Článek
Píšete sloupky pro list Radical. Jsou sloupkaři v Turecku tak populární, jak to známe z Pamukova románu Černá kniha, kde je sloupkař Celâl hvězdou Istanbulu?
Sloupky či fejetony mají v novinách dlouhou tradici, ale dnes je tenhle žánr populárnější než kdy dřív a platí to myslím celosvětově. Komentátoři jsou zajímavější než zpravodajové, protože dnes jsme zahlceni zprávami, zapomínáme, co se stalo včera, jsme manipulováni a nevěříme tomu, co se píše v novinách. V takové situaci roste důležitost komentátorů, s nimiž se můžeme identifikovat a číst předkládané informace jejich očima.
V současnosti v Turecku sedí ve vězení kvůli svým názorům asi sedmdesát novinářů. Co si jako zakládající člen istanbulské pobočky Amnesty International myslíte o současném stavu lidských práv ve své zemi?
Za posledních dvacet let se v Turecku, v systému, který někteří nazývají demokracií, změnily dvě důležité věci. Kdybych si mohl vybrat, radši bych šel za mříže dnes než tenkrát, kdy bylo ve vězení mučení na denním pořádku. Na druhou stranu, tenkrát člověk věděl, za co ho zavřou, a byla to svým způsobem každého volba, jestli napíše článek proti režimu. Mnoho novinářů a spisovatelů v té době mělo doma sbalený kufr, protože čekali, že si pro ně ve čtyři ráno přijdou lidé od policie či armády. Dnes ale nikdo neví, kdy a za co skončí ve vězení. Panuje větší strach z nejistoty, který se navíc týká mnohem větší skupiny lidí než dřív.
Nedávno jste napsal, že očekáváte příchod „kybernetické války“, kdy se uživatelé sociálních sítí spojí v odporu proti svým vládám. Nenastala už tahle situace během tzv. arabského jara, během protestů hnutí Occupy v USA nebo hnutí Indignados ve Španělsku?
Pomocí internetu vzniká úplně nová společnost. Sociální sítě, kde se lidé potkávají a kde dosud sdíleli jen hudbu či nálady, se mění v sítě akční, jak se ukázalo například loni na náměstí Tahrir v Egyptě. Mění se i povaha protestů, které nejsou tak násilné, jak bývaly – naší generaci se říkalo květinové děti, ale zároveň jsme se učili pochodovat na bojové písně a měli jsme vůdce, kterým jsme věřili. Dnešní generace nemá vůdce, je horizontálnější.
Mění se však také druhá strana, vlády k válčení začínají využívat víc počítačů než samopalů a helikoptér. Válka je nepopulární a vlády USA nebo Velké Británie nedokážou zmobilizovat své občany, aby šli bojovat. Británie okupovala Irák, i když většina jejích obyvatel byla proti – stačilo, že pro válku byly vládní i opoziční strana. Takovému stavu se už ani nedá říkat demokracie. Proto je pro vlády snadnější vést „kybernetickou válku“, kdy stisknutím klávesy počítače na Floridě ovlivníte, co se děje v Afghánistánu. Taková válka samozřejmě může být lepší, protože jen poškozujete nepřátelský stát, ale nezabíjíte lidi. Příkladem je třeba předloňský útok na Írán, kdy se počítačovému viru podařilo dočasně ochromit tamní nukleární program.
Kritizujete praktiky turecké i britské demokracie. Existuje někde demokracie, která podle vás naopak funguje?
Ne, nikde žádnou nevidím. Lidé jsou znechucení politikou i takzvanou demokracií, a hlavně mladí lidé odmítají účast v tomto systému. Nechtějí ho měnit, protože to by znamenalo hrát tu starou hru: jednou za čas jít k volbám nebo se stát členy politických stran. Vidíte to třeba na příkladu Spojených států, kde lidé volili Obamu, protože očekávali velkou změnu, ale kupříkladu v zahraniční politice USA se žádné nedočkali.
Takže když mladí lidé dnes v tom sys tému odmítají účinkovat, odebírají mu tím legitimitu. A to povede k velké revoluci – ale ne k takové, kde se používají zbraně a teče krev, tahle revoluce proběhne přirozeným, nenásilným procesem.
Může tomu pomoci i zmiňované arabské jaro, tedy vlna protestů v severní Africe a na Blízkém východě?
Arabské jaro otřáslo všemi metropolemi: Pekingem, Moskvou, Washingtonem, Paříží, Ankarou. Vlády se zděsily, když viděly, jak rychle se lidé dokážou organizovat, takřka přes noc. Jedna z reakcí je například americká snaha kontrolovat internet, sledovat jeho uživatele, blokovat určité stránky… Ale to se samozřejmě nemůže podařit, to je utopie.
Vraťme se nyní k Turecku. Při pohledu ze Západu se zdá, že se vaše země obrací k islámu, aby posílila svůj regionální vliv. Vidíte to stejně?
