor, ve smyslu čím zadluženější, tím zranitelnější. Ale zároveň to jde i mnoha jinými cestami. Zranitelnost vůči závislosti může vyrůstat třeba z dysfunkčních rodinných vztahů. Proto je o typizovaném příběhu složité mluvit.

Rychlíková: My jsme podobný příběh nenašli i proto, že jsme ho nehledali. Snažili jsem se k drogové problematice přistupovat co nejotevřeněji. Moc jsme toho na začátku nevěděli a každé setkání, ať už se členy subkultury, nebo s odborníky, nám odkrývalo nové vrstvy.

Přečetli jsme si třeba významné práce od lidí jako Gabor Maté nebo Pavel Nepustil, kteří mluví o tom, že závislost je jenom viditelný projev traumatu. Přičemž společnost se neptá, jak to které konkrétní trauma vypadá, snaží se pouze zamezit jeho projevům a odstranit závislé z veřejného prostoru. Závislost je vnímána jako nemoc, aktuální stav, který je nutné vyřešit, ale nezkoumá se, že jde o viditelný projev něčeho, co v těch lidech zůstává i po propuštění z léčebny.

Právě trauma je asi ten společný prvek, který námi zpovídané závislé provázel. Jeho příčin nicméně může být hodně. Traumata jsou individuální, individualizovaná, každý má hranici traumatu jinde.

Šplíchal: Kdybych se zaměřil na tu socioekonomickou rovinu, tak platí, že lidé u společenského dna jsou jednak vůči závislosti zranitelnější a jednak se vůbec nedostávají do léčby. Lidi z vyloučených lokalit v léčebnách nenajdete. To spíše ve vězení, které tuhle funkci bohužel supluje, protože i když ve věznicích drogy sehnat lze, jsou hrozně drahé. Terapeuti nebo sociální pedagogové, kteří tam působí, nám říkali, že se jim často daří motivovat vězně k tomu, aby změnili svůj život a zkusili to jinak. Ale že nemají šanci změnit to nejdůležitější, tedy faktor, který je k závislosti dohnal a který po propuštění z vězení nikam nezmizí.

Šplíchal: Ve věznicích jsme se setkali výhradně s lidmi, kteří cítí, že závislost je špatná a že by s ní měli něco dělat. Byl to velký rozdíl oproti těm, kteří mají problémy s alkoholem a sedí třeba za domácí násilí. Ti vůbec nevnímají své pití jako něco k řešení. A ani společnost se na ně takhle nedívá. Je zajímavé, co dělá legalita a ilegalita nejen ve vztahu k právním formulacím, ale i ke společenským úzům.

Rychlíková: Kdybychom psali pokračování naší knihy, nejspíše ho uděláme o chlastu. Právě proto, že vám je člověk, který je ve vězení za to, že se pokusil po deseti pivech sekerou umlátit manželku, schopen tvrdit, že žádnou závislost nemá. Je to odraz toho, jak společnost na alkohol nahlíží. Pikař řekne: bral jsem piko – a asi to nebylo fajn.

I když je pravda, že jsme potkali i jednoho pikaře, který tvrdil, že je schopný brát drogu kontrolovaně. Zrovna v něm se snoubilo strašně moc narativů. Když popisoval, jak se rozhodl začít vařit perník, používal vysloveně neoliberální slovník. Říkal, že chtěl jít sám na sebe, na volnou nohu. Že na perníku taky můžete tvořit hodnoty, v jeho případě umývat okna nebo hrát na klavír.

Rychlíková: Za normalizace u nás vzniklo několik málo způsobů, jak lze pervitin připravit za ztížených podmínek a s minimálními zdroji. A i dnes je v podstatě každý schopný udělat si pervitin doma v kuchyni. To je to hlavní, co piko odlišuje od jiných drog, proč přetrvalo, proč je tak snadné se k němu dostat. Kokain si doma nepřipravíte.

Šplíchal: V tomhle smyslu je zajímavé srovnat naši situaci se Spojenými státy, kde se meth šíří hlavně v periferních regionech. V Americe je to skutečně droga chudých, která je kvůli domácí přípravě možná ještě přístupnější než u nás.

Dobře to popisuje antropolog Jason Pine v knížce The Alchemy of Meth: v rurálním Missouri má i přes obrovskou nezaměstnanost každý v nějaké podobě vlastní bydlení, aspoň karavan. Společné vaření drogy pak Pine popisuje jako svého druhu intimní rituál, podobně jako společnou přípravu jídla. Toto jsme ověřovali i v Česku a hodnotu společnému vaření ve feťáckých bytech dávali i zdejší uživatelé.

Česko je samozřejmě něco jiného než postindustriální Spojené státy. Přesto si myslím, že perifernost metamfetaminu oproti dražším drogám je podobná. A nesouvisí jen s přípravou, ale též s brutální efektivitou.

Když jednou parta československých drogonautů v osmdesátých letech šlohla tři čtvrtě kila kokainu, měli problém ho udat, protože se českým perníkářům nechtělo chodit každou hodinu na záchod; pervitin jim vydržel podstatně déle.

Rychlíková: Myslím, že nemáme špatnou protidrogovou politiku, ale taky se to může velmi rychle změnit. Vidíme to na rušení kontaktních míst pro uživatele drog. Ještě nedávno jich v Praze bylo devět, teď jsou dvě. A to je na tom hlavní město oproti Ústí nad Labem nebo Sokolovu ještě výborně.

V knize máme příběh kluka, který vyrůstal s násilnickým otcem v nuzných podmínkách na ubytovně. Táta pak byl ve vězení a kluk nezažil žádnou rodinnou pohodu. Celý život se stěhoval z místa na místo. Byl to Rom. Jednoho dne zjistil, že si může přivydělat prodáváním drog. Ptala jsem se ho, jaké to je, být drogový dealer ve světě, kde se pohybuje. Zeptal se, jestli mám oblíbeného herce. Řekla jsem, že Brada Pitta. A on řekl, že se stal Bradem Pittem vyloučené lokality, protože obchodoval s něčím, co lidé chtěli, měl prachy, které šustily, a kolem sebe holky, co po něm toužily. Mimochodem neměl řidičák a rozvážel drogy na kole.

Děti z vyloučených lokalit nám často říkaly, že až vyrostou, chtějí být dealeři. Tady někde začíná odpověď na to, co máme ve společnosti postihovat a co máme řešit. Vždyť zde jsou celé sociální skupiny, které nedostanou rovnou šanci na důstojný život, uplatnění a vyrůstají s tím, že jediná verze života, ve které zbohatnou, je ta, kde prodávají drogy.

Protidrogová politika by proto měla být primárně o sociálních nerovnostech, přístupu ke vzdělání, šancích na důstojný život a o tom, jak jako společnost řešit, co je na začátku závislosti nebo dealerství.

Šplíchal: Jenom doplním, že aktuálně je velký nedostatek dětských psychiatrů. Tam by se podle mě dala najít přímá úměra: teď nemáte dětské psychiatry, za dva roky budete mít mladistvé feťáky. Lidi z vyloučených lokalit to nezasáhne. Tam se dětská psychiatrická kontrola ani nedostane. Ale lidem odjinud to může pomoct hodně. Kde chybí péče, tam budou drogy.

Text je výběrem toho nejzajímavějšího z debaty Salonu na veletrhu Svět knihy s názvem Piko: Na životech feťáků záleží.