Každý si má zvolit svůj boj, říká ředitelka Hnutí DUHA Anna Kárníková

K řadě závazků z Glasgowa i předtím z Paříže můžeme být skeptičtí z hlediska toho, jak rychle nás posouvají ke kýženému cíli. Předně jde o stabilizaci klimatu na nárůstu o 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální době; již nyní jsme na průměrném globálním oteplení o 1,2 stupně a současné politiky jsou na trajektorii ke třem stupňům, což by způsobilo klimatický rozvrat.

Závazek zastavit odlesňování tu máme již od roku 2014, ale v Brazílii, která je v této otázce hlavním hráčem, se od té doby rychlost odlesňování naopak zvýšila. Formulace o konci uhlí byla v Glasgowě na poslední chvíli výrazně změkčena. Zároveň je systém klimatických financí hluboce nefunkční – nedosahuje zdaleka slíbeného objemu, peníze tečou zejména přes velké a málo efektivní globální instituce a není jasné, jak přesně definovat klimatické investice ani jak měřit jejich přínos.

Globální společenství se všemi svými dynamikami – jako je geopolitické soupeření USA s Čínou, napjaté vztahy mezi globálním Jihem a Severem či střídání lídrů například právě v USA – ale nemá žádný jiný mechanismus, jak se společně pohnout kupředu. Konstrukce Pařížské dohody vsadila na takzvané postupné utahování, které staví na tlaku států mezi sebou navzájem, přičemž státy globálního Jihu mají na půdě OSN stejné slovo jako velké a bohaté severní státy. Dále na tlaku vnitrostátních aktérů, jako jsou města, na tlaku byznysu a významně taky na tlaku aktivistů a aktivistek.

Summit v Glasgowě utahování zrychlil – státy budou nově diskutovat navyšování závazků každý rok. A tento systém svůj efekt skutečně má, závazky se navyšují, a to i u států jako Indie nebo Čína. Pokud porovnáme současnou situaci se scénářem vývoje bez tohoto mechanismu, je jasné, že se hýbeme kupředu. Zda to bude stačit, si však netroufám říct.

Proto jsou myslím na místě i úvahy za horizont aktuálního tahu na dekarbonizaci. Například přemýšlení o překonání současného modelu rozvoje založeného na růstu, kterému prostě omezené zdroje naší planety v určitý moment dojdou. Nebo zaměření se na schopnost našich společností odolávat tlakům stále nehostinnějšího prostředí.

Cestou je podle mě to, co nyní dělá Evropská unie: vytvářet mechanismy přerozdělování nákladů na transformaci. Přerozdělování je již nyní součástí emisního obchodování – podíl z výnosů povolenek se vrací do klimatických opatření, která mohou například snižovat závislost domácností na fosilních palivech, a tak je do budoucna ochránit před nárůstem cen. Pokud se rozšíří emisní obchodování i do dalších oblastí včetně budov a dopravy, jak navrhuje Evropská komise, má vzniknout taky takzvaný Sociální klimatický fond.

Že zatím nemáme nastavenou sociální ani energetickou politiku na efektivní redistribuci, ukázal v Česku aktuální výkyv cen energií. Vláda nemá účinné nástroje rychlé reakce ani dobře nastavené dlouhodobé instrumenty. V praxi to znamená, že peníze z emisních povolenek, které jdou do úspor nebo vlastních čistých zdrojů, dnes čerpají především bohatší domácnosti.

Studie modeluje, jak by bylo možné úplně se zbavit emisí v sektorech dopravy a energetiky, a přispět tím ke klimatické neutralitě do roku 2050. Je to dynamický model, který se nedívá na bilance, tedy kolik toho vyrobíme a jakou spotřebu tím pokryjeme v ročním úhrnu, ale na skutečné fungování energetiky hodinu od hodiny. Nepočítáme s jádrem nad rámec existujících jaderných elektráren ani se zachytáváním uhlíku ve velkých stacionárních zdrojích.

Touto studií vlastně jako nezisková organizace suplujeme roli státu, který žádné takto podrobné vlastní modelování různých trajektorií pro odklon od fosilních paliv nemá.

Energetická revoluce 2021 ukazuje dvě hlavní věci. Zaprvé: do roku 2030 je odklon od uhlí ekonomicky i technologicky proveditelný, což ostatně potvrzují i jiné studie. Zadruhé: cesta ke zbavení se ropy a plynu po roce 2030 je mnohem komplikovanější.

Naše studie dobře pojmenovává kolizi masivního rozvoje obnovitelných zdrojů s cílem podpory biodiverzity a ochrany přírody a krajiny. Místo přispívání k často neproduktivní diskusi o obnovitelných zdrojích, založené na mýtech, formulujeme zásadní témata, která bychom měli řešit: že je potřeba vytvořit souhrn opatření pro sluneční a větrnou energii a říct si, na jakých plochách chceme její rozvoj podporovat a kde ne. Musíme se zabývat potenciálem biomasy a stanovit způsob jejího udržitelného využívání. Musíme se bavit o materiálových nárocích dekarbonizace, a jak je řešit s ohledem na cíle cirkulární ekonomiky. A potřebujeme též zvážit, zda se nám neukazují limity dekarbonizace, které souvisejí s růstovým modelem našich ekonomik.

Zdá se, že se postaví méně macešsky k rozvoji obnovitelných zdrojů; situaci ostatně těsně před volbami odblokovala už vláda minulá, když schválila provozní podporu pro energii z větru i ze slunce. Když se ale podíváme do nové německé koaliční smlouvy, vidíme stále obrovský rozdíl – česká koalice chce dostat soláry na sto tisíc střech do roku 2025, kdežto německá chce pokrýt všechny vhodné střechy a zavést tuto povinnost pro všechny nové budovy. Jako bychom si nebyli schopni dát dostatečně velké cíle nebo nevěřili v naši schopnost jich dosáhnout.

Veliké plány má nová vláda v zemědělství a lesnictví, kde se to pojí s její antibabišovskou agendou. V této oblasti je stát dlouhodobě uchvácený ekonomickými skupinami, nejedná se ale jen o Agrofert. Vláda chce například zcela změnit politické zadání pro státní podnik Lesy ČR, odmítnout jeho provozování ve stylu „továrny na dřevo“ a soustředit se na neekonomické funkce lesů jako zadržování vody či uhlíku nebo rekreaci. Vláda také nastavila ambiciózní cíle pro ekologické zemědělství či obnovu krajinných prvků a navrhuje zastropovat dotace pro velké podniky, což bylo v mocenské konstelaci posledních let nemyslitelné.

Na druhou stranu obsazení důležitých postů například na ministerstvu zemědělství lidmi, kteří v minulosti zmíněným zájmovým skupinám sloužili, vyvolává otázku, zda je tah nastupující vlády na rozbití těchto struktur uvěřitelný.

Určitě, Praha je se svým klimatickým plánem co do konkrétnosti úvah o potřebné změně výrazně dále než stát. I menší obce se postupně zapojují, v posledních měsících jich například stále více objevuje takzvanou komunitní energetiku díky financím z Modernizačního fondu. Na ní lze ukázat, že přechod na čisté zdroje může mít demokratizační potenciál, pomoci s mýty ohledně obnovitelných zdrojů a posílit odolnost komunit vůči výkyvům, jako byl ten nedávný na globálním trhu s plynem.

Každý z nás si má zvolit svůj boj a je naprosto v pořádku nesnažit se řešit všechny problémy, i když k tomu krizová situace svádí. To totiž vede jenom k paralýze a vyčerpání. Navíc ohromné problémy, kterým v oblasti klimatu a životního prostředí čelíme, individuální akce nevyřeší. Její dopad je vždy limitován nastavením celého systému. Ekologická rozhodnutí zároveň často nejsou nízkoprahová a vyžadují značné úsilí, čas a kapitál – finanční i sociální. Proto není realistická představa, že řešením je kumulace velkého množství individuálních změn.

Je navíc dobře zdokumentované, že to jsou právě největší viníci, například ropné společnosti, kdo individuální odpovědnost zdůrazňuje, protože tím odvádí pozornost od odpovědnosti vlastní. Dle jedné zprávy lze sedmdesát procent všech emisí, co kdy byly na světě vypuštěny, vztáhnout k činnosti jen stovky firem.

Kdybych si tedy měla vybrat jednu věc, do které jako občanka investovat energii, budu podporovat tlak na změnu pravidel i hodnot systému a víru lidí v to, že takovou změnu můžeme společně udělat. Ať už podporou organizací, které o ni usilují, formulováním potřeby změny ve svém okolí, či organizováním v místě svého bydliště a na sociálních sítích.