Světem se šíří vlna fundamentalismu a posilování náboženské víry, ať už v Indii, Japonsku, USA či v Evropě, protože doba je nejistá a lidé hledají nějaké jistoty. Ztratili víru ve vědu, která byla „novým Jeruzalémem“ od dob osvícenství, ale na kolena ji srazila Hirošima a pak globální oteplování.
V Turecku se děje totéž, ale ruku v ruce u nás probíhá ještě jedna specifická změna. Naše republika byla velice sekulární a měla komplex méněcennosti ze Západu, který se zdál být o sto let napřed, takže byla potřeba ho dohnat – v hollywoodských filmech třicátých, čtyřicátých let měla každá rodina ledničku, u nás ledničku neměli ani ministři vlády.
Ale s ekonomickou silou současného Turecka se komplex méněcennosti změnil v komplex nadřazenosti. Osmanská říše byla dřív vysmívána, dnes je obdivována, lidé se s hrdostí obracejí k národní minulosti. A každá hrdost v sobě nese šovinismus, protože když chceme znovu být rozhodující silou na Blízkém východě, musíme si ostatní národy podmanit, využívat je, ať už je to Sýrie, Egypt nebo Jordánsko. To je velice nebezpečné.
Myslíte si, že se na tomto vývoji podepsala i Evropská unie, když tak dlouho odmítala přijmout Turecko za člena?
Před pěti šesti lety se naše vláda snažila Evropě přiblížit, normalizovat náš právní systém podle evropských konvencí. Dnes ale, když vláda sleduje současnou krizi Evropské unie, zatímco naše ekonomika prosperuje, převládá názor: My to děláme dobře, to oni mají problém.
Vidíte v současném Turecku i pozitivní změny?
Co se týče hospodářských práv, jsou na tom Turci dobře, nemusí mít strach z nezaměstnanosti a věří, že příští generace na tom budou ještě líp – kdežto v USA nebo v Británii je nálada přesně opačná. Tento optimismus je velká a dobrá změna. Ale co se týče lidských práv, jsme na tom hůř než minulé generace.
Gündüz Vassaf
K čemu je vlastně dnes dobrý patriotismus?
Jak už jsem řekl, každá hrdost, i kdyby to byla hrdost na to být lidskou bytostí nebo obyvatelem planety Země, je v podstatě šovinismus, protože to znamená, že se stavíte proti ostatním. Slova jako hrdost a pýcha by se měla odstranit ze všech jazyků.
Navíc v dnešní době upadají národní státy. Národní stát byl vymyšlen v Evropě v souvislosti s vestfálským mírem a do určité chvíle plnil velice pozitivní úlohu, protože zastavil náboženské války mezi křesťany. Národní státy jsou postavené na stejném jazyku, stejném náboženství, stejné kultuře. Ale dnes díky imigraci tato koncepce přestává fungovat – procházíte se Paříží a potkáváte Francouze, kteří jsou žlutí, černí, jsou ateisté, protestanti, muslimové, židé…
Zároveň byl národní stát postavený na myšlence ekonomické nezávislosti, což dnes také nefunguje. A třetí příčinou úpadku je to, že národní stát nedokáže čelit současným celosvětovým problémům, jako je globální oteplování. Proto myslím, že národní státy zmizí, jako zmizely říše před nimi, a zvítězí světoobčanství. Národní státy tomu vzdorují, protože jejich politici drží v rukou moc, takže ta změna bude ještě nějakou chvíli trvat.
Jak tedy podle vás bude vypadat svět v budoucnu? Mluvíte o světoobčanství, o krizi kapitalismu… Co čekáte, že přijde?
Dobré věci. Nejhorší, co by se nám mohlo stát, kromě celoplanetární přírodní katastrofy, je válka. A lidé už bojovat nechtějí. Ještě v první světové válce platilo, že každý správný občan bojuje za svou zemi a kdo nechce bojovat, je popraven. Bylo to tak ve Francii, v Německu, v celé Evropě. Dnes ve všech těchto zemích máte právo odmítnout jít do války. A protože státy už se nemohly spoléhat na občany, kteří nechtějí válčit, musely zrušit brannou povinnost a zavést profesionální armádu, kam často rekrutují chudé lidi a imigranty – chodí to tak v Británii i ve Spojených státech.
Mladí lidé, kteří nechtějí bojovat, to je největší pozitivní změna, jaká se v historii lidstva odehrála. Ještě začátkem 20. století byl voják hrdina a správný muž, dívky obdivovaly chlapce v uniformách. Dnes když dívka vidí vojáka, radši uteče. Amerika válčí v Afghánistánu, válčila v Iráku, ale přesto už Hollywood nenatočí jediný film o hrdinném vojákovi, který pozabíjí spoustu nepřátel kvůli své zemi. Nemůžou, protože na takový film by do kina nikdo nepřišel